Skupinová psychoterapie pro děti a dospívající s autismem

Skupinová psychoterapie je jednou z forem psychoterapie, která se primárně zaměřuje na oblast interpersonálních vztahů a na oblast sociálních dovedností. Ze své podstaty je někdy vhodnější než individuální psychoterapie. Dítě se mnohem více projeví v chování a vnějších projevech než verbalizací a introspekcí, a to je možné ve skupině poznávat, zažívat a regulovat s respektem k vývojovým specifikům. Dospívající zase mohou těžit ze sdílení zkušeností a získání zpětné vazby nejen od terapeutů, ale hlavně od svých vrstevníků.

Na základě různých názorů, zkušeností a odlišností ve skupině vzniká něco cenného – skupinová dynamika. Díky té se děti a dospívající mohou tady a teď učit a rozvíjet.

Základní podmínkou je, aby děti a dospívající cítili bezpečné prostředí, ve kterém můžou být takoví, jací jsou, a do kterého můžou přinášet to, co potřebují. Přijímající atmosféra dětem umožňuje zbavit se strachu z odmítnutí či zesměšnění. Děti s autismem opakovaně na setkáních vyzdvihují, že na skupinu chodí rády, protože se tu potkávají s vrstevníky, kteří zažívají něco velmi podobného jako oni, a s pocitem tady mi rozumí. To samozřejmě neplatí pro všechny, jsou i děti, které se v nějakou dobu potřebují distancovat od dalších lidí s autismem. To je naprosto v pořádku a je potřeba toto přání respektovat.

Děti i dospívající by měli být na skupinu zařazeni poté, co absolvují úvodní/vstupní rozhovor s terapeutem, na základě kterého se ukáže, zda je skupinová terapie vhodná. V rámci tohoto rozhovoru se mj. mapuje stav dítěte, jeho očekávání, ale i motivace, ke které terapeut přihlíží. A to z prosté zkušenosti, že děti, které zásadně odmítají skupinovou terapii, ji s klidem také dokáží prosedět a promlčet. Těchto dětí je velmi malé procento a jsou děti, které si i z této „tiché práce“ mohou něco odnést. Nicméně dítě, které skupinovou práci odmítá, je spíše potřeba vyslechnout a zjistit, proč tomu tak je a zda by nebylo užitečnější hledat jinou formu podpory.

Někdy se také stává, že je dítě zapsáno na skupinu z úzkosti rodiče, který mu chce dopřát péči, ale dítě ji nepotřebuje. V takovém případě je vhodné, aby sám rodič tyto své emoce zpracoval ve své terapii. Z principu psychoterapeutické práce se pak vedle motivace přihlíží na verbální a kognitivní schopnosti dítěte (tzn. dítě musí mluvit a rozumět, aby se mohlo ve skupině zapojovat).

Skupinová terapie pro děti (7-12 let)

Terapie by měla být vedena dvěma terapeuty a počet dětí na skupině by měl být okolo 4 až 6. Ideální délka trvání skupiny je 60 minut. U dětí tohoto školního věku se osvědčuje strukturovaný program. Témata skupiny vychází primárně z přání, potřeb a očekávání samotných dětí, případně jejich rodičů. V tomto věku je vhodné, když začátku terapie předchází setkání terapeutů jen s rodiči, kde je podrobněji představena forma a obsah skupinové terapie, zároveň se diskutují očekávání rodičů. Z praxe je možné říct, že ta bývají obvykle neúměrná tomu, co je za daný blok setkání možné zvládnout a stihnout. Mimo děti a rodiče jsou to také terapeuti, kteří na základě zkušeností přináší témata, která bývají pro děti aktuální. Patří sem kamarádství, emoce, šikana a provokace, komunikace, rodina či téma vlastní identity a sebedůvěry.

U dětí více než u dospívajících je vhodné pracovat se strukturou, vizualizací a motivačním systémem, který umožňuje děti oceňovat za dílčí aktivity. V motivačním systému děti mohou sbírat smajlíky, za které pak dostanou např. drobnou sladkost či samolepku. Ideálně systém kombinuje krátkodobou (odměna po jedné skupině) a dlouhodobou motivaci (odměna za celý skupinový blok). Všechny tyto tři prvky je potřeba přizpůsobit na míru dětem s ohledem na to, že každé dítě může potřebovat jinou míru této podpory. Na skupině terapeuti společně s dětmi sestavují pravidla skupiny, která mají za cíl nastolit příjemnou atmosféru a zároveň učit děti dodržovat domluvené principy.

