„Cítím, že už jsem připravený zazářit” – říká medailemi ověnčený autistický plavec Honza

Jan Holub, dnes jednadvacetiletý muž na spektru, dokázal už ve dvou a půl letech sjet na lyžích černou sjezdovku. Úspěchy sklízel i v dalších sportech. Tím osudovým se ale pro něj i pro jeho rodinu stalo plavání, ve kterém sbírá medaile v Česku i v zahraničí, a to i přes omezení, která Honzovi přináší jeho diagnóza – porucha autistického spektra (PAS) a mírná porucha intelektu. I díky podpoře celé rodiny, trenérů, učitelů a v neposlední řadě Honzově tvrdé práci se prognóza, že Honza bude jen ležet na zemi a vydávat skřeky, nikdy nenaplnila. Dnes je Honza jediným zaregistrovaným plavcem, respektive sportovcem s poruchou autistického spektra v České republice. A svým příběhem, sdíleným prostřednictvím maminky Jany Holubové, inspiruje mnoho rodin s handicapovanými dětmi. I my jsme se vám rozhodli tento inspirativní příběh nabídnout a s Janou a Honzou Holubovými jsme natočili rozhovor. Můžete si jej přečíst na následujících řádcích nebo poslechnout v audiozáznamu. 

(Rozhovor byl natáčen prostřednictvím online platformy, omluvte proto prosím sníženou kvalitu zvukového záznamu.)

Není to tak dlouho, co Honza přivezl nově získané medaile. Podělte se prosím s našimi čtenáři o Honzův nedávný úspěch.

Jana Holubová: Honza se v prosinci těsně před Vánocemi zúčastnil mistrovství světa v plavání sportovců s poruchou tektu, bylo to ve francouzském Montluçonu. Honza si přivezl domů celkem jedenáct medailí, tři zlaté a osm stříbrných. Je nutno k tomu podotknout, že autistů je ve světě hrozně maličko a pravděpodobně i z důvodu covidové situace se jich na závodech sešla opravdu úplná hrstka. Byli tam tři autisté.

Honza Holub: Izraelec, Francouz a já.

J: Byly tam disciplíny, kdy plavali všichni tři, kdy plavali třeba jen dva, nebo kdy plaval i Honza sám. Tím nechci strhávat Honzovy výkony. Zároveň nebylo až tak důležité, kolik medailí Honza přiveze, ale jaké výkony tam podá. Bylo důležité, že Honza si vyplaval šest osobních rekordů. Na mistrovství byly časové limity, pod které se musí v jednotlivých disciplínách závodník vejít a medaili dostal za to, když dokázal v pěti dnech tyto limity potvrdit. Honza limity sbíral dva roky, měl jich jedenáct a všech těchto jedenáct limitů dokázal v pěti dnech obhájit. 

Honzovi patří samozřejmě velká gratulace za tyto úspěchy. A pokud se nepletu, Honza nezávodí pouze s dalšími plavci s PAS, ale soupeřů je mnohem více.

Určitě. Co se týče tuzemských závodů v České republice, Honza se pravidelně a aktivně účastní závodů pro plavce s poruchou intelektu na republikové úrovni, to je většinou mistrovství republiky v Liberci. Honza je ale zároveň členem svazu českého parasportu, kde se pravidelně každý rok účastní závodu Česko-slovenského poháru. Jedná se o 4 až 5 velkých závodů v České republice a na Slovensku, ve kterých závodí plavci s různým tělesným nebo mentálním postižením. Honza startuje například s Arnoštem Petráčkem, s Tadeášem Strašíkem, s Dominikou Míčkovou, s Vendy Duškovou. Jsou to závody, kterých se účastní česká paraplavecká špička. A Honza v tomto poháru skončil loni na sedmém místě v mužích. Počítají se tam body ze dvou nejlepších disciplín.

Tento rozhovor natáčíme v lednu 2022, kdy situace kolem pandemie není stále ideální, a to ani pro sportovce. Nicméně jaké závody na vás, Honzo, čekají v nejbližší době?

Čeká mě pohárek Sokolov, mistrovství republiky v Liberci, pak v Brně, Praha a v červenci mě čeká mistrovství Evropy v Krakově. 

