Těm, kteří mě šikanovali nebo ve mě nevěřili, protože jsem jiná

V době, kdy jsem vyrůstala, nikdo opravdu nechápal, proč jsem tak odlišná. Nebyla jsem diagnostikována jako někdo na autistickém spektru. Zapadnout nešlo, ať jsem se snažila, jak chtěla. Věděla jsem, že se k ostatním nehodím, že si myslí, že jsem hloupá. Stala jsem se pro vás cílem. Zamířili jste a mnohokrát vystřelili. A já bojovala o svou důstojnost.

Ve školce

Ve školce mě zajímají kostky. Nepasují do sebe, a tak je pořád zkouším posunout tak, aby do sebe zapadly. Chci najít jen dvě kostky, které by zapadly do sebe. Tak jsem si je vzala od kluků, co si s nimi hráli. Řekli to na mě a já šla ke stolečku, kde jsem měla vysvětlit, proč jsem jim kostky sebrala. Nevěděla jsem, co mám říct, protože popsat, co mě zaujalo, jsem nedokázala.

Při koncertě se školkou se mi začala líbit klasická hudba, zaujala mě natolik, že jsem si její melodie všude prozpěvovala po dlouhé týdny. Ve školce paní učitelka vedla hudební kroužek a já do něj chtěla chodit jako všechny šikovné a hodné děti. A tak jsem při zkoušce ze všech sil zazpívala Prší, prší. Nevybrali mě. Kamarádi chodili zpívat a já spát. Byla jsem smutná, protože jsem chtěla být s kamarády. Tak jsem alespoň ve školce natrhala kytičky pro maminku. Ovšem jen jejich hlavičky, stonek byl zbytečný.

V první třídě

Paní učitelka je zlá a má knír. Když udělám nějakou chybu, tahá mě za uši. Nesmím počítat na prstech. Taky se učíme básně. Recitace mi jde, a tak přemýšlím, že se ze mě stane básnířka. Zrovna probíhala sametová revoluce. Nikdo nevěděl, co bude dál.

Na prvním stupni

Ve druhé třídě jsme dostali nového pana učitele. Někteří spolužáci s námi od pololetí přestali chodit do třídy. Myslela jsem, že je pan učitel vyhodil a bála jsem se, že mě vyhodí také. Myslela jsem si, že jsem debil, protože mi to často říkal. Bála jsem se, že přijdu o svoji třídu, kde mám kamarády. Dostali jsme za úkol přinést pro děti ze zemí zmítaných válkou hračku. A já si říkala, proč nikdo nepomáhá dětem, co mají problémy ve škole. Rozhodla jsem se, že až vyrostu, budu jim pomáhat. Pan učitel říkal, že debil jako já patří do zvláštní. Nechal mě propadnout. Opravdu jsem se pro-pa-dla. O svou třídu jsem přišla. V nové třídě se mi nedařilo zapadnout do kolektivu, i když jsem si to moc přála. Nějaké kamarádky jsem si našla, spíše ale za cenu toho, že jsem pro ně něco dělala. Přeji si mít jedničky. Přeji si je i pod stromeček. Chci být bedna, co všechno ví. Nadějí je vyrovnávačka. Moc si přeji do té třídy chodit, protože věřím, že dorovnám své vrstevníky a budu chodit na vysokou. Ale tu třídu zrušili.

Boj v páté třídě

Mám jen čtyřky a pětky. Otevřu sešit, žákovskou, a je to celé červené. Když je v přírodě něco červené, je to nebezpečné. Pro své spolužáky jsem nebezpečná. Děti ve škole se mi smějí. Šikana je už tak veliká, že to celé nezvládám. Dostávám přezdívku neandrtálec a poslouchám i jiné nadávky. Dokonce se nechám zmlátit od třeťáka. Mám tiky. Chci postoupit dál, ale příklad, který nevím, jak se počítá, mě budí v noci ze spaní. Nedokážu si představit zůstatek děleno dvojciferným číslem. Křičím ze spaní: „Co tam mám napsat?“ Napadá mě, že půjdu na třídní schůzku a tam mi řeknou, v čem jsem debil a já to změním a postoupím dál. Pořád mi říkali, že tam musím něco napsat, a tak si výsledky vymýšlím. Čísla píšu náhodně. Plně si uvědomuji, že je to konec. Ani v němčině mi to nejde. A na jiné předměty už nemám sílu. Ve snaze postoupit dál se rozbíhám proti zdi. Nevím, jak odpovědět na otázku, co budu mít na vysvědčení. A je to jedno, jdu do zvláštní. Jsem debil.
 

