Neurolingvistické programování není „neuro“ a není ani „programování“

Pokud začnete hledat způsoby, jak být efektivnější a úspěšnější, jak to udělat, abyste zlepšili své fyzické nebo psychické zdraví, případně jak lépe vychovávat své děti, pravděpodobně dřív nebo později narazíte na metodu „neurolingvistické programování“ (dále jako „NLP“). Na většinou moderně vypadajících webových stránkách se to hemží „vědeckými“ pojmy jako je „DTI modelování“, „neurověda“, „modality“ nebo „metaprogramy“. Už samotný název „neurolingvistické programování“ zní docela „hustě“. Výcviky v NLP bývají poměrně drahé, ceny jdou často do vyšších desetitisíců. Když něco zní tak vědecky a stojí to tolik peněz, tak to musí fungovat. Nebo ne? 

Co to vlastně to NLP je a odkud se vzalo?  

Pojem „neurolingvistické programování“ pro svou nově vytvořenou metodu vybrala v sedmdesátých letech skupina lidí, které kralovali dva muži – John Grinder (lingvista, kouč, motivační řečník, absolvent bakalářského studia psychologie a bývalý kapitán armádních speciálních jednotek) a student matematiky Richard Bandler.  

Neurolingvistické programování definují původní autoři doslova jako „zkoumání struktury subjektivní zkušenosti a toho, co z ní můžeme vypočítat“ (Dilts et al., 1980; Society of NLP, n.d.). Vycházejí z předpokladu, že v průběhu života si vytváříme „programy“ – vzorce, vytvořené ve spojení toho, jak mozek vnímá realitu („neuro“) – jakého jazyka užívá k jejímu popisu („lingvistické“) – a jak se to vše odráží ve vnějších projevech. Programy mohou být funkční nebo nefunkční. Pokud podle NLP nefunkční programy nahradíme funkčními, tedy je „modelujeme“, člověk bude ve svém životě šťastnější a úspěšnější. Autoři NLP tvrdí, že detailním studiem práce úspěšných jedinců, jako byli psychoterapeuti či experti v oborech jako je právo, byznys, vedení lidí atd., dokázali popsat, jak takové „vysoce funkční“ programy vypadají. Tvrdí, že tyto funkční programy může poměrně jednoduše získat a použít každý (Dilts & Delozier, 2000). 

Pro zkoumání „programů“ a „modelování“ vytvořilo NLP vlastní rozsáhlý teoretický a terminologický aparát. Autoři si byli svými předpoklady natolik jistí, že se ale příliš nezatěžovali výzkumem – předpokládali, že správnost jejich úvah potvrdí praxe.  

Klasickým příkladem je třeba předpoklad existence tzv. „modalit“ nebo „reprezentačních systémů“ – tedy toho, jaký smysl náš mozek převážně používá při vytváření vnější prezentace světa (Dilts & Delozier, 2000; NLP World, n.d.). Někdy se můžeme setkat se zkratkou VAKOG – tedy modalita vizuální (takoví lidé se orientují zejména zrakem), auditorní (sluch), kinestetická (pohyb, emoce, doteky, pocity), olfaktorická (čichová) a gustatorní (chuťová). Podle původních předpokladů NLP řada mezilidských konfliktů vzniká tak, že si lidé nerozumí, protože spolu komunikují na rozdílných modalitách. Praktici NLP dokonce tvrdí, že z pohybů očí jedince dokážeme poznat, jaký systém momentálně používá, i to, jestli informace „tahá“ z paměti, nebo je aktivně vytváří (Steinbach, 1984). Už v 80. letech byla existence těchto „modalit“ významně zpochybněna a dosud se nepodařilo jejich existenci nijak potvrdit nebo podpořit (Lange, 1980; Witkowski, 2010). Pro řadu lidí jsou takové modality navíc něco, s čím se v životě už setkali, a tak nemají potřebu takový přístup zpochybnit – jedná se o jeden z nejopakovanějších psychologických mýtů o tzv. „stylech učení“ (Coffield et al., 2004). 