Co obnáší celková příprava, tedy nejen na závody?

Celková příprava spočívá v tom, že Honzu šestkrát týdně dovážím někam na trénink. V tuto chvíli trénujeme třikrát týdně v Brně, jednou týdně v Pardubicích a dvakrát týdně v Ústí nad Orlicí v domácím bazénu. V Brně má Honza svého hlavního trenéra, který se mu věnuje a který neváhá s ním skočit do vody. Tím, že je Honza autista, má problém s vysvětlováním a chápáním, proto je pro něj nejlepší, když za ním trenér skočí do vody a přesně mu ukáže, co po Honzovi chce. Ostatní tréninky jsou víceméně na mně, kdy nám trenér v Brně řekne, co máme trénovat, jak se máme připravovat. Veškeré tréninky mimo Brno s Honzou absolvuji já, hodně pomáhá i dcera, která s Honzou plave, dělá mu sparing partnera a asistentku trenéra. 

Tedy Honzova sestra?

Ano, Honzova sestra, která je o pět let mladší. K tomu plavání má ještě Honza navíc každý den dvě až tři hodiny cvičení v domácí posilovně, která je sice menší, ale docela slušná. Sháníme nyní nějakého kamaráda v místě bydliště, který by s ním chodil cvičit do posilovny mimo domov. Protože s někým druhým se cvičí lépe. 

Možná že někdo takový se najde i mezi našimi čtenáři. Paní Holubová, pokud by někdo měl zájem vás oslovit na základě této vaší poptávky, kam se může obrátit? 

Může se obrátit na mě. Honza má své webové stránky https://www.janholubplavec.cz, kde lidé najdou všechny informace. Případně mě můžou kontaktovat i přes facebookovou stránku

Honzo, co vás na plavání baví? 

Všechno možný mě na plavání baví.

A jak se při plavání cítíte?

Mám ohromnou radost, že plavu. Když mi bylo patnáct, tak jsem s tréninkem začínal a teď už cítím na sobě, že jsem fakt připravený zazářit.

Vy už přeci záříte. Maminka zmínila, že nedílnou součástí přípravy je i trenér. Jak se vám, Honzo, s trenérem spolupracuje?

Trenér je bezvadný. Poradí mi, stará se o mě, jako o malého. Úžasný. 

Trenér se jmenuje Jan Sommer a je to předseda a hlavní trenér klubu SK KONTAKT Brno. Trenér mu je zároveň i osobním asistentem na závodech nebo na soustředěních, kam jezdí kluci sami. Má naši plnou důvěru, víme, že se na něj můžeme stoprocentně spolehnout a Honzíkovi pomáhá na závodech i s běžnou osobní obsluhou. Honzu autismus (a intelektuální znevýhodnění, pozn. red.) limituje prakticky ve všech směrech. Trenér mu nastavuje jídelníček, holí ho, pomáhá mu s umýváním, kontroluje, jestli má všechny věci, balí mu kufr. Honza sice zvládá spoustu věcí s dopomocí, někdy mu stačí i malá slovní dopomoc, ale nemůže být někde sám. Trenér mu podává i léky a stará se mu o životosprávu a řekla bych, že stoprocentně supluje mě.

Jana-a-Jan-Holubovi-rozhovor-final-6-.jpg

(plavec Jan Holub s trenérem Janem Sommerem) 

O diagnóze autismu

Honza v letošním roce oslaví dvaadvacáté narozeniny. Paní Holubová, kdy jste se dozvěděli, že je Honza autista? Kdy získal diagnózu?

