Afekty u dítěte s PAS optikou rodiče –⁠ Co se nám osvědčilo

Takzvaný afekt je pro mě něco důvěrně známého, s čím roky žiju a čeho se pořád víc a víc bojím. Jak moje dítě roste, má sice více rozumu, ale také větší sílu. Ačkoliv se synovy afekty věkem a různými terapiemi daří zkracovat nebo částečně nahradit bezpečným vyjádřením emocí, jejich intenzita je stále děsivá. (Synovi je nyní osm let a má lehký mentální handicap.) 

Afekt je snížení či ztráta kontroly nad vlastním jednáním – u mého dítěte je nejčastěji způsoben hněvem, strachem a občas i silnou radostí.
Někdy je to okamžitá reakce na nějakou událost, jindy je to projev nahromaděného stresu a událost je jen spouštěč. Není to provokace ani nevychovanost. Je to způsob, jak se moje dítě instinktivně vyrovnává se silnou emoční reakcí. Je to ztráta kontroly, která mu není příjemná a nechce ji.

Jak náš afekt vypadá?

Během afektu moje dítě křičí, někdy i pláče, bije se do hlavy, škrábe se do obličeje, trhá si vlasy, kouše sám sebe, kouše do věcí, bouchá do nich, hází jimi, utíká nebo si lehne na zem a kope či o ní bije hlavou. Oči má vytřeštěné, rychle dýchá, je rudý, je celý v napětí, jeho pohyby jsou rychlé a silné, nemá své jednání pod kontrolou. Když do afektu fyzicky vstoupím, ublíží mi.

Co dělám během afektu?

Během silného afektu většinou nemá smysl na mé dítě mluvit, už vůbec ne křičet ani se ho snažit fyzicky přemoci. Situaci to většinou jen zhorší.

• Osvědčilo se ním nechat afekt proběhnout až do doby, než si můj syn situaci uvědomí a bude se snažit své chování ovládnout.
• Je nutné zajistit bezpečnost dítěte a bezpečí lidí v jeho dosahu. Např. když bije hlavou o zem, dát tam bundu nebo když se kouše do krve, podat mu třeba PET lahev, do kterého se může zakousnout.
• Ideálně se snažím odstranit podněty, které afekt vyvolávají. To ale vždycky není v mých silách. Např. červenou na semaforu nezměním a stejně tak neopravím rozbitou pouliční lampu.

Co děláme po tom, až afekt proběhne?

Po afektu už je prostor na mou reakci.

• Snažím se zachovat klid a nenásobit svým stresem stres dítěte. Na dítě promluvit a říct mu srozumitelně, co má udělat nebo co se teď bude dít. Funguje mi snížit hlas, což většinou působí klidněji. Také používat krátké jednoduché věty nebo jen samotná slova - pak mé dítě nemusí ve stresové situaci přemýšlet ještě nad tím, co mu vlastně sděluji.
• Nabídnu mu ruku, svou náruč, pití, kapesník, sedneme si na nějaké místo poblíž nebo i jen na zem a dovolíme si nechat jeho pocity doznít (většinou syn pláče).
• Pak lze navrhnout další činnost. Někdy synovo zklidnění trvá déle, ale dá jasně najevo, kdy už je připraven na další činnost a kdy ještě potřebuje čas. 

 Jak s afektem pracovat dál?

Osvědčilo se nám o afektu mluvit ať už hned, nebo později. Snažíme si říct, co ho vyvolalo, co bylo správné a co může příště zkusit udělat jinak. Spolu si afekt také předvádíme. Já mu několikrát přehraju jeho chování i své chování - co se stalo před afektem, během něho i po něm.

Syn mě celkem nadšeně pozoruje a postupně se ke mně přidává a směje se tomu. Zřejmě to znovu mírněji prožívá a může se na stejnou situaci připravit pro příště.
Vlastně je to i způsob tréninku, když mu při přehrávání ukážu i jinou možnost chování a také zpětná vazba pro mě, protože si někdy během svých divadelních výstupů uvědomím, co jsem mohla udělat líp.

Nakonec si dovolím přidat přirovnání: Kdybych měla afekt mého syn popsat obrazně, byl by to výbuch a bezohledný spalující oheň. Kdybych měla popsat sebe během synova afektu, byla bych chladivá, klidná voda, která se časem stejně promění v uzlíček nervů, ale teprve potom, co je požár bezpečně uhašen.

👉 Více se o tomto tématu můžete dočíst v článku Afekty - k životu patří, u lidí s PAS ale mnohem častěji.

*Fotografie je pouze ilustrační.