Grinder a Bandler také provedli analýzu toho, jak pracovali někteří významní psychoterapeuti, jako jsou Virginia Satirová, Fritz Perls a Milton Ericsson (the Association for NLP, n.d.; McClendon, 1989). Tvrdí, že se jim podařilo identifikovat některé jejich úspěšné postupy a ty pak do NLP zařadit (McClendon, 1989). Autoři NLP hledali inspiraci i jinde – inspirovali se třeba i „šamanskými metodami“, mimo jiné dílem Carlose Castanedy (Grimley, 2013).  

Jenomže – když dva dělají totéž, není to totéž! Uvedení terapeuti pracovali v nějakém kontextu – v rámci uceleně chápané teorie lidské psychiky a terapeutického přístupu a zároveň v kontextu konkrétních případů. I když to někdy bývá přínosné – jednotlivé terapeutické přístupy se vzájemně obohacují a někteří psychoterapeuti pracují eklekticky, „vyzobávání“ jednotlivých technik jen proto, že se nám líbí, může být bez respektu ke kontextu a bez zohlednění širšího pohledu i kontraproduktivní. Vzpomeňme si, jak to dopadlo, když pejsek a kočička vařili dort. Mimo jiné, i proto je u psychoterapeutických výcviků vyžadováno předchozí vzdělání, jejichž nedílnou součástí jsou i supervize. Takový terapeutický výcvik trvá několik let. Výcviky NLP trvají průměrně 12 až 15 dní, to je cca 120 hodin teoretické výuky, praxe navíc nebývá součástí kurzu (Yeung, 2019; MŠMT, 2024). Podmínkou bývá maximálně středoškolské vzdělání. J. M. Langford (1999) označuje přístup NLP za: „lidové náboženství, které se pokouší propojit lidové zvyky s postupy lékařské vědy.“ Jiní vědci v NLP zase vidí spíše „nové náboženské hnutí“ než terapeutický přístup (Hammer, Rothstein, 2012).  

Zmatek nad zmatek – co je a co není opravdové NLP? 

Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Původní autoři NLP – Grinder a Bandler – se spolu postupem času rozešli a každý z nich pokračoval jiným směrem. Téměř dvacet let se o značku „NLP“ a „Neurolingvistické programování“ soudili a poměrně dlouho byl jejím držitelem Richard Bandler. Nakonec soud registraci ochranné známky zrušil a název „Neurolingvistické programování“ může používat kdokoliv.  

Vznik a rozvoj NLP se navíc svezl na vlně hnutí New Age a tzv. hnutí lidského potenciálu. Vzhledem k tomu, že velká část z původní skupiny „zakladatelů“ hojně vydávala knihy o NLP, nebylo nic snazšího, než si přečíst knihu a potom se prohlásit za NLP terapeuta. Nastal ohromný zmatek a objevilo se mnoho „self-made“ terapeutů a koučů, kteří si původní myšlenky NLP upravovali, kombinovali s různými dalšími postupy a používali po svém.  

Dnes je prakticky nemožné vyznat se v tom, co je a co není NLP. Lidí, kteří o sobě tvrdí, že využívají různých NLP technik, nebo NLP přístupů, je ohromující množství, a sdružují se do různých asociací (např. „the Association for Neuro Linguistic Programming,“ „International Association of NLP Institutes“, „NLP Association of Excellence,“ „International NLP Association“ a další). Většinou jde o obchodní model, jehož úkolem je vydělat co nejvíce peněz „akreditovaným“ školením velkého množství dalších lidí. Zaregistrovat se v některé z organizací, nebo si založit vlastní asociaci, většinou nebývá nijak složité. Legendární je experiment společnosti BBC, které se v roce 2009 podařilo jako terapeuta zaregistrovat v asociaci „the British Board of Neurolinguistic programming“ kocoura jednoho z komentátorů. Ani česká akreditace MŠMT, coby rekvalifikačního kurzu, nevypovídá o věrohodnosti metody vůbec nic (na tento problém opakovaně upozorňovaly odborné společnosti a profesní asociace). 