Honzík byl jiný už prakticky od narození. Už coby třínedělní miminko spal deset minut dopoledne, dvacet minut odpoledne, byl hodně plačtivý. Co se naučil, to zapomněl. Dlouho jsme nemohli přijít na to, co s ním je. Diagnózu dostal před třetím rokem. Nastoupil na zkušenou do školky a nezvládal to. Moje maminka byla ředitelka ve školce, takže ta to viděla hned. Ale dětská doktorka mi zase říkala, ať ho maminka moc nepozoruje. Takže ve mně se to neuvěřitelným způsobem pralo. Ale když jsem Honzíka srovnávala s dětmi ostatních rodičů, například svých přátel, tak jsem viděla, že něco není v pořádku. Nejdříve jsme se dostali k diagnóze ve speciálně pedagogickém centru, ale nechtěli jsme se s tím nějak smířit. A pak jsme skončili až u paní doktorky Kateřiny Thorové v Praze v APLA (dnes Národní ústav pro autismus, z.ú.) a ta diagnózu potvrdila, tehdy to byl atypický autismus. Honzu jsme pak vozili do speciální mateřské školky přímo pro autisty v Olomouci, což je od nás sto kilometrů, cestování nás provází celý život.

V té době široko daleko nebyl nikdo, kdo by nám mohl pomoct. Ve speciální školce Blanická nás s ním naučili pracovat a pro Honzu školka byla odrazovým můstkem. A ve chvíli, kdy jsme dostali diagnózu, kdy byl ortel vyřčen, mně se nesmírně ulevilo. Do té doby jsem byla neschopná matka, která svoje dítě a jeho výchovu nezvládá. Ale když se problém pojmenoval, přišlo vysvobození a věděli jsme, že se s tím dá pracovat. I přesto, že mi ve dvou a půl letech psychiatři a psychologové z okolí tvrdili, že Honza bude jen ležet na zemi a skřekovat, doslova. A je pravda, že Honza do sedmi let nemluvil, byl nezvladatelný, oblékání probíhalo stylem, že jsem na něm klečela, rvala jsem ho do oblečení a on se se mnou pral. 

Ale řekli nám to v době, kdy se Honzík okoukáváním naučil lyžovat takovým způsobem, že ve dvou a půl letech sjel černou sjezdovku. A v tu chvíli mi došlo, že je něco jinak. Jak může ležet na zemi a vydávat skřeky, když už ve dvou a půl letech dokáže tohle? Tak jsme zjistili, že napodobování je ta cesta. Náhodně se mi také stalo, že jsem ve výtahu zavelela na psa „sedni” a v tu chvíli seděl pes i Honza. Byla to pro nás náhoda, díky které jsme přišli na to, jak s Honzou komunikovat, že fungují stručné krátké povely. Od toho jsme se odrazili. Honza šel pak i do normální školy, ale je pravda, že tam to nešlo. Honza částečně nechápal výuku a částečně se podepsaly i děti. V první třídě to ještě šlo, ale v druhé třídě si děti více uvědomovaly, že je jiný a byly problémy. Tak Honza přešel do speciální školy přímo v Ústí nad Orlicí. 

To mě přivádí k další otázce. U PAS je jedním z častých projevů oslabení motorických funkcí. Ale Honza má od raného dětství na pohyb talent. Kdy se, kromě lyžování, u Honzy začal projevovat talent a nadání pro sporty? 

Já to jen uvedu na pravou míru – Honza má problémy s motorikou, ale s jemnou motorikou. Honza byl od malinka hyperaktivní dítko. Ve čtyřech měsících mi v kočárku seděl, jinak v něm nechtěl jezdit, v sedmi měsících si došel bez problému za ruku ke stromečku. Takže on byl, co se pohybu týče, napřed vždycky. U nás bylo nejhorší období vždycky brzké jaro, pozdní podzim, kdy bylo venku samé bláto a nedal se tam trávit čas. Jinak jsme byli neustále venku, od rána do večera, protože doma bych z něj byla asi šedivá. (smích) Běhali jsme po lese, koupali jsme se v bazénu na zahradě, od půl roku jezdil na kojenecké plavání, jezdil na sedačce na kole, když se učil na bruslích, tak jsem se musela já sama naučit bruslit, aby se to mohl podle mě naučit, zkoušel snowboard. Potřebovali jsme z něj nějakým způsobem tu energii dostat a dělali jsme doslova psí kusy. Na snowboardu si zlomil ruku a byla jsem tehdy nejhorší v okolí, že jsem nechala kluka jezdit na snowboardu, i když je postižený.

