Jak na strach z návštěvy u lékaře?

Návštěva lékaře bývá nepříjemnou zkušeností pro všechny, většinou ale umíme zatnout zuby, překonat nepohodlí a jednou za čas k praktikovi zajít, podstoupit případná další vyšetření a vést k tomu samému úspěšně i své děti. Osoby s autismem ale mohou návštěvu lékaře vnímat jinak. Místo běžného nepříjemného zážitku znova a znova naráží na obrovský stres, strach, úzkost. Autistické děti je téměř nadlidský výkon k doktorům dostat, dospělí autisté potom často vynechávají pravidelné prohlídky a i když se k nim přemůžou, stále je mohou vnímat silně negativně. 

Poslechněte si text také v audioverzi (čte Veronika Charvátová)

Mě strach z lékařů doprovázel od dětství. Dělala jsem šílené scény, křičela jsem, kopala, odmítala jsem na sebe nechat sáhnout. Nakonec jsem v dospívání k lékařům prostě přestala chodit, už nebylo možné mě donutit tam přijít. Poslední, co jsem si odnesla z patnáctileté prohlídky, byla žádanka na kardiologii, na kterou jsem ale už nepřišla. Představa, že bych měla podstoupit kardiologické vyšetření, pro mě byla naprosto za hranicí něčeho, co bych mohla zvládnout. Nesnesla jsem téměř jakékoli doteky lékařů, právě hypersenzitivita na ně je častá i u ostatních lidí s autismem. Žila jsem pak další tři roky se strachem, že mám možná něco se srdcem a nevím o tom. 

Právě po třech letech téhle nejistoty jsem se rozhodla, že to tak dál nejde. K tomu, abych se vůbec objednala na kardiologii, jsem se odhodlávala několik měsíců. Nakonec jsem ale sebrala odvahu a napsala na kliniku, která měla velmi pozitivní hodnocení. Myslím, že to byl dobrý krok, rozhodně bych nechtěla riskovat místo, které má dvě a půl hvězdičky a je špatně hodnocené i neurotypiky. V e-mailu jsem přímo paní doktorce napsala, že mám poruchu autistického spektra. Otevřeně jsem se jí “přiznala” ke svému strachu z lékařů, do přílohy jsem poslala Komunikační soubor pro osoby s PAS - ten můžete najít na stránkách Ministerstva zdravotnictví. Brzy mi přišla velmi pozitivní odpověď a dostala jsem termín návštěvy. 

 Čtení, hledání a příprava 

Zhruba tou dobou jsem už začínala plánovat další kroky. Věděla jsem, že problém můj i mnoha dalších autistů je strach z neznámého, proto jsem si zjistila, jaká přesně vyšetření mě budou čekat. Na internetu jsem si našla videa, kde někoho tímto způsobem vyšetřují, různé vysvětlující materiály a obrázky. Načetla jsem toho spoustu a skutečně to zabralo, čím více jsem se vystavovala materiálům z vyšetření, tím méně mi to najednou přišlo děsivé a nezvládnutelné. 

Přesně jsem si také plánovala trasu cesty, aby mě v den D nic nerozhodilo. Vím o sobě, že ze strachu můžu na poslední chvíli utéct, anebo z nervozity zabloudit, takže jsem potřebovala někoho, kdo by mě doprovodil. Rodiče nemohli, napsala jsem tedy do NAUTIS, kde mě přesměroval na Podporu začlenění do společnosti a práce. Tam jsem se dohodla s parádním sociálním pracovníkem, kterého jsem už znala z minulosti, že mě doprovodí na kardiologii a počká se mnou v čekárně. A potom nezbývalo než čekat na den vyšetření. 

 Den D

Ten den jsem se probudila brzy a s obrovskou úzkostí. Měli jsme se sociálním pracovníkem, který mě doprovázel, domluvený sraz na zastávce metra, ale já se cítila úplně zmatená, vyděšená. V té nervozitě jsem navíc nemohla najít kartičku pojištěnce a začala jsem mu psát zprávy, že to nezvládnu. Dostala jsem úplný záchvat breku, klepala jsem se, volala jsem mámě… Prostě děs. I tak jsem se na poslední chvíli nějak sebrala, jako ve snu dojela na metro a od toho momentu už to bylo jen lepší. Moc mi pomohlo, že mi pracovník z NAUTIS pomohl najít cestu, protože v tomhle rozpoložení jsem skutečně byla dost dezorientovaná. Povídali jsme si a to mě uklidnilo. V čekárně byl také klid, a když jsme si sedli, věděla jsem, že už to zvládnu. Brzy si mě zavolala sestřička, rozloučila jsem se s pracovníkem a šla jsem do ordinace. 

Nebudu lhát, že se to obešlo bez brečení a omdlení u odběru krve, ale vše jsem zvládla mnohem lépe než normálně. Paní doktorka se mnou jednala mile a srozumitelně, k čemuž jistě napomohl i email, který jsem jí předem poslala. Vše mi vysvětlila, nechala mě, abych si nechala podprsenku a byla tak bezkontaktní, jak to jen u kardiologického vyšetření jde. Z ordinace jsem šla trochu rozklepaná, ale vesměs v pohodě. A hlavně jsem na sebe byla neskutečně pyšná a hned jsem to volala rodině. 

Nerada bych, aby tohle znělo jako příběh čistě o překonání strachu. Myslím, že hlavní věc, která mi pomohla, bylo přizpůsobit si věci, které se přizpůsobit dají. Najít výborného lékaře, informovat jej předem o svém stavu, sama se připravit pomocí materiálů o vyšetření, najít si ochotný doprovod a naplánovat cestu. Minimalizovat počet neznámých věcí, se kterými se setkáme, to je něco, co pomáhá snad všem lidem s autismem. Nejcennější, co mi tahle strategie dala, je jednak fakt, že vím, že jsem zdravá, ale také vědomí, že to zvládnu, když jsou vhodné podmínky. Tímhle způsobem jsem absolvovala několik dalších vyšetření a vždy to fungovalo, pár z nich bylo dokonce úplně bez doprovodu. A za to jsem neskutečně ráda, protože ještě před třemi lety to bylo nepředstavitelné. 

Umím si představit, že podobný postup se dá aplikovat i u dětí, protože obrázků a videí o lidském těle, nemocech a lékařích je spousta (i pro mladší publikum). Myslím, že i mně by pomohlo, kdyby si rodiče dali extra záležet s vybíráním dětských lékařů a jejich edukací o autismu, aby se nestalo, že budou protivní, nepříjemní, invazivní. Naplánovat si přesně den návštěvy lékaře, včetně snídaně a zmrzliny za odměnu, a otevřeně s dítětem mluvit o tom, co se u doktora bude dít. Věřím, že to je způsob, jak co nejvíce omezit strach z nového místa, lidí, situací. 

Našli jste v textu chybu nebo překlep? Neváhejte nás kontaktovat na adrese: info@autismport.cz.