Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Na celém světě zemře sebevraždou více než 700 000 lidí ročně. V České republice jde průměrně o čtyři osoby každý den. Sebevražedné chování zahrnuje široké spektrum projevů a prožívání, kam vedle sebevraždy patří sebevražedné myšlenky a tendence, plánování sebevraždy a pokus o sebevraždu. Sebevraždy se nevyhýbají ani lidem s autismem. Ačkoli se nedá říct, že samotná přítomnost autismu znamená vyšší riziko sebevraždy, u lidí s autismem se objevuje vyšší riziko než u neurotypické společnosti.
Výzkum zaměřený na dospělé lidi s Aspergerovým syndromem naznačuje přítomnost sebevražedných myšlenek u dvou třetin jedinců a u jedné třetiny byl zaznamenán sebevražedný plán nebo pokus o sebevraždu. Některé studie docházejí k závěru, že riziko sebevraždy u lidí s autismem je dvakrát větší u žen než u mužů.
U lidí s autismem se objevují faktory zvyšující riziko sebevraždy, které se odvíjejí od samotné diagnózy a jejích jádrových symptomů, jako jsou deficity v komunikaci, které se projevují např. oslabenou možností sdělit, co se mi děje (jaké mám myšlenky či pocity), či v sociální oblasti, kde je rizikové opakované selhávání v navazování a udržování vztahů s druhými lidmi. To může mít za následek menší sociální síť, menší míru podpory a větší pocity osamění. U lidí s autismem se projevuje oslabená dovednost řešit problémy v mezilidských vztazích či to, čemu běžně říkáme „číst mezi řádky“. Ono nepochopení sociálních situací může vést k tomu, že tito lidé zažívají větší míru stresu, což z dlouhodobého hlediska má negativní dopad na jejich duševní zdraví.
U lidí s autismem pozorujeme také jistou nepružnost v myšlení (černobílé myšlení, tendence k rigidnímu ulpívání na určitých tématech atd.) a emoční dysregulaci. Lidé s autismem zažívají stejné emoce jako ostatní, může se ale stát, že některé situace prožívají mnohem intenzivněji.
👉 O intenzivním prožívání se podrobněji rozepisuje autorka s AS v článku Mám obtíže s vyjadřováním emocí a empatie, ale ne s jejich nedostatkem.
Mohou se tak snadněji dostat do tunelového vidění a tísnivých myšlenek, kdy se sebevražda zdá jako jediné možné řešení, kdy chybí naděje na změnu a představa, že se situace může zlepšit či vyřešit. Silné a zaplavující pocity doprovázející sebevražedné chování a oslabená schopnost adekvátně je vyjádřit či regulovat může být ve spojení se sklonem k impulzivitě velmi riziková. Lidé s autismem se častěji také hůře adaptují na (životní) změny, zejména pak na ty, které narušují jejich zaběhlé zvyky, jež rigidně dodržují. Reakce na takové změny pak mohou být mnohem intenzivnější, než bychom pozorovali u neurotypické populace.
Riziko sebevraždy se zvyšuje s přidruženým psychiatrickým onemocněním, které bývá popisováno až u 90 % sebevražd. To je také důvod, proč se nedá jednoznačně říct, že pouze přítomnost autismu zakládá vyšší riziko sebevraždy. Nejčastěji se jedná o poruchy nálady (zejména deprese, která se u lidí s autismem vyskytuje ve vyšší míře), úzkostné poruchy a poruchy chování. Mezi další rizikové faktory u lidí s autismem řadíme často přítomnou impulzivitu, nižší frustrační toleranci či přítomnou agresivitu, kterou může člověk s autismem obrátit proti sobě samému.
👉 O depresi, jako jedné z častých přidružených obtíží autismu, si můžete více přečíst ZDE
nebo v rozhovoru s talentovaným běžcem, jemuž do života vstoupily těžké deprese, které ho opakovaně dovedly k pokusům o sebevraždu.
U dětí a dospívajících je rizikovým faktorem šikana, se kterou se dle klinické zkušenosti setkávají až tři čtvrtiny dětí s autismem (od vyčleňování jedince až po fyzické násilí). Sebevražedné myšlenky se více objevují u čerstvě diagnostikových dospělých, kteří reflektují nedostatek podpory ve svém okolí, či u nadaných jedinců. Dalšími rizikovými faktory jsou – stejně jako v neurotypické populaci – sebepoškozování, sebevražedný pokus v anamnéze či v rodině, sexuální zneužívání, fyzické týrání, dlouhodobé fyzické onemocnění, nezaměstnanost, finanční potíže či osamělost. Ukazuje se, že míra symptomatiky autismu nemá na sebevražedné chování velký vliv.
👇 V sekci navazující články jsou k dispozici texty osob s PAS reflektující zkušenosti se šikanou.