Já jsem se k tomu ale stavěla se selským rozumem, že pokud by si tu ruku zlámat měl, tak by si ji zlomil i na chodníku. Já jsem ke sportům vedla obě děti, a to tím stylem – dělej všechny sporty, nedělej nic vrcholově a třeba si jednou vybereš. Když Honza nastoupil do speciální školy, tam s ním přes sport hodně komunikovali a zjistili, že je na sport opravdu šikovný. Honza reprezentoval školu ve florbale, to skončili osmí v republice. Reprezentoval školu v malé kopané, v plavání, v běhu na lyžích. U všech sportů působí neohrabaně, i postavou je jako medvídek, který má tvrdé klouby, má problémy s kotníky, které jsou špatně pohyblivé, ale co se týče sportu, neměl problém s ničím. 

Naznačila jste, že jste se setkala s negativními reakcemi. Byly naopak reakce pozitivní, kdy vás rodina, ale třeba i doktoři podporovali v tom, abyste Honzu ke sportu vedla?

Určitě nejbližší rodina – moji rodiče, dcera, manžel i širší rodina. Ale samozřejmě se i vyskytli dnes už bývalí přátelé, kteří říkali – to nezvládnete, na to nemáš, zničíte se a podobně. Postupem času se přátelé vytřídili, přátel zbylo maličko, ale zato nám věří a dnes se setkávám s pozitivními ohlasy i od široké veřejnosti. Ale samozřejmě vždy se najde někdo, pro kterého je úspěch dítěte toho druhého to nejhorší, tedy to, co se neodpouští.

Zmínila jste celou plejádu sportů a aktivit, kterým se Honza věnoval, proč nakonec zvítězilo právě plavání?

My jsme rodina, která se ráda a dobře nají. Navíc Honza bere léky a kvůli této kombinaci se dostal na neuvěřitelných 142 kg a s takovou váhou se těžce sportuje. Při plavání voda nadnáší, člověk si připadá lehčí, nenadře se tolik. Takže si myslím, že i to byl způsob, který Honzíkovi vyhovoval. Děcka ve škole byla docela šikovná, měl dobrou partu. Paní učitelka si všimla, že jsou šikovní na plavání, tak založila oddíl a začala s nimi jednou týdně trénovat. Nejdřív chodili jen plavat a ani ne za tři čtvrtě roku jeli na první mistrovství republiky do Liberce. 

Když už tady zaznělo, že se vaše rodina ráda dobře nají, tak se chci zeptat Honzy – co máte k jídlu rád, co si rád dáte? 

Všechno možné…

Co si dáváte za odměnu po závodech?

Třistagramový steak s kroketami, cibulí a s omáčkou.

Specifika naší přípravy

Už jsme se bavili o tom, že Honzovy tréninky jsou časté a tím pádem časově, ale asi i finančně náročné. Jsou něčím specifické s ohledem na Honzův handicap? 

Specifické jsou v tom, že Honza potřebuje přímý kontakt s trenérem. Já jsem nechápala, jak mu dokázal vysvětlit motýlka, nebo mu dokáže vysvětlit, kde u různých plaveckých způsobů dělá chybu. Ze začátku jsem Honzu předala na tréninku a šla jsem si na tu hodinu „orazit”. Dnes už to dělám minimálně, vesměs chodím na trénink s nimi k bazénu. Trenér nejdříve ukáže mně, kde Honzík dělá chybu, pak za Honzou skočí do vody a přesně mu předvede, co má jak dělat a jak to má vypadat. Tím ale zároveň učí i mě a případně také dcerku, protože pak já musím u dalších tréninků Honzu hlídat. Honzík vyšel z klubu SO UNO (Sportovní oddíl UNO při Speciální základní škole, mateřské škole a praktické škole Ústí nad Orlicí, z.s. je součástí Českého svazu mentálně postižených sportovců, pozn. red.) paní učitelky Štarhové, kde měl své první plavecké „krůčky”, a byť jsou úžasní, tak na úrovni, na které je Honzík dnes, už to nestačí. A SK KONTAKT Brno spadá pod České paraplavání, kde mají přímo vypracované metodiky na to, jak s plavci postupovat, jak s nimi pracovat a byť je Honzův trenér hodně mladý, je úplně skvělý a bezvadný.