Zvláštní škola

Moje máma je pyšná, že budu nosit jedničky a že vyrostu a něco ze mě bude. Já cítím, že se za mnou zavřely všechny dveře. Dveře možností. Zvládla jsem toho tolik, ale děleno dvojciferným číslem ne. V šesté třídě se ve zvláštní škole učila teprve násobilka. Sedla jsem si k holčice, co špatně mluvila. Rozhodla jsem, že jí budu pomáhat, aby se jí nikdo nesmál a neubližoval jí. Uspořádala jsem pro jednu holku sbírku oblečení.

Ztratila jsem svoje kamarády, protože nechtěli kamarádit se zvláštňákem. Rodiče dětem řekli, že rostu pro kriminál. Už jsem si nemohla vybrat místo ve školní jídelně, musela jsem sedět na místě pro zvláštňáky. Jezdila jsem se třídou na plavání. Autobus pak v jiném městě vyzvedl třídu ze základní školy. Našla jsem si tam kamarádku a po dlouhé době jsem zase byla šťastná a vždycky jsem se těšila na plavání. Když zjistila, že jsem ze zvláštní, ztratila jsem ji. Ve škole jsem měla jedničky, ale věděla jsem, že už nikdy nedoženu své bývalé spolužáky a cítila se jako nicka. Ale to neznamená, že neumím být šťastná, jsem ráda na světě. Ráda se směju a ráda dělám věci, které mě baví. Nevěděla jsem, proč jsem taková, ale chtěla jsem jít dál. Nejsem odpad společnosti. Milou vzpomínku mám jen na období olympiády v Naganu. Učitelé, žáci, celá škola, všichni sledovali hokejové zápasy.

Učiliště

Nastupuji na obor pomocné kuchařské práce a bydlím na internátě. Konečně získávám pocit, že dýchám a žiju. Ve třídě jsme samé holky. Naše třída je výjimečná. Učitelé si k nám chodí odpočinout. Jsme všechny vzorné posluchačky. Za třídního učitele máme o pár let staršího učitele. Mluví s námi napřímo. Když má o mě napsat zprávu, zeptá se mě, jaká jsem a co tam má napsat. Tím jsem se dozvěděla, že můžu přemýšlet i o sobě a zjistila jsem, kdo jsem. Já mu slíbila, že na něj nikdy nezapomenu. Paní učitelka, která nade mnou držela ochrannou ruku, se mě zeptala, čím budu. Odpověděla jsem, že jednou napíšu knihu o obyčejně neobyčejným životě.

Na intru nikdo neměl rád paní mistrovou a někoho ze třetího ročníku napadlo, že sepíšeme petici. Kdo nepodepíše, jde proti nám. To byl docela problém, protože je to moje mistrová, a tak podepisuji tak, aby to nebylo k přečtení. Podpis si ponechávám.

Cigarety byly dobré platidlo k získávání kamarádů. Stačilo jen ukázat, že je máte a už jste byly v kolektivu. Stala se ze mě opravdová hvězda, neboť jsem je měla vždycky.

Praxe mi nešla. Kuchařina není rutina. V kuchyni totální průšvih, padaly mi věci z rukou, chyběla rychlost, zručnost. Tak akorát jsem fungovala jako myčka nádobí. Pracovně jsem byla na sociálním dně, ale měla jsem maminku a domov.

Odpuštění

Vypořádávala jsem se s údery a nechávala si své myšlenky pro sebe, protože jsem se nechtěla potopit na vaši úroveň. Také jsem nechtěla, abyste jste věděli, že mě vaše šikana skutečně zasáhla. Předstírala jsem, že mi je to jedno a ignorovala jsem vaši krutost. Když jsem se vrátila domů, plakala jsem při poslechu hudby, díky které jsem se cítila lépe, a objímala své morčátko Matýska.

Bylo strašné slyšet věty, jak jsem hrozná, líná a neschopná. Posměšně jste mě napodobovali a odcházeli z místnosti, když jsem se snažila o uspořádání vět bez očního kontaktu. Bylo to tak nespravedlivé. Ale nepíšu to, abych na někoho útočila. Píšu to, abych vám řekla, že vám odpouštím. Odpustila jsem, protože chci jít dál a dostat se výš. Naštěstí jsem byla dost silná a zvládla jsem to. Přežila jsem. Ne všem se to podaří.

Mám naději, že jste se z toho možná poučili a změníte se. Možná si uvědomíte, že věci, které jste udělali, byly hrozné, a budete učit ostatní, aby byli laskaví. Možná to změní mysl jen jedné osoby. A pokud ne ... dobře, alespoň mohu říct, že jsem to zkusila.

Zdroj fotografie:

• Cari Hume. „forgiveness“ March 6, 2011. Online image. CC BY-NC-ND 2.0. Použito na webu 7. 4. 2021. Dostupné z: https://www.flickr.com/photos/cahume/5502064434/