„Chování není charakteristikou osoby, ale odrazem jejích potřeb.“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠2. část rozhovoru s lektorkou Team Teach

V druhé části rozhovoru s Libuší Neville, odbornou konzultantkou, poradkyní a lektorkou Team Teach v UK a ČR  probereme více otázky z praxe, budeme se bavit o spouštěčích chování náročného na péči i tomu, proč v některých případech není vhodné se jim za každou cenu vyhýbat. Ptát se budeme i na to, kdy k deeskalaci přistoupit, a jak poté nenarušit vztahy s žákem či klientem.

Hovoříte o tom, že i chování je forma komunikace. Co si pod tím máme představit?

Toto uvědomění může být pro rodiče i pracovníky hodnotné. Někdy se tak moc soustředíme na chování samotné – na to, jak ho odstranit nebo zastavit, že je naše pozornost odvedena od potřeb našich dětí, žáků nebo klientů. Když se vrátíme o krok zpět k jejich potřebám, můžeme si začít pokládat otázky, které jsou pro vhodnou podporu důležité. Co se chováním snaží jedinec komunikovat? Jak ho mohu nyní nejlépe podpořit? A co mohu udělat do budoucna, aby měl v obdobných situacích k dispozici nástroje a strategie, které mu mohou pomoci? Důležité je také chápat, že chování není charakteristika osoby, ale odráží její potřeby. Toto pochopení je zásadní pro budování pevných vztahů.

Co dalšího je pro práci s klienty či žáky s chováním náročným na péči přínosné?

Z mého pohledu je nesmírně důležitá reflexe. Mezi naším chováním a dopadem, který má na naše okolí, existuje vzájemná souvislost. Možná si tolik neuvědomujeme, že naše vlastní chování hraje nemalou roli. Co se děje uvnitř i okolo nás, má obrovský vliv na to, jak se vnitřně cítíme a jak se chováme navenek. Všichni fungujeme tak trochu na autopilota. Ať už jako rodič, který má agendu – uklidit, nakoupit, uvařit, vyprat, vyzvednout ze děti školy, dovézt na kroužek, vypracovat domácí úkoly, nebo jako pedagog – připravit, naučit, zaznamenat, opravit, zapsat do žákovských knížek…

Reflexe vlastních reakcí a emocí nám pomáhá, abychom efektivněji reagovali na potřeby dětí nebo našich klientů. Umožňuje zlepšovat naše vlastní dovednosti, posilovat empatii a lépe porozumět vlivu našeho chování na děti/klienty. Jednotlivci, se kterými pracujeme, potřebují, abychom byli emocionálně dostupní a regulovaní. Teprve když si toto uvědomíme, můžeme je lépe podporovat.

V rámci přednášky na konferenci NAUTIS jste zmínila, že jedním z důležitých cílů je udržet dítě v bezpečí, a nikoliv jej trestat. Předpokládám, že hranice mezi tím, kdy žák vnímá fyzickou restrikci jako pomoc a kdy jako formu trestu, může být tenká – řeší se to v praxi také?

Jedním ze základních principů Team Teach je budování pevných a důvěryhodných vztahů. Abychom je nenarušili, je nutné přistupovat k použití jakékoliv krizové intervence pouze ve výjimečných případech, tedy když jsou odůvodněné, přiměřené a nezbytně nutné. Ráda bych zdůraznila, že techniky modelu Team Teach se používají v kontextu dané situace a vždy od těch nejméně restriktivních.

Jak tedy vztahy v takovéto situaci nenarušit?

Je nesmírně důležité s žáky, dětmi či klienty komunikovat, že nám na nich záleží natolik, že je nenecháme vymknout se jejich vlastní kontrole. Obavy ze ztráty kontroly můžou v člověku ještě dlouho zůstat. Právě proto bychom v krizi měli našim klientům pomoci získat zpět vlastní kontrolu. Po použití krizové intervence jsou vztahy křehké, nebo mohou být narušené a potřebují obnovu a nápravu. Proto je důležité o incidentu mluvit prostřednictvím různých medií, kterým daný člověk rozumí. Návrat k situaci při rozhovoru může být pro jednotlivce náročný, proto je důležité zvolit vhodný čas a formu. Možnost mluvit o tom, co se stalo, by měli mít všichni účastníci incidentu. Důležité je pokusit se zaměřit na to, jak mohu podpořit svého klienta v obdobných situacích a jaké mám možnosti jim v budoucnu předcházet.