Honza našel spoustu nejen plaveckých kolegů, ale i hodně přátel, kteří jsou mu kdykoli nápomocní. Funguje to stylem, a teď to možná řeknu pro spoustu maminek ošklivě, ale je to tak – jsou tam plavci, kteří nemají ruku, někteří nemají nohu a někteří „nemají hlavu”. Honzík má sice ohromnou sílu, ale moc nemyslí, a tam funguje skvělá kompenzace, kdy vozíčkář potřebuje Honzíkovu sílu, ale zase to za Honzíka odmyslí. Je to o úžasném kamarádství a spolupráci. Paraplavci si ze sebe umí udělat legraci stylem „už běžím”, když jedou na vozíku, nebo se na plavce, který nemá nohy, volá „jedu na ty nohy, mákni trošku”. A to není myšleno zle, je to jejich zvláštní smysl pro humor. Ano, v bazénu jsou rivalové. Ve chvíli, když jsou v plavecké dráze, jede každý za sebe, ale doplavou a jsou přátelé. Vládne tam úžasná atmosféra, která dokáže všem dobít baterky. 

Jana-a-Jan-Holubovi-rozhovor-final-1-.jpeg

Jak obtížné vůbec bylo pro Honzu najít v České republice vhodné zázemí a vhodného trenéra? 

Někdy stačí maličko. A já teď budu trošku i vulgární, ale řeknu to doslova na plnou hubu – občas stačí se zdravě na**rat. Chtěli jsme, aby Honza plaval dál, nemohli jsme sehnat žádný klub. Ale podařilo se mi náhodou najít stránku s odkazem na Mistrovství ČR Brno pro sportovce s tělesným postižením, které je otevřeno i plavcům v klasifikační třídě S 14, což jsou plavci s mentálním postižením, kam je zařazen i Honza. A já jsem tam tenkrát zavolala, byť už bylo po přihláškách, po termínu a na stránkách bylo napsáno, že přihlášky nemusí být po termínu akceptovány. No řekla jsem si, že nemusí, ale taky můžou. Tak jsem zavolala jedné paní, která mi řekla, že s těmi časy, co Honza plave, ho tam určitě chce. Takže jsme jeli do Brna na mistrovství republiky tělesně postižených sportovců. To bylo koncem června 2018, a už jsme se tam domluvili s trenérem, že bychom přijeli v září na testy. V září jsme tam dorazili, pan trenér Honzu posoudil, domluvili jsme se a začali jsme od roku 2018 s Honzou dojíždět do Brna. Nejdříve jsme s Honzou jezdili vlakem, dvakrát týdně ho vozila babička s dědou.

Takže se zapojuje opravdu celá rodina…

Opravdu celá rodina. Manžel to vesměs všechno financuje. I on už dnes jezdí pomáhat na domovské mistrovství republiky do Brna. Kvůli tomu, že to musí všechno zafinancovat, toho času moc nemá, je dvanáct hodin denně včetně víkendu v práci. Takže je to náročné, ale o žádném jiném plaveckém klubu na takové úrovni, který by byl blíž našemu bydlišti, nevíme. 

První a následující úspěchy

Už jsme zmínili Honzovy úspěchy. Vzpomenete si na ten úplně první větší úspěch, kterého Honza v plavání dosáhl a co jste při něm prožívala?

S SO UNO jezdili na menší školní závody, kde pravidelně vyhrávali, ale učitelka a trenérka Pavla Štarhová je přihlásila na mistrovství republiky do Liberce. To bylo v dubnu 2016 a vidím jako dnes, jak tam ty děti přišly, tenkrát ještě neměly ani klubová trička a přišly tam doslova s tím, zda si můžou prostě jen zaplavat. Tenkrát si z toho mistrovství všichni přivezli nějakou medaili, Honza získal v jednotlivcích dvě bronzové medaile, a na vrch tam excelovali ve štafetě, kde si vyplavali zlato. Když si Honzík plaval pro první bronz, pamatuju si to do dneška, jsem stála na tribuně, brečela jsem a říkala jsem si – když nic jiného, tak kvůli tomuhle to má smysl. Promítlo se mi před očima, jak jsem na něm klečela, když jsem ho oblékala, jak jsem ho táhla prostředkem křižovatky, jak mi vystupoval za jízdy z auta. Tohle všechno mi proběhlo hlavou, ale v tu chvíli jsem si říkala – mělo to smysl.