Suicidální riziko roste s věkem, nevyhýbá se ani dětem a dospívajícím. Ve věku 15–24 let je v České republice sebevražda druhou nejčastější příčinou smrti. U dětí se mohou objevovat výhružky sebevraždou, které slouží jako únik z nepříjemné situace či upoutání pozornosti. Často takové chování přichází v reakci na nějaké omezení, se kterým dítě nesouhlasí (např. rodič oznámí dítěti, že musí ukončit hraní videoher). Bez ohledu na účel je potřeba, aby rodiče či blízké osoby braly takové výhružky vážně. Může se jednat o neschopnost vyjádřit své pocity jiným způsobem. Období dospívání je pak samo o sobě pro adolescenty matoucí, nemusejí zcela rozumět sociálním situacím a vztahům, či si mohou více uvědomovat své odlišnosti, které v danou chvíli vidí v negativním světle. Často dochází k vyčleňování z kolektivu ostatních, čímž narůstají pocity osamělosti a izolovanosti.
👉 Pro další informace navštivte sekci Autismus podle věku a v ní rubriky Školák (6-9 let), Prepuberta (10-12 let) a Dospívání (13-17 let).
Jedna z největších studií zkoumající vztah autismu a suicidálního chování v dětství přišla k závěru, že u dětí s autismem je riziko suicidálních myšlenek či pokusů 28x vyšší než u jejich vrstevníků. Dětem v této studii bylo 1-16 let, nejčastěji pak 6-7 let. Téměř 11 % dětí s autismem vykazovalo suicidální myšlenky a přes 7 % mělo ve své anamnéze pokus o sebevraždu.
Ve stínu diagnózy autismu je potřeba nepřehlédnout jiné psychické obtíže, které mohou zvyšovat riziko sebevraždy. Důležitá je v takovou chvíli psychoterapeutická péče doprovázená případně farmakoterapeutickou léčbou. Člověk s vyšším rizikem sebevraždy může v hovoru sdílet, že nemá pro co žít, má pocit, že je zátěží pro ostatní, mluví o nesnesitelné bolesti a bezmoci. Mění se jeho chování, přestává se věnovat svým zájmům, vyhýbá se rodině a přátelům, má narušený či změněný spánek, rozdává své věci či se loučí s lidmi. Může se projevovat podrážděně, depresivně, může ztrácet zájem či mít vztek. Matoucím a varujícím signálem může být náhlá dobrá nálada po delším období smutku, která může být znakem naplánované sebevraždy. Pokud člověk zmíní myšlenky na sebevraždu nebo projeví sebevražedné tendence, je potřeba se klidným hlasem upřímně zeptat, zda přemýšlí o sebevraždě, a brát takové výroky vždy vážně. U lidí s autismem je vhodné sledovat zejména změny v chování či prožívání a nabídnout pomoc (např. s hledáním odborné pomoci). Důležité je být vůči těmto voláním o pomoc všímavý.
Pokud Vy nebo někdo, koho znáte, máte sebevražedné myšlenky, můžete se obrátit na odborníky například na Lince první psychické pomoci 116 123 nebo na Lince důvěry Centra krizové intervence 284 016 666. Služby jsou poskytovány nonstop.
Více informací můžete čerpat např. na stránkách organizace Nevypusť duši, na kterých najdete přehledně zpracovaná témata spojená s duševním zdravím včetně zmiňovaných sebevražedných myšlenek, depresí či šikany a také poradenské služby.
Obrátit se můžete také na poradnu NAUTIS, která vám může pomoci najíd oborníka specializujícícho se na osoby s PAS, který má v krátkém časovém horizontu přijímá nové pacienty.
Názory
Děkujeme za připomínku. Máte pravdu, výzkumy ukazují, že šikanované děti s PAS mají až dvakrát větší riziko sebevražedného chování. Riziko sebevražedného chování je vyšší i u dětí v běžné populaci, které zažily šikanu. Různé formy šikany, ať už fyzické, slovní, sociální či počítačové jsou mezi mládeží na celém světě velmi rozšířené. Osoby s poruchou autistického spektra (PAS) tvoří obzvlášť zranitelnou skupinu. Studie opakovaně dochází k závěru, že oběťmi šikany jsou častěji žáci s PAS, zejména ti s úzkostně depresivními symptomy, kteří mají tendenci své obtíže zvnitřňovat (internalizovat). Dívky tvoří také ohroženější skupinu. V jaké frekvenci se žáci s šikanou setkávají, záleží na definici šikany, která bývá velmi široká. V populaci dětí s autismem se udává, že se se šikanou u sebe setkalo 46 % až 94 % šikanovaných dětí, v běžné populaci je oběťmi 8 % – 42 % dětí. Z výsledků výzkumů vyplývá, že šikanující chování se nesmí podceňovat, je třeba se věnovat prevenci, pracovat s oběťmi i dětmi, které ostatní šikanují. (odpovídá Kateřina Thorová, NAUTIS)