Navzdory psychickým traumatům jsem se stala dobrým člověkem

Když člověk uslyší slovo „trauma “, představí si život ohrožující události, jako jsou přírodní katastrofy, války, teroristické útoky, týrání v rodině. Trauma bývá definováno jako emoční nebo duševní utrpení způsobené zkušeností. Závažnost dopadu souvisí s citlivostí a mentální sílou každého člověka. To, co může jednomu člověku ublížit, nemusí druhého ovlivnit a naopak. 

Pro jednotlivce na autistickém spektru lze nestabilitu a turbulence každodenního života považovat za traumatické. Svět pro lidi na spektru je chaotický, zdrcující a matoucí. Pro mě to tedy platí jednoznačně. To, co někteří mohou považovat jen za normálně obtížné, je pro mě už za hranou a velmi obtížně zvládatelné. Ale vždy, když se mi podaří nějakými těžkostmi projít, je to pro mě příště o kousek snazší. 

Pocit nepochopení  

Být na spektru nás činí mnohem náchylnějšími k šikaně a sociální izolaci, protože náš mozek se zásadně liší od ostatních. Je dost těžké to vysvětlit někomu, kdo to nezažil. Nebyla jsem diagnostikovaná, a tak jsem vyrůstala osaměle. Prožívala jsem úzkosti pramenící z řetězce traumatických zážitků, nepochopení, a především jsem nebyla správně vyslyšena. Vyrůstala jsem zoufalá, protože mi nikdo nedokázal odpovědět na otázky, které jsem o sobě měla.   

Až donedávna bylo chování, které jsem projevovala, a především taky schovávala, jako jsou intenzivní zvláštní zájmy, citlivost na odmítnutí, emocionální a smyslová přecitlivělost, neschopnost porozumět určitým sociálním konstruktům, bagatelizováno. Říkali, že prostě jen nerozumím vtípkům.  

Když jsem vyrůstala, prala jsem se především s emocemi, senzorickým přetížením a informacemi, které jsem musela zpracovávat. Některé emocionální události v mém životě mě matou dodnes. Především nerozumím lidské zlobě. Vím, že se lidé zlobí, ale nechápu proč. Lidská krutost mě vždycky nějak překvapí. Život mi ztěžuje i specifické smyslové vnímání. V určitých situacích mám pak obtíže se zorientovat, protože jsou přítomny různé rušivé elementy a já pak pociťuji velkou nejistotu.  

Proměnlivé dětství 

Z vyprávění se mi doneslo, že můj start do života nebyl ideální. Ve dvou letech jsem byla odebrána sociálkou spolu s o rok starší sestrou z mojí biologické rodiny. Sestra byla zdravá, a tak šla do adopce. Naše cesty se rozdělily. Adopce u mě nebyla vhodná, protože prognóza zněla, že s největší pravděpodobností nebudu ani mluvit. Ve třech letech jsem se dostala k mamince do pěstounské péče. 

Začal se psát můj příběh lemovaný traumaty, můj boj o život a důstojnost. Dětský lékař maminku povzbuzoval, ať se nebojí, že to zvládneme. Upozornil maminku, že bude pečovat o dítě s traumatem, u kterého se neví, čím si prošlo. „Musíte na ni mluvit, mluvit, mluvit. Vše, co děláte, mluvte o tom. Mluvit, mluvit, mluvit.“ Začala jsem chodit do jeslí, i když věkem jsem patřila do školky.  

Mamince se podařilo zajistit něco na tu dobu unikátního, a to domácí hlídání. Každou sobotu, když byla maminka v práci, mě někdo hlídal. Teď se tomu říká homesharing. Z těchto návštěv jsem si odnášela chuť vyprávět. Hlavně zde byl jiný přístup než u maminky, a to mě obohatilo. Na mou mysl působily jiné podněty a já je vnímala. Ve školce zase byl řád a kamarádi, děti, učitelky. Obzvlášť se mi líbilo, když nás budili klavírem. Objevovala jsem svět hudby, kreativity, básně a kulturu. Ani ve školce jsem ale nebyla vyslyšena. Na tříkolce jsem si zlomila ruku. Nechali mě tak až do příchodu maminky. Plakala jsem. Mamince řekli, že prý jsem s tím už přišla.  