A víte, kdo nás vlastně nakopl k tomu vrcholovému plavání? Byla to paní doktorka Thorová. Když nás v osmnácti letech vyřazovala z dětské evidence, tak Honzík tenkrát prohlásil, že by chtěl medaili z olympiády. A já jsem si tak jako bokem prohlásila – no to asi ne, že jo. A paní doktorka Thorová tenkrát řekla: „A proč ne? Proč byste si za tím nešli?” Nakonec nás v těch osmnácti nevyřadila úplně, protože my jsme se tam o dva roky později vrátili právě pro posudek na autismus pro mezinárodní registraci. A v podstatě paní doktorka Thorová byla ten človíček, který mě donutil přemýšlet nad tím, proč vlastně ne, proč to vlastně nezkusit. Takže za to může paní doktorka Thorová, čímž jí moc děkujeme.

Honzo, vy si ještě vybavíte, kdy jste měl na krku svou první medaili?

Má první medaile byla ta, co říkala mamka, ta ze zlata ve štafetě a v nějakých disciplínách.

Honzo, máte doma nějaké speciální místo pro své medaile, máte je někde vystavené?

Mám je na zdi vystavené.

A máte spočítáno, kolik už těch medailí z plavání je?

Od patnácti jsem začal plavat a já bych vám řekl, že jich mám hodně, ale nevím kolik. (smích)

Z velkých závodů, ještě než se začal v Brně účastnit Československého poháru, získal dvanáct titulů mistra republiky. K tomu jednu stříbrnou, nějaké bronzové… To bylo do roku 2018-2019. Do toho sem tam přibydou i nějaké medaile a ocenění i z těch menších závodů tady v okolí, protože Honza stále závodí i za SO UNO. Dětem je tam plaveckým vzorem, učí se od něj a Honzík má pocit, že jim může předat nějaké zkušenosti, proto za ně pořád závodí. Takže těch medailí je opravdu spousta. Loni měl Honza šest nebo osm medailí v Československém poháru a plus těch jedenáct z Francie, takže už to pravdu není kam dávat…

Jana-a-Jan-Holubovi-rozhovor-final-4-.jpg

Příprava a rituály před závody

Akorát jsem chtěla říct, že vám už doma možná dochází místo, kde ty medaile vystavovat. Honza je opravdu ostřílený závodník. Přesto, Honzo, máte před závody trému? Jste nervózní?

Nejsem nervózní. Ale potřebuju se zkoncentrovat pomocí sluchátek s písničkou.

Co posloucháte za písničky před závodem?

Když jsem byl ve Francii, tak jsem poslouchal Waldemara Matušku, Nedvědy, Kabáty…

Honzík sice tvrdí, že není nervózní, ale „mamko nech mě být, mamko nesahej na mě”, takže na závodech to funguje stylem, že jsem tam pro všechny, ale ne pro něj. Já si ho nevšímám, radši jdu stranou, protože tam má trenéra. Honza se samozřejmě bojí, ale právě se sluchátky se dokáže vypnout, hodí se do režimu „závody” a i proto jsem třeba ve Francii nebyla, protože můj doprovod je v tu chvíli kontraproduktivní. Ve chvíli, kdy jde Honza na start, jdu si s ním plácnout a jdu pryč, protože bych ho dokázala rozhodit ještě víc. Honza má stále respekt z vody a také má před sebou spoustu závodníků, kteří mu uplavou, a on by je strašně rád dohnal. Stala se mu třeba i chybička, že přišel o zlatou medaili, protože se pohnul na startu, jak byl nabuzený, a přišla diskvalifikace. Takže to není tak, že by byl úplně v klidu.

Má Honza kromě poslechu hudby nějaké další rituály, které mu pomáhají nervozitu a napětí před závody zvládnout?