Zahraniční organizace zdůrazňují důležitost zaznamenávání všech incidentů. Jak tento proces funguje z vaší zkušenosti v zahraničí?

Ze zkušenosti pedagožky pracující ve speciálním školství v UK mohu říci, že v zahraničí je běžné, že organizace mají stanovené postupy pro zaznamenávání, hlášení, monitorování a vyhodnocování incidentů týkajících se chování náročného na péči/ podporu. Školy obvykle používají jimi vybraný software, do kterého se incident poměrně detailně zpracovává. Zaměřují se nejen na samotnou krizovou intervenci, ale na vše kolem ní. Některé softwary pak umí zpracovat, zda ke krizi dochází opakovaně, v jakou část dne, co se dělo před a po incidentu. Možná softwary tohoto typu práci do určité míry usnadňují, ale nejsou nezbytně nutné. Je třeba se spíše zamyslet nad tím, co zaznamenáváme a proč. Cílem je, abychom ze záznamů zjistili informace, které potřebujeme pro vytvoření efektivních strategií pro podporu našich žáků.

S kým má zaměstnanec možnost se o těchto situacích pobavit?

Zaměstnanci obvykle tyto situace řeší s proškolenými nadřízenými či specializovanými pracovníky. Ideálně ještě ten samý den, kdy k incidentu došlo. Na setkání, které je vnímáno jako podpora, ne kontrola, může zaměstnanec situaci rozebrat a sebereflektovat za podpory zkušeného a proškoleného kolegy. V rámci týmu pak mohou pracovníci sdílet názory a adaptovat strategie, které by mohly vést k efektivnější podpoře. Toto může fungovat jen na školách, kde je kultura nastavena tak, že je pro zaměstnance nebo pracovníka sdílení bezpečné a kde je chování vnímáno jako forma komunikace.

Pokud jsou o jednotlivých incidentech vedeny statistiky, je možné říci, v kolika procentech dochází u žáků k fyzické restrikci?

Ano, jednotlivé softwary obvykle umožňují škole informaci o četnosti poskytování krizové intervence. Nicméně, je důležité si uvědomit, že tato data by měla být interpretována s ohledem na kontext a specifické okolnosti situace. Frekvence využívání krizové intervence by měla být sledována, abychom mohli snížit potřebu použití deeskalace a mohli zlepšit strategie pro prevenci.

Na spouštěče se často díváme v negativním světle, jsou ale nedílnou součástÍ podpory chování

Je nějaké téma z oblasti komunikace, se kterým se nyní v praxi často setkáváte?

Poslední dobou často v okolí slyším: Nevšímej si jí/ho, chce si jen získat tvoji pozornost. Vnímám ale rozdíl mezi potřebou získání pozornosti a potřebou kontaktu, a proto se budou lišit i techniky, které využiji.

Plánované ignorování je strategie, která zahrnuje úmyslné neposkytování pozornosti na určité chování, je tak prostředkem, jak ovlivnit chování daného jedince. Může být efektivním nástrojem například v situacích, kdy se dítě snaží posouvat hranice, manipulovat a dokáže s chováním přestat poté, co docílí svého.

Když se ale dítě snaží svým chováním navázat kontakt, ignorování jeho snahy nemusí naplnit tuto skrytou potřebu a může dokonce ještě zesílit pokusy o navázání kontaktu, jakožto základní potřeby pro emoční a sociální vývoj. V tomto případě může plánované ignorování situaci ještě zhoršit a chování zintenzivnit.

Jedním z témat, kterým se v rámci školení věnujete, jsou spouštěče chování, co si pod tím můžeme představit? A jak náročné je jejich odhalení?

V určitém okamžiku všichni silně reagujeme na jistá prostředí, situace, lidi nebo slova. To může vést k silným emocím, jako je hněv, strach nebo frustrace. Každý nějaký takový spouštěč máme. Některé spouštěče jsou viditelné, jiné nepatrné, vyžadující naši pozornost k detailům a porozumění individuálním potřebám a reakcím daného člověka. Některé dokonce identifikujeme jen velmi těžko. Některé se vynořují z minulosti, někdy ani žádné konkrétní spouštěče nevidíme. Přetížení či cokoli dalšího pak může být onou „poslední kapkou“. Někdy může být spouštěčem náš emoční stav, právě proto je tak důležitá sebereflexe.

Máme se snažit spouštěčům vždy vyhýbat?