Průchod základní školou 

Během mého života na základní škole jsem byla šikanovaná už od první třídy a vyvrcholilo to, když jsem byla v páté třídě. Abych se vyhnula šikaně, chodila jsem na záchod a často pak chodila pozdě na hodinu. Během toho období jsem se cítila opuštěná a osamělá. Neměla jsem tušení, jak se vyrovnat s intenzivními emocemi, které jsem cítila, nedokázala jsem je kontrolovat. Vnímala jsem, že mé sešity jsou samá pětka, že nestíhám tah se spolužáky, že reaguji o tři až čtyři vteřiny později než ostatní. Můj mozek radši odcházel do vypnutého stavu. Při učení jsem chodila na záchod a počítala na prstech, aby to nikdo neviděl. Všichni tak byli lepší než já. Když jsem přešla do zvláštní školy, tak to odeznělo, ale zavřely se mi dveře k mým snům o vzdělání a budoucím zaměstnání. 

Emocionální zmatek a frustrace byly obrovské. Objevily se tiky. Důkazy o tom, že jsem debil, byly jasné. Nebyl tak nikdo, kdo by mi pomohl. Nezvládla jsem základní školu. To mi zazdilo cestu postoupit výš. Doteď mě to mrzí. Každý den jsem vstávala s nadějí, že si splním své sny a dokážu, jak se tehdy odborníci, učitelé a jiní mýlili.  

Mimoškolní trápení 

Doma jsem měla své morčátko Matýska a k němu jsem později dostala psa. Jednou jsem přišla  domů a morče tam nebylo. Můj parťák skončil v králíkárně. Podobně to dopadlo i s pejskem, po dvou měsících ho pro jeho nevychovanost dala maminka pryč. Pak ho nějaká parta odchytila a nedopadlo to s ním dobře.  Bylo mi 11 let a zhroutil se mi svět. Přestala jsem mluvit. Na konec jsem dostala zpět morče. Nikdy jsem nepochopila, proč muselo pryč.

 Také vím, jak chutná vařečka, mokrý hadr při stavu naprostého zhroucení. Maminka mi říkala: „Hysterko bláznivá“. Jednou mě napadlo schovat si taky vařečku, ale nikdy jsem ji nevytáhla.  

Rozdíl mezi mnou a vrstevníky, kteří měli čtyřky a pětky a taky byli doma biti, je, že oni své tresty chápali. Já jsem je nechápala. Nedokázala jsem se z nich poučit. To, co se tehdy dělo mě, nebylo nic výjimečného, přesto se to odlišovalo. Někdy jsem předstírala zhroucení, protože maminka začala vnímat, že je něco jinak a že to není dobré i skrze úřady. Často mi ale říkala, že by nějakou pomoc uvítala.

Žít s pocitem, že odborníci mi nepomohou 

Ve 12 letech mě chytil v parku starší kluk. Povalil mě na zem a sahal na mě. Dokázala jsem se vymanit a utéct. Doma jsem to řekla. Máma o tom pak všem vyprávěla, aby ten, co to udělal, z toho měl ostudu. Maminka je stará škola, a tak si myslím, že tehdy jiný způsob, jak to vyřešit, neznala. Avšak to, co následovalo, mi nikdo nevysvětlil. Věděla jsem, co se stalo, ale pocitově jsem to neznala. Neuměla jsem ty pocity popsat. Strach, smutek, otázky proč? i pocit, že jsem byla statečná a zvládla se vymanit.  

