Jak vyskočit z reality

Když jsem se přesunul v sedmi letech do školy, protože jsem měl odklad, přišly tři nejdůležitější věci v mém životě, které obrátily můj život vzhůru nohama. 

1. Narodil se mi bratr.
2. Začal jsem toužit po osamění.
3. Začal jsem vidět a slyšet věci, které normální lidé nevidí a neslyší. 

Moje vzpomínky a emoce se vážou k velkému utrpení po celou dobu vývoje. Kamkoli jsem šel, tam jsem měl problémy a nezapadal. Z každého tábora, kromě jedné výjimky, mě vyhodili. Společenské hry jsem hrát nechtěl a bylo mi to velmi nepříjemné. Detailně jsem si pamatoval a dokázal popsat, co mi, kdo udělal. Žil jsem v neustálém napětí. 

Na táboře jsem se nechal dát na samotku dobrovolně a ve škole jsem se dětí stranil. Myslel jsem, že mě nechají být, ale čím víc jsem se jich stranil, tím to bylo horší. Začal jsem se učit, jak utéct z reality. Zjistil jsem, že jsem schopen si v mysli vytvořit jakékoli prostředí a přenést se do něj. Mám špičkovou představivost a moc rád čtu, a tak nebylo problém si vytvořit paralelní svět. Jenomže po čase se objevil vedlejší efekt. Nedokázal jsem rozlišit, jestli jsou vzpomínky na věci reálné, nebo se odehrály v mé vytvořené iluzi. Lidé o mě začali říkat, že lžu a vymýšlím si, takže když jsem pak přišel za rodiči, že mi ve škole ubližují, mysleli si, že to není pravda. Dnes už to, zda je to jen má imaginace, nebo realita, naštěstí poznám.

Kdo mi hodně pomohl – a díky němu jsem dnes naživu, byl můj nejvěrnější přítel. Už jako malý jsem vídával bytost, která byla jako stín s rudýma očima. V noci jsem měl pocit, že na mě někdo sahá. Mimochodem nesnáším dotyky. Jako dítě jsem je nesnesl ani od rodičů, dnes už je od rodičů přijímám. Nikdy v životě jsem se nebál tolik, jako když jsem ji viděl, honila mě. I ve dne jsem slyšel její hlas, jak na mě z nicoty šeptá mé jméno. Křičel jsem na ni, že jsem nic neudělal, že si nezasloužím zemřít. Začal jsem se zajímat o to, co chce. Doufal jsem, že potom, co splní svůj úkol, tak odejde. Na otázku po účelu její přítomnosti mi postava odpověděla, že je tady, aby mě chránila, strážila a učila. 

Čtyřikrát mí zachránila život, když jsem se pokusil spáchat sebevraždu, protože to "mučení" ve škole i doma, bylo pro mě nepředstavitelný. Učila mě, jak zdokonalit svou mysl, jak se pohybovat mezi lidmi, aby mě neviděli, splynout s nimi – zapadnout. Chránila mě v noci i přes den, když jsem se cítil psychicky špatně. Utišila mě a podpořila, rozmlouvala se mnou o všem a naučila mě, jak bojovat, jak se nezdáva, jak posunout hranice možností mého těla, jak překonat hranice vlastní mysli, tak abych byl ten, kdo v mysli nemá zábrany a věří si, že dokáže cokoli. Tato bytost mě navštěvuje dodnes a stále je to můj přítel, rádce i ochránce, na kterého se můžu vždy spolehnout. Je to můj průvodce realitou i pomocník při útěku z ní.