NLP a věda 

Zpočátku NLP vypadalo slibně – jeho vznik byl propojen s akademickým prostředím, autoři se dokázali na první pohled logicky a srozumitelně vyjadřovat, odkazovali na zvučná jména, ze kterých vycházeli, referovali o svých úspěších. Postupně se ale začaly objevovat skeptické hlasy, zda nejsou tvrzení autorů NLP příliš sebevědomá. Poměrně brzy se ukázalo, že některé klíčové koncepty NLP nejsou funkční, např. již vzpomínané „smyslové modality,“ nebo tzv. „kotvení“ (Lange, 1980; Witkowski, 2010). Polský psycholog Witkowski (2010), který provedl jednu z nejhlubších analýz vědeckého poznání na poli NLP si příliš nebere servítky: „NLP je plné výpůjček z vědy nebo výrazů na ni odkazujících, postrádajících jakýkoli vědecký význam. Je to vidět už v samotném názvu – neuro-lingvistické programování – což je krutý podvod. Na neuronální úrovni neposkytuje žádné vysvětlení a nemá nic společného s akademickou lingvistikou nebo programováním.“  

O efektivitě metody referovali spíše jednotliví NLP terapeuti na základě jednotlivých případů, celkově však nebyla prokázána a nebylo ani doporučeno použití této metody ve zdravotní péči (Sturt et al., 2012). Čeští akademici se vymezili i vůči jejímu použití v manažerské praxi (Štanclová & Matláková, 2014). Podstatná většina studií hovoří spíše proti validitě NLP a zároveň většina těch studií, na které odkazují propagátoři metody, má vážné metodologické problémy (Witkowski, 2010; Witkowski, 2012).  

Zajímavý je i výzkum z roku 2006, ve kterém se autoři dotazovali panelu 101 amerických odborníků v oblasti péče o duševní zdraví, nakolik považují jednotlivé terapeutické přístupy za „diskreditované.“ NLP skórovalo poměrně vysoko, o něco lépe si z pohledu odborníků vedla jako léčebná metoda pro duševní obtíže i akupunktura a dokonce i „léčba ženské závisti penisu“ (Norcross, 2006).  

Co si z toho odnést? 

I když na první pohled NLP vypadá ohromujícím způsobem a používá rádoby vědecké výrazy, jedná se spíše o „slepenec“ všeho, co autorům této metody přišlo pod ruku. Teoretické předpoklady, ze kterých NLP vychází, se nepodařilo podpořit a celá řada nezávislých výzkumů ukazuje, že NLP není efektivní ani v praxi. Situaci ještě zhoršuje fakt, že „NLP praktikem“ se může nazývat úplně kdokoliv. Certifikáty od „mezinárodních asociací“ jsou často jen obchodním trikem a nemají valnou hodnotu. Slibovaný efekt je hlavně marketingovou strategií a zbožným přáním než vědecky ověřeným faktem, občas mohou „zafungovat“ některé techniky „vypůjčené“ od úspěšných terapeutů, to ale k tak silným tvrzením, které lze od některých NLP praktiků slyšet, nestačí. Zodpovědní odborníci NLP nepoužívají a odbornou veřejností je hodnoceno jako „pseudověda.“ Obecně platí, že pokud někdo slibuje rychlé a instantní řešení, je třeba mít se na pozoru. Složité problémy bohužel nemívají jednoduchá řešení. 

Může NLP fungovat? Ano, stejně jako každé placebo. Zvlášť, když budete hodně platit – čím dražší placebo, tím mívá větší efekt (LeWitt & Scott, 2015). NLP ale není jen neškodné placebo, NLP může i uškodit! Buď jen tím, že člověk nevyhledá odbornou pomoc tam, kde je jí třeba, a zbytečně tak investuje svůj čas a peníze, nebo dokonce i tím, že se kvůli nevhodnému a neodbornému zásahu můžou jeho problémy ještě zhoršit.