Vyhnutí se, snížení a odstranění spouštěčů (Avoid Reduce Eliminate) je obvykle úspěšné pouze krátkodobě tím, že nám pomáhá řídit pocity a chování člověka. Pokud se spouštěčům ale neustále vyhýbáme, riskujeme, že jednotlivcům odepřeme příležitost rozvíjet svou toleranci v různých situacích. Nemusí tak být vystaveni novým a zajímavým zkušenostem.

Spouštěče tedy můžou být i užitečné?

Na spouštěče se často díváme v negativním světle, protože je míváme spojené s chvílemi, kdy na ně naši žáci reagují chováním vyžadujícím podporu. Náš přirozený instinkt vede ke snaze chránit jednotlivce a zabránit mu v chování náročném na péči tím, že se spouštěčům vyhýbáme, kde je to jen trochu možné.

Ale co kdybychom je místo toho přerámovali jako zkušenosti? A jak by nám to mohlo pomoci lépe podporovat jednotlivé žáky v naší péči? Samozřejmě, neexistuje žádná kouzelná hůlka a neexistují žádná rychlá řešení. Vyžaduje to trpělivost a vytrvalost spolu s naším jednotným a konzistentním chováním a odbornou podporou.

Tím, že přijmeme spouštěče jako cenný zdroj informací a přerámujeme je jako pozitivní, nedílnou součást podpory chování (spíše než jako jeho řízení), zmocňujeme jednotlivce v naší péči a pomáháme jim získat a příjemné zážitky. 

Přiblížila byste to na nějakém příkladu?

Dnes již víme, že naše chování je řízeno našimi emocemi a emoce zase našimi zkušenostmi. Team Teach hovoří o tzv. spirále konfliktů. Například, náš žák pokaždé, když máme jít plavat do školního bazénu, zažívá silné negativní emoce spojené s nějakou jeho negativní dříve prožitou zkušeností. Projevuje se tak chováním vyžadujícím podporu. Svým chováním se snaží komunikovat emoce spojené s jeho zážitkem a jeho cílem je vyhnout se výuce plavání. Rozhodneme, že místo plavání se přidá k další třídě do hodiny matematiky, protože víme, že plavání je pro něj spouštěčem, a situace je tak vyřešena.

Krátkodobě bude strategie efektivní a žák nebude vykazovat chování náročné na podporu. Tím jsme se vyhnuli danému spouštěči v jednom prostředí, v prostředí školy. Do dokumentace se zapíše, že spouštěčem je plavání, a tak to často zůstane neměnné, někdy i do dospělosti klienta.

Jak se můžeme v takovém případě zachovat?

Plavání ale může být zábava a může přinést i příjemné zážitky, které však budou tomuto žákovi dlouhodobě odepřeny. Co kdybychom si ale začali pokládat otázky typu: Jak mohu pozitivně ovlivnit zkušenost, kterou tento žák shledává extrémně náročnou? Jak mohu vytvořit příležitosti, které by pomohly snížit intenzitu těchto emocí? Možná začneme pouze chodit kolem dveří bazénu. Dalším krokem bude třeba, že poneseme ručníky, které necháme hned za dveřmi bazénu. Následně můžeme zkusit vejít do šaten a nechat něco ve skříňce. A tak bychom mohli pokračovat. Jednotlivé kroky mohou trvat měsíce i roky. Je také možné, že tento žák již nikdy plavat v bazénu nebude. Nicméně možnost budování tolerance a snižování intenzity emocí mu nebyla odepřena. Jde o důkladně promyšlenou, plánovanou a postupnou podporu, na které se podílí celý tým, rodina i další odborníci. Věřím, že z uvedeného příkladu je pochopeno, že jde o kontrolovaný přístup, kdy musíme postupovat velmi opatrně.

A ano, jako vždy. Situace nejsou černo-bílé. Jsou samozřejmě i momenty, kdy potřebujeme redukovat nebo eliminovat spouštěč v daný čas, a kdy prioritou je bezpečnost klienta.

Uvedla byste prosím na závěr, odkud je možné čerpat v této oblasti relevantní informace?

Musím se přiznat, že nyní čerpám především ze zahraničních zdrojů, jelikož žiji v UK. Nicméně vím, že o podpoře pozitivního chování teď nově vyšla kniha Tonyho Osgooda. Osobně jsem se k ní ještě nedostala, ale koncem března má křest, takže se na ni chystám.

👉 Více informací o PBS, modelu Team Teach a také o možnostech vzdělávání pro školy a organizace najdete ZDE.

Zdroj fotografií: webová stránka Libuše Neville https://www.stojimprivas.cz