Základní informace o autismu v infografikách

Ve spolupráci s Českou televizí vznikla série infografik k tématu autismu. Série vznikla jako doprovodná osvětová kampaň k dokumentu Co s Péťou?, v rámci níž ČT vydala také podcast Co s nimi?, ve kterém promlouvali jsou hosté také odborníci z NAUTIS. 

Co přesně jsou poruchy autistického spektra (PAS) a jak se projevují? 

Autismus řadíme mezi neurovývojové poruchy. Při vývoji mozku dochází ke změnám jeho struktury a některých funkcí, což se u osob s autismem projevuje odlišným myšlením, vnímáním, chováním nebo specifickými oslabeními zejména v sociálních dovednostech. Vznik autismu se váže k velmi raným fázím vývoje, s velkou pravděpodobností k době ještě před narozením.  

Pro autismus je charakteristická oslabená schopnost vést sociální komunikaci, navazovat a rozvíjet vztahy, přemýšlet v sociálních kontextech. U osob s autismem se často v chování objevují různé stereotypní projevy, mívají také zvýšenou potřebu jasných pravidel a rutiny. Jejich zájmy bývají velmi úzce zaměřené. Myšlení bývá velmi konkrétní a zaměřené na detail. Velká část lidí s autismem také reaguje na smyslové podněty přecitlivěle, nebo naopak méně citlivě než ostatní. 

Proč se říká, že autismus je „spektrum“, a co to znamená pro jednotlivce? 

Pojem autistické spektrum prosadila v roce 1975 Lorna Wingová, britská psychiatrička a matka dcery s autismem, aby tak zdůraznila různorodost projevů a chování lidí s autismem. Koncept autistického spektra se postupně vyvinul v dominantní způsob uvažování o autismu. Také v České republice se jedná o široce rozšířený a používaný pojem, a to jak mezi velkou částí organizací, odborníků a autorů knih zaměřených na autismus, tak mezi lidmi s autismem a jejich blízkými.

Nevýhodou tohoto termínu je jistá náchylnost k banalizaci autismu výroky typu: „Každý jsme tak trochu na spektru...“ apod. K těmto představám svádí nesprávné pojetí spektra jako lineární osy, na které je možné někoho zařadit jako méně nebo více „autistického“. 

Jaké jsou nejčastější mýty a mylné představy o autismu? 

Mezi časté mýty patří, že autismus je způsoben špatnou výchovou. Ve skutečnosti se ale jedná o neurovývojovou odlišnost, nikoliv o důsledek výchovy.  

Dalším častým mýtem je, že autisté nemají emoce. Lidé s autismem ale naopak mívají často velmi intenzivní emoční prožívání. Potíž může být spíše v adekvátnosti projevování emocí nebo jejich rozpoznávání u druhých.  

Jedním z častějších mýtů je, že všichni autisté jsou v nějaké oblasti nadprůměrně nadaní či geniální, podobně jako například známé postavy – Sheldon Cooper nebo Rain Man. Nebo že se naopak jedná o osoby s těžkou poruchou vývoje intelektu. Avšak většina osob na autistickém spektru se nachází někde mezi těmito dvěma extrémy. Osoby s autismem tedy nemají jen nadprůměrný, nebo podprůměrný intelekt.

Jaké jsou klíčové výzvy, kterým čelí lidé s autismem a jejich rodiny v každodenním životě?  

Jedinci s autismem se mohou potýkat s obtížemi v sociální interakci a komunikaci, s opakujícím se chováním, smyslovou přecitlivělostí a emoční nestabilitou.  

Rodiny často čelí značnému stresu, únavě a nedostatku spánku. Situaci navíc ztěžuje omezená dostupnost sociálních služeb i finanční problémy, mnohdy spojené s tím, že jeden z rodičů musí kvůli náročné péči o dítě opustit své zaměstnání. 

Jak důležitá je včasná diagnóza autismu a jaký má dopad na další péči?  

Včasná intervence je pro děti velmi důležitá – čím dříve se podezření na autismus podaří zjistit a čím dříve se s dítětem začne pracovat, tím lépe. Rodiče mohou navázat spolupráci se sociálními službami nebo sociální rehabilitací, pomoci může i raná péče. Pokud tedy například rodiče dostanou termín na psychologické vyšetření až za tři čtvrtě roku, už ve fázi podezření mají ze zákona zdarma nárok na některé služby, např. na zmíněnou ranou péči. Případně mohou začít spolupracovat se speciálně pedagogickými centry (SPC) zaměřenými na práci s dětmi s autismem nebo s poruchou vývoje řeči. 

U dětí, které podstoupily intervenci v raném dětství, bylo zjištěno snížení závažnosti symptomů spojených s autismem a také vyšší pravděpodobnost, že u nich dojde k výraznému zlepšení v sociálním chování.  

Samotná diagnóza je stále důležitá i pro dostupnost podpory, bez ní např. nemají děti nárok na asistenta pedagoga.