Na skupině je vhodné střídat různé druhy aktivit, aby děti udržely pozornost a program se nestal monotónním. Diskuze nad konkrétními tématy umožňují nahlédnout do situace dítěte, jeho zkušeností, podporovat schopnost identifikovat své prožitky a zprostředkovat členům skupiny pocit, že v tom nejsou sami. Zařazena mohou být i krátká „edukační okénka“ ze strany terapeutů (např. povídání o emocích a jejich smyslu). Vedle toho se na skupině využívají videoukázky, rozbor situací (ideálně těch, které samy děti zažívají), sehrávání scének, nácvik různých situací a reakcí (např. zahájení rozhovoru, prosba o pomoc, naslouchání ad.), různé aktivity (individuální, skupinové, párové), trénink spolupráce, kreslení či práce s tělem (např. nácvik relaxace, základní práce s dechem). Je důležité zařazovat i hry – podporující spolupráci, učící dovednost kompromisu či jen obyčejné zábavné hry, které vytváří zážitek dobrého kolektivu a pocitu (sdílené) radosti.

Skupinová terapie pro dospívající (13-17 let)

Dospívání je zcela nová fáze, která si vyžaduje odlišný přístup. Není možné, ani ve výchově ani v terapii, k adolescentům přistupovat stejně v jejich 8 letech jako v jejich 15 letech. Dle toho vypadá i formát skupinové terapie. Skupinu by opět měli vést 2 terapeuti a počet dospívajících ve skupině by měl být 4 až 8. Délka setkání se může prodloužit až na 90 minut. 

Dospívajícím se nechává větší prostor pro samotné sdílení a vlastní témata, diskutují své zkušenosti či se podporují navzájem (či jsou povzbuzováni, aby se podporovali). Na rozdíl od dětské skupiny s dospívajícími nejsou tolik využívány motivační systémy (ideálně vůbec). Klienti nejsou externě odměňováni za svoji účast, díky čemuž se podporuje jejich vnitřní motivace být ve skupině, přinášet do ní a brát z ní, co potřebují. Stejně tak se ubírá množství struktury a vizualizace. To u některých klientů může vyvolat pocity úzkosti, které je pak přímo na skupině možné terapeuticky zpracovat. Je-li to žádoucí, terapeuti poskytují individuální podporu či strukturu. Dospívající bývají otráveni z pravidel, proto je vhodné spíše než pravidla formulovat společně principy dobré spolupráce.

V dospívání mnohem více vyvěrají na povrch témata, která se týkají jejich identity a hodnoty – kdo jsem, kam směřuji, co je pro mě důležité. Dospívající s autismem často projevují velkou míru nedůvěry v sebe a vlastní schopnosti, úkolem terapeutů je pak toto téma zachytit, oslovit a společně se mu snažit více porozumět. Mnohem častěji mají sami dospívající potřebu mluvit o tom, co pro ně samotné znamená diagnóza autismu.

Co chtějí rodiče a co děti?

Rodiče obvykle přihlašují své dítě kvůli konkrétním potížím a obvykle si přejí, aby jejich dítě:

• Se naučilo sociální dovednosti,
• nemělo potíže v sociálním chování,
• umělo komunikovat,
• mělo kamarády,
• nebylo agresivní, smutné, negativistické, úzkostné…,
• ovládalo své emoce,
• se lépe učilo,
• se umělo bránit provokacím a šikaně,
• plnilo povinnosti,
• netrávilo tolik času na PC či na mobilu,
• je uznávalo jako autoritu. 

Rodiče obvykle chtějí pro své dítě to nejlepší. Proto si přeji naplnit výše zmíněné body a mnohé dalšího, protože chtějí, aby jejich dítě obstálo v životě. Děti a dospívající se na situaci však mnohdy dívají jinak a důležité pro ně jsou jiné věci. Často říkají:

• Zažívám dlouhodobé pocity smutku, osamělosti, vzteku, deprese, trémy, nervozity.
• Jsem jiný, divný či „nenormální“.
• Nezapadám do kolektivu.
• Hádáme se v rodině či mezi kamarády.
• Nevěřím si.
• Nemám kamarády a přál bych si je mít.
• Ve škole mě šikanují/provokují a nevím, co s tím.
• Nerozumím lidem a situacím okolo sebe.
• Nechápu ironii, sarkasmus.
• Dělá mi problém mluvit s lidmi, navázat rozhovor či v něm setrvávat.
• Mám nepříjemné myšlenky a nevím, co s nimi.

Autismus je způsob bytí, který proniká do všech aspektů života. Ale autismus-neautismus, stále před námi stojí dítě, které má svá přání, své potřeby a svůj způsob, jak se vztahuje k sobě, druhým lidem a ke světu. A někdy jen tohle vše děti potřebují sdílet a být v tom společně s ostatními dětmi a empatickými terapeuty, kteří jim svítí na cestu, věří v ně a podporují je v jejich růstu.

Článek pojednává o skupinové psychoterapii tak, jak na ni nahlíží autorka a jak se jí věnuje terapeutické středisko NAUTIS. Je možné, že na jiných místech bude mít skupinová psychoterapie jiný charakter a bude fungovat v určitých aspektech odlišně. Neexistuje jedna dobrá skupinová psychoterapie a je potřeba mít na paměti, že každému může vyhovovat něco jiného.

👉 Jaké další psychoterapeutické směry se u dětí i dospělých s poruchami autistického spektra uplatňují? Články o dalších terapeutických možnostech najdete v rubrice Psychoterapie.