Slyšet ale neustále vyprávění o tom, co se stalo, bylo pro mě nepochopitelné. Dnes vím, že to maminka vyprávěla hrdinsky, ale tenkrát mě to drtilo. Tehdy ale nebyl nikdo, do by poradil rodiči s dítětem s PAS v pěstounské péči, které je ve zvláštní škole na konci světa a v takovéto situaci. Seděla jsem tehdy na posteli, přikryla se dekou a říkala si, že na psychiatrii nechci, a přitom se houpala. Nevěděla jsem, jak jinak to zvládnout, protože jsem chtěla hlavně řvát a utíkat. Bylo mi ale jasné, že bude lepší to nedělat, abych neskočila na psychiatrii. Proč jsem tam tak moc nechtěla, je složitější. Psycholog, kterému jsem se svěřila se šikanou ve škole, řekl, že jsem si to vymyslela. Když chodil do školy on, děti se k sobě takto nechovaly.  

Skončila jsem pak ve zvláštní škole, kam jsem chodit nechtěla, i když propadnutí pro mě bylo pocitově ještě horší. Společnost brala “zvláštňáky” za hloupé nebo kriminálníky. Skončit na psychiatrii by bylo pro mě ještě složitější. Tehdy začínala linka důvěry a já zavolala. Řekla jsem, že chci pomoci kamarádce, ale motala jsem to. Z nejistoty jsem se smála a paní říkala, že si dělám srandu a zavěsila. A tak jsme měla ještě větší strach z toho, že dostanu prášky a budu magor. Musím říct, že jsem si vytvořila vlivem událostí strach i sama ze sebe. Tomu celému jsem jakožto holka, co jí začíná puberta, jednoduše nerozuměla.  

Nový pohled na život díky psychologii 

Na terapii jsem tak přišla poprvé až v NAUTSu k panu Jůnovi. Musela jsem si to nejprve probrat s kamarádkami, které mě neskutečně podpořily, abych do toho šla. Pomáhala jsem si po celou dobu tím, že jsem potkávala zajímavé lidi. Objevovala jsem nová místa, kde mě nikdo neznal. Připadalo mi, že mohu začít znovu a znovu... Odjela jsem na internátní školu. Pomohl mi také můj zájem o psychologii a filozofii, má práce, kterou jsem si musela vybojovat. V neposlední řadě také kamarádi, kteří se mnou zůstali, i když jsem byla hrozná. 

Ve společnosti jsem se cítila, jako bych byla mimozemšťan, podivín přírody, který nerozuměl pravidlům, která si všichni ostatní zjevně pamatovali a mohli je dodržovat s plynulým ladem, který jsem jim záviděla a stále závidím. Byla jsem a stále jsem poněkud trapný člověk, kterého společnost žene na okraj… Vzpomínky a pocity, které mě provází, nejdou z mého života smazat. Vynořují se náhle. Naučila jsem se, jak je odstrčit a jak udržet na uzdě intenzivní emoce, abych nezatěžovala ostatní.  

Když jsem byla jeden velký chaos, pomohlo mi poslouchat hudbu a neslyšet svět. Vsadila jsem vše na jednu kartu, jako když hrajete žolíky, a vše jsem dala do komunikace. Motivační věty, obrázky. Jeden najdete v textu, protože je to terapie úspěchem. To je totiž pro tuto poruchu nejtěžší – uspět v životě. A je jedno, ve které části spektra jste, jestli nízko, středně či vysoce, stejně musíte uspět tam, kde jste a žijete. 

Díky svému zájmu o psychologii, jsem se naučila chápat svět, své specifické vnímání a myšlení. Díky tomu jsem se cítila více nad věcí. Ráda objevuji a studuji nové informace v psychologii. Člověka analyzuji a vnímám ve vzorci. Psychologie mi pomáhá pochopit tento svět. Pomáhá mi být dobrá. Přátelé a psychoterapie mi pomohli vyrovnat se s traumaty. Dokázala jsem se narovnat, když se má záda pod tíhou ohnula. Jsem ráda, že jsem to přežila a jsem tím, kým jsem. Děkuji všem lidem, kteří mi pomohli vstát. Stala jsem se dobrým člověkem. 

Našli jste v textu chybu nebo překlep? Neváhejte nás kontaktovat na adrese: info@autismport.cz.