Autismus a digitální technologie: Kde je hranice mezi pomocí a zátěží?

Tablety, aplikace, videa i umělá inteligence — technologie dnes hrají významnou roli v životech prakticky všech dětí a dospívajících. Někdy pomáhají otevřít komunikační dveře, jindy uzavírají do digitální bubliny. Jak na ně nahlížet rozumně a s ohledem na individuální potřeby osob s poruchou autistického spektra? K tématu jsme oslovili tři odborníky z praxe.  

Korigovat čas dětí u obrazovek není jednoduché

Odpovídá Jan Kouřil, ředitel střediska včasné intervence. 

Od jakého věku je podle Vaší zkušenosti vhodné začít s využíváním digitálních technologií?

Děti se v dnešní době setkávají s technologiemi úplně od útlého věku, zpravidla dřív, než jsou obvyklá doporučení. Vidí je ve svém nejbližším okolí, u rodičů, starších sourozenců, jsou automatickou a nedílnou součástí jejich prostředí. Mnoho dětí s poruchou autistického spektra současně obrazovky hodně vyhledává, sledování videí nebo práce s aplikacemi je velmi baví a vyhovuje jim.

Zařazování tabletu nebo sledování televize v rozumné míře nevnímám jako problematické. Jako vše, má svá pozitiva i negativa.

Za důležitou považuji snahu, aby děti měly celkově různorodé typy aktivit, v rámci kterých je tablet jen jednou částí jejich programu. K tomu je nutné dodat, že u mnoha dětí s PAS je často velmi náročné dodržet pravidla pro využívání obrazovek a mám pochopení pro rodiče, kterým se ne vždy čas u obrazovky i obsah sledovaných aplikací daří korigovat v takové míře, jak by si sami přáli.

Jak digitální technologie používáte v praxi v rané péči? 

Čas před obrazovkou lze vyplnit smysluplně, k prospěchu dítěte. Tablety nejčastěji využíváme pro tyto účely:

• Aplikace pro lepší porozumění dítěte (např. znázornění denního režimu, timery pro konkretizaci času) bych doporučil kdykoliv od chvíle, kdy informacím v aplikaci dítě rozumí a rodičům pomáhají pro snazší domluvu s ním.

• Aplikace pro aktivní komunikace dítěte, které fungují na principu komunikační knihy, prostřednictvím níž dítě sděluje informace. Nevyužíváme je u nejmenších dětí, ale obvykle až u dětí, které se dobře umí domluvit reálnou komunikační knihou a je pro ně výhodné přejít na aplikaci.

• Výukové aplikace – i v tomto případě bych vycházel především z toho, zda konkrétní aplikace může dítěti přinést něco pozitivního, s čím se může seznámit, co se jejím prostřednictvím může naučit. Důležité je pak naučené přenášet do reálných her a aktivit.

Odkud je monžé čerpat? 

Velmi dobré a podrobné informace k využití iPadů jsou na webu www.isen.cz. Podobný přehled k Android aplikacím, bohužel neznám. Dílčí informace lze ale najít na webu Petit. 

Markéta Várošová: Digitální technologie jako pomocník i riziko

Odpovídá Markéta Várošová, speciální pedagožka, která se věnuje individuální práci s dětmi a dospělými s PAS. 

Jak mohou digitální technologie – například aplikace, videa nebo hry – pomoci dětem i dospělým s poruchou autistického spektra v komunikaci, učení nebo každodenním fungování? 

Digitální technologie hrají v podpoře lidí s poruchou autistického spektra (PAS) stále důležitější roli. Ať už jde o děti, dospívající či dospělé, technologie mohou výrazně přispět ke zlepšení komunikace, učení i každodenního fungování. 

Digitální technologie představují velmi užitečný nástroj zejména díky své kompaktnosti. Mobilní telefon nebo tablet lze snadno nosit v batohu či kapse, takže je neustále po ruce a připraven k použití. Osobně technologie nejvíce využívám v oblasti komunikace – především u klientů, kteří nemluví verbálně. Pro takové klienty často používáme komunikační aplikace, které umožňují vyjadřování prostřednictvím obrázků nebo symbolů. 

