Moje nevyvážené schopnosti

Součástí diagnostiky byly IQ testy. Přesné číslo jsem se nedozvěděla. Když mi psycholožka vysvětlovala výsledky, nepovažovala jsem za důležité se na to ani ptát. Dílčí výsledky v různých oblastech byly zajímavější než jedno číslo, které je pouhý průměr. Ukazovala mi grafy. Testy na skládání kostiček podle vzoru na obrázku, hledání chyb v obrázcích, doplňování obrázků podle nějaké logiky mi šly hodně dobře, to mi vycházelo dost nadprůměrně. Testy, které byly zaměřené na rychlost, byly zase hodně pod průměrem. Až se divila, že s tím vůbec dokážu fungovat. Zároveň mi už tehdy potvrzovala, že u Aspergerova syndromu i jiných neurovývojových poruch bývá časté, že jsou výsledky takhle nevyvážené. Vysvětlilo se mi tím tehdy hodně věcí.

Celý život jsem byla za hloupou. I učitelé se ke mně tak občas chovali. Zároveň jsem ale neměla příliš špatné známky. Mívala jsem trojky. Na prvním stupni, kdy se ještě ostatní děti snažily, jsem patřila k nejhorším ve třídě, protože mi nešlo psaní, byla jsem pomalá a nešikovná. Na druhém stupni, kdy už školu spolužáci tolik nehrotili, jsem patřila k nejlepším, přitom skoro vždycky jsem nějakou trojku měla. Nechápala jsem, jak je možné být blbá a zároveň, co se týká známek, patřit ve třídě k těm lepším.

Bojování s učením

Někdy se dozvídám po letech takové útržky informací. Prý se u mě zvažovala zvláštní škola. Těžko říct proč, uspokojivé vysvětlení jsem nedostala. Prý kvůli zraku, jenže já v pěti letech viděla stejně dobře jako teď. Jindy jsem se zase dozvěděla, že psycholog o mě kdysi mámě řekl, že základní školu bych snad měla zvládnout, ale aby mě nenutila studovat střední. Bylo to skoro před 30 lety, tak nečekám, že by u mě v té době Aspergerův syndrom poznali. V páté třídě jsme dělali ve škole nějaké testy. Byly to úlohy na rychlost. Na třídní schůzce měli rodičům říct výsledek. Byla jsem zvědavá, jak to dopadlo, a tak jsem se mámy po třídních schůzkách vyptávala. Ona mi tvrdila, že jim nic neřekli. Až zpětně po hodně dlouhé době mi došlo, že mi máma tehdy lhala, že mi výsledky nechtěla říct, protože jsem nedopadla dobře. Byl to podobný typ testu na rychlost, který mi při diagnostice nešel.

Sama jsem si hloupá připadala, bylo to jedno z vysvětlení všech mých problémů. Zvlášť na vysoké škole jsem si připadala jako blbec, když jsem viděla ostatní studenty, kteří měli kamarády, přítele/přítelkyni, brigády a ještě zvládali studovat. A já měla jenom školu a se studiem jsem měla problémy. Ještě před zkouškami tvrdili, že se neučili, zkoušku pak udělali za jedna. Tak jsem si říkala, že jsou buď geniální, nebo já úplně blbá, a nenapadlo mě, že by mohli lhát.

Když mě lidé posuzují jen na základě mých slabých stránek

V práci vznikal nový projekt. Měla se upgradovat aplikace, kterou jsem spravovala. Projekt vedla externí firma, náš dodavatel. Chtěla jsem se do projektu zapojit, když to byla „moje“ aplikace. Proběhl pohovor, který dopadl jako spousta jiných pohovorů, kdy jsem toho moc neřekla. Pokoušela jsem se jim vysvětlit, že komunikace s lidmi mi moc nejde. Musela jsem na ně udělat dojem, že jsem úplně blbá. Potvrdila mi to kolegyně, která pohovor absolvovala později. Určité pohrdání mi dávali najevo i na schůzkách, na které jsem pak musela chodit. Přitom kolegyně mě vždycky naopak chválila, udivovala ji moje paměť, věděla, že mi to nejde s lidmi. Se svými kolegy mám většinou dobré zkušenosti, ale chování lidí z projektu hraničilo se šikanou. Nakonec jsem dostala nabídku práce od jednoho z dodavatelů, kteří se na projektu podíleli.

Setkávám se s tím, že někdy mě lidé považují za inteligentního člověka, chválí mě a jindy mě mají za úplně blbou. Konečně vím proč. Vlastně obojí je pravda. Záleží na tom, se kterou mojí částí se v jaké situaci potkají. Zda v situaci, kdy je potřeba analytické myšlení, nebo v situaci, kdy jsou potřeba sociální dovednosti nebo rychlá reakce.