Když je možnost, tak si lehne, rozcvičí se. Musí mít vždy stejné oblečení a pomůcky připravené podle svého řádu. Musí mít vždy vše po ruce. Do těch rituálu ale my už v této chvíli nezapadáme. Co se ale týče tréninku, tam rituály má. Dnes byl problém, když jsme vlezli do bazénu, že jeho oblíbená skříňka č. 61 byla obsazená.

My jsme zatím pořád neřekli zásadní informaci – jaký plavecký způsob Honza plave? To nám asi můžete říct, Honzo, sám, jakému způsobu se v plavání věnujete.

Tak já se věnuju motýlku, kraulu, znaku a prsa taky.

A který z těch způsobů máte nejradši?

Motýlek.

A v motýlku jste i nejlepší?

Jo. V kraulu a v motýlu jsem dobrý. 

Jana-a-Jan-Holubovi-rozhovor-final-10-_1.jpg

Už jsme mluvili o časové náročnosti, o tom, jak Honzovo plavání dokázala zkomplikovat pandemie. Jak je to s finanční náročností? Zmiňujete i hodně vzdálené destinace, kam plavci jezdí na závody. Kdo vám pomáhá to nějakým způsobem zvládat?

Honzík bere invalidní důchod, ale samozřejmě to nestačí ani pomalu na základní životní potřeby. V tuhle chvíli nás měsíc jen čistých tréninků stojí okolo patnácti tisíc měsíčně. Když jsou k tomu nějaké tuzemské závody, jsou to zhruba tři tisíce navíc za každý závod. U zahraničních závodů jsme samozřejmě někde jinde. Tam se částka jenom za startovné a ubytování pohybovala naposledy ve Francii kolem třiceti tisíc na osobu. Ale Honza sebou potřebuje samozřejmě doprovod, v tuto chvíli je to trenér, který mu dělá osobního asistenta, mamku, taťku, všechno dohromady.

Pomoc nejen ze strany trenéra 

Jenom znovu připomeňme, že i když Honza je úspěšný v plavání, tak bez doprovodu se skutečně neobejde. Jak jste říkala už na začátku, v mnoha věcech potřebuje k sobě asistenta, protože by je sám nezvládl.

Co se týče sebeobsluhy, slovy posudkového lékaře Honza splňuje devět bodů z deseti, Honza zvládá akorát mobilitu. I soudní znalec potvrdil, že třeba neumí počítat. Občas bych vám přála vidět, když mi napíše „smsku“, tak luštíme celá rodina, co to mělo být a ani Honza nám často nedokáže vysvětlit, co chtěl napsat. Nezná hodiny. Umí se podepsat nebo si přečte krátkou zprávu, že dnes bude sluníčko, ale už nedokáže posoudit co a jak, takže když svítí sluníčko, tak třeba půjde v kraťasech. Opravdu nemůže zůstat sám, nelze, aby byl bez dozoru, a potřebuje čtyřiadvacetihodinový dohled. 

Vracíme se tím k zahraničním destinacím a zahraničním závodům, na které ho doprovází trenér a asistent v jedné osobě, což se promítá i do té finanční náročnosti…

Ano v podstatě neplatíme za jednu osobu, ale za dvě osoby. Jestli jsem dobře počítala, týden ve Francii vyšel pomalu na sto dvacet tisíc. Částečně startovné i pobyt za oba uhradil Český svaz mentálně postižených sportovců (ČSMPS), čímž jim musím poděkovat, že mu přispěli na startovné i pojištění. My jsme platili letenky, samozřejmě plavky, a to nestačí jedny, ale musí mít několikery, oblečení, náklady na cestu, a samozřejmě i náhrada za trenéra v klubu v ČR něco stojí. Takže náklady jsou opravdu veliké a pomohlo nám s nimi město Ústí nad Orlicí, nadace Wannado-sporťáček a nadace DRFG. Částečně nám pomohl s přípravou i Pardubický kraj.

Pokud by vám chtěl přispět i někdo z široké veřejnosti, tak se více informací může dozvědět už na zmíněném blogu, který Honzovi vedete, případně na facebookové stránce. Připomeňme ještě jednou název webu.

Janholubplavec.cz, najdete tam všechno a pomoct můžete v sekci: Můžeš a chtěl/