Jak se komunikace s pomocí technologií liší od dřívějších metod? 

Dříve se komunikace řešila pomocí tzv. komunikačního deníku – představte si desky se zalaminovanými stránkami, na nichž jsou pomocí suchého zipu připevněny obrázkové kartičky rozdělené do kategorií. Osoba si z těchto kartiček lepí věty na pásku připevněnou k deskám, čímž komunikuje s okolím. Tento způsob je sice funkční a efektivní, ale velmi nepraktický na nošení. Proto dávám přednost komunikačním aplikacím na mobilních zařízeních.  

To vše samozřejmě za předpokladu, že osoba zvládá ovládání takového zařízení. U některých klientů nás limituje vývojová porucha intelektu.

Mezi osvědčené aplikace patří například aplikace GoTalk, která je sice placená a dostupná pouze pro zařízení značky Apple, ale nabízí široké možnosti přizpůsobení. Alternativou, která je zdarma a dostupná napříč platformami, je aplikace AsTeRICS Grid. 

Velmi přínosná jsou i videa – nejen pro vzdělávání, ale i pro budování vztahu mezi pracovníkem a klientem. Společné sledování videí, zpívání písniček nebo prohlížení rodinných fotek může významně přispět k rozvoji vztahové vazby. Co se týče her, ty využívám jen omezeně, a když už, tak například sluchové pexeso nebo hry zaměřené na rozvoj slovní zásoby. Důležité však je, aby byly všechny tyto aktivity vedeny za přítomnosti pracovníka, který dítěti či dospělému poskytuje zpětnou vazbu a pomáhá rozvíjet jeho schopnosti. 

Obrazovky ano, ale s pravidly 

Jaká rizika vidíte v častém používání technologií u lidí s PAS, a co by rodiče či terapeuti měli sledovat, aby podpořili zdravý vztah k obrazovkám? 

Je velmi důležité stanovit jasná pravidla pro používání technologií. Kolik času jim věnovat a k jakému účelu slouží. Pokud například tablet slouží jako komunikační pomůcka, měl by být využíván výhradně k tomuto účelu. V případě, že chcete dítěti nebo dospělému umožnit používat zařízení i pro zábavu, doporučuje se pořídit druhé, oddělené zařízení určené právě k volnočasovým aktivitám. Praktické může být například rozlišení barevným obalem. Jedno zařízení na komunikaci, druhé na zábavu. Osobně zastávám názor, že předškolní děti by se měly používání obrazovek raději zcela vyhnout. V dnešní době totiž často nahrazujeme pohyb venku pohodlným sledováním obrazovek, a to dětem rozhodně neprospívá. 

Můžete upřesnit, jak konkrétně jim to neprospívá?  

Nadměrné používání zařízení může vést k fyzickým i psychickým problémům – například až k závislosti. U osob s PAS je toto riziko ještě vyšší kvůli časté rigiditě a tendenci k rituálům. Pokud se dítě či dospělý s autismem naučí trávit u telefonu několik hodin denně, stane se z toho zvyk, kterého se těžko zbavuje. Rodiče by si měli být vědomi i toho, že děti se učí nápodobou – pokud tedy sami tráví většinu dne na mobilu, dávají tím svému dítěti špatný příklad. 

Proto je důležité podporovat používání technologií jako užitečných pomocníků – k rozvoji, vzdělávání nebo komunikaci. Nikoli jako prostředek k zahánění nudy. Klíčové je stanovit limity a být pro dítě nebo klienta vzorem. 

Existují určité typy digitálních nástrojů nebo aktivit, které se podle vašich zkušeností ukazují jako zvlášť prospěšné – nebo naopak potenciálně škodlivé – pro děti a dospívající s autismem? 

Rozhodně se osvědčují komunikační aplikace. Ty jsou často pro klienty s PAS zcela zásadní.

