Psychické trauma ze školky – pohledem rodiče

Obrázky, které Péťa namaloval před návštěvou psychologa. 

Chtěla jsem mu pomoct to vše nějak zpracovat, ale vůbec se mi to nedařilo. Zkoušela jsem opravdu vše, co mě napadlo a bylo v mých silách. Snažila jsem se to podat tak, aby tomu porozuměl, aby tu věc nějak zpracoval nebo na to zapomněl.

Řekla jsem mu, ať na ni zapomene, že do školky už nechodí a že to už je dlouho.

Řekla jsem mu, že z toho byla paní učitelka smutná a že jí to je líto – protože ty emaily byly moc ošklivé. 

Řekla jsem mu, že i mně to je moc líto, že se (on) takové věci píše a říká.

Zkoušeli jsme ji „vygumovat“ z hlavy.

Zkoušeli jsme „to nechat bejt” – tuhle formulaci používá a rozumí jí.

Řekla jsem mu, aby zkusil namalovat, co se v té školce stalo – to v tu chvíli negoval, ale jak je výše vidno, došlo na to…

Nic z toho však nepomáhalo…

Večery začaly být v duchu: „Maminko, něco mě trápí.“ „Co tě trápí, Peti?“ „Já nevím,“ řekl a většinou už u toho natahoval… „Já asi potřebuju plakat.“ A v tu chvíli jsme se vždy objali a Péťa plakal. Plakal tak nějak programově, opakoval zmíněné zážitky ze školky a občas něco přidal. Vydržel plakat tak půl hodiny a pak mi řekl, že to je lepší…

Za nějakou dobu si našel fotku ze školky, kde je ta učitelka a pořád má potřebu o tom mluvit, pořád říká, co jí provede. (Že jí rozbije okno, že na ní bude křičet, že na ní naprská, atd.) Zhruba v této fázi už jsem měla domluvený termín u psychologa.

Do toho přišel další telefonát ze školy. Pan učitel mi tentokrát sdělil, že Péťa stále mluví o paní učitelce a že vyhrožuje, že jí řízne nožem. Na to konto mi řekl, že se domluvíme na mojí návštěvě ve škole. Určitě by se mnou prý chtěl mluvit výchovný poradce. Souhlasila jsem, řekla jsem, že si od pana poradce ráda nechám poradit. A také, že už máme termín u psychologa.

Pan učitel pak pokračoval s tím, že poslední dobou je Péťa zlomyslný, směje se, když se někomu něco nepovede a že to tak nebývalo a že tu změnu pozorují i další učitelé a je třeba to řešit. Rozloučili jsme se s tím, že se na termínu schůzky ještě domluvíme.

Z celé té situace už mi bylo dost úzko a k tomu ještě tohle. Ale řekla jsem si, že si dám čas, nechám to trochu uležet a pak budu konat. Lámala jsem si hlavu, proč se Péťovo chování ve škole tolik změnilo, co se děje. A pak mi svitlo…

Poslední více než dva roky řešíme jeho růst a další věci. Verdikt od lékaře zněl – opožděná puberta. Začalo to do sebe trochu zapadat. Veškeré změny související s pubertou se projevovaly od konce podzimu. Změny nálad a chování, ty plačtivé chvilky.

Druhý den jsem volala do školy s tím, že domluvíme tu schůzku. Ptala jsem se, jak se Péťa choval. Pan učitel řekl, že všechno bylo v naprostém pořádku. Já mu řekla svou teorii ohledně projevů puberty. Řekla jsem, že holt už to došlo i k nám a že co se týče chování ve škole, musí si nastavit mantinely oni, že já nejsem moc schopná řešit věci, které mi Péťa ani nedokáže komunikovat.

Pan učitel mi řekl, že počkají, jak se to vyvine u psychologa. Od té doby se škola neozvala (tak snad ťuk – ťuk – ťuk). Povídání o paní učitelce, každodenní téma, ale nevymizelo. Zeptala jsem se Péti, jestli by si o tom nechtěl popovídat s panem magistrem (tak říká psychologovi), a on souhlasil. Já mu vysvětlila, že mu pan magistr pomůže s tím, aby ho to tak netrápilo. „Ano, mami, já mu to všechno o paní učitelce nahlásím!“

Protože měl malovací období a do návštěvy psychologa zbývaly ještě dva týdny, navrhla jsem mu, jestli nechce namalovat, jak to bylo, aby tomu pan magistr porozuměl. Péťa zasedl k malování a vznikly obrázky, které doplňují tento text. Já jsem v té době situaci řešila se svou terapeutkou.

Upřímně? Trochu mi trnulo kvůli tomu vyhrožování pořezáním… Já vlastně nedokážu 100% říct, nakolik je tohle třeba brát vážně. Moc ráda bych řekla, že jsem si jistá, že to jsou jen slova…, ale stejně ve mně hlodají pochybnosti, protože dostat se do hlavy dospívajícího chlapce s autismem, není nic jednoduchého.

Nadešel den D – jeli jsme k panu magistrovi. Předem jsem mu e-mailem poslala souhrn situace – aby měl nějaký kontext (odtud také pochází část tohoto článku). Péťa předložil obrázky a povídali si o nich spolu. Pak vedli nějaký další rozhovor. Hledalo se, odkud jsou nápady typu „rozbiju jí okno, pořežu jí nožem…“ U všeho se našel původ – rozbité okno u auta měl Péťův bratranec i otec (krátce po sobě) a řezání nožem bylo ze Záchranářů na Youtube – Petíkova oblíbeného pořadu.

Poté mě poslali do čekárny a dali se spolu do práce. Na závěr mi pan magistr řekl, že nemusím mít strach, že by Péťa něco takového udělal, že s ním dělal i nějakou terapeutickou hru, která však kvůli problémům s porozuměním nešla tak hladce, jak by se hodilo. Doporučil, abych se téma nesnažila v synovi potlačovat.

A Péťa? „Mami, já jsem to všechno o tý paní učitelce nahlásil…“ „A je ti líp?“ „Ano, je.“ To téma asi nevyšumí hned, ale přijde mi, že se opravdu trochu uklidnil, že o tom nemluví tak často a s takovou záští. Tak snad se nemýlím a skutečně se mu aspoň malinko ulevilo. Další termín máme asi za 6 týdnů….