Dále pak různé vzdělávací aplikace, například na učení cizích jazyků, používání WhatsApp pro nácvik sociální komunikace nebo řada aplikací s názvem Výukové kartičky. Vždy je ale nutné mít na paměti, že dítě nebo dospělý by se těmto aktivitám měl věnovat za přítomnosti dospělé osoby, která ho bude při práci podporovat a směrovat. Jen tak lze zajistit, že technologie skutečně pomáhají – a nestávají se překážkou. 

Celkově lze tedy říci, že technologie mohou být skvělým pomocníkem pro lidi s poruchou autistického spektra – pokud se používají s rozmyslem, mají jasně stanovená pravidla a jsou využívány za účelem rozvoje a komunikace. 

Technologie jako dobrý sluha, ale špantý pán

 Na dotazy odpovídá Julius Bittmann, terapeut a poradce NAUTIS: 

Umělá inteligence už dnes pomáhá při diagnostice autismu nebo nabízí podporu v podobě chatbotů pro duševní zdraví. V čem může být AI pro lidi na spektru přínosná a kde může narazit na limity či uškodit?

Mnoho klientů používá umělou inteligenci jako komunikačního partnera – pro běžný rozhovor, nebo jako terapeutického či psychologického poradce. Zajímá je třeba, jak oslovit vrstevníky, jak zvládat úzkosti, stres ve škole a podobně.

Někteří vnímají AI jako kamaráda z online prostoru. Problém nastává, když AI začne fungovat jako rozhodčí sporů a absolutní autorita. Třeba řešíme spor chlapce s rodiči kvůli hlasitosti 3D tiskárny v pokoji. Klient se zeptal AI, jestli se dá spát při hluku 52 decibelů, a dostal odpověď, že ano, že je to jako déšť za oknem. Od té doby odmítá jakoukoli diskusi, protože AI vnímá jako neomylnou. To už je nebezpečné. 

Online forma spolupráce – trend současné doby 

Někteří lidé s autismem preferují písemnou nebo online komunikaci, protože je pro ně bezpečnější a předvídatelnější. Může „virtuální vztah“ v terapii skutečně fungovat? Jak se tím proměňuje terapeutická práce?

Určitě může. Online forma spolupráce zažila obrovský rozmach během pandemie, ale mnozí klienti ji využívali už dřív. Pro mě je online terapie rovnocenná osobnímu kontaktu. Největší přínos vidím v dostupnosti služby – pracuji v Libereckém kraji, ale klienti jsou často ze Středních Čech nebo Prahy. Pozor si ale musíme dávat, když vycházíme jen z psaných odpovědí. Lidé s autismem často dokážou skrýt hloubku svých obtíží, takže může přijít překvapení při osobním či online setkání. 

Co znamená pro klienty s autismem pojem důvěra a bezpečí v terapii? Jak tyto potřeby naplňovat v digitálním prostoru, kde chybí neverbální kontakt?

To záleží hodně na osobnosti a zkušenosti terapeuta. Mně osobně online spolupráce vyhovuje natolik, že bych do ní převedl většinu sezení. Ale znám i klienty, kteří raději čekají půl roku i déle, než aby do ní šli. Důvěra je klíčová – často se klienti odmítají otevírat, zvlášť pokud nejsou iniciátory. V terapii se musí hodně pracovat na vztahu, a i když chybí fyzická přítomnost, pocit přijetí a podpory se dá navázat i virtuálně. 

Děti a mladí lidé na spektru bývají fascinováni technologiemi a digitálním světem. Máme jako společnost tento zájem spíš korigovat, nebo ho využít pro rozvoj a kontakt se světem?

Pokud se jedná o starší dítě a hraní na počítači nebo na telefonu nenarušuje denní režim, není podle mě důvod to přehnaně korigovat.

Rodiče často chtějí, aby děti více chodily ven nebo měly jiné aktivity, což je pochopitelné, ale to samé platí pro děti bez autismu. Až přijde něco lepšího než počítačové hry, děti k tomu přirozeně přejdou. Je naivní si myslet, že starší generace by se chovaly jinak, kdyby měly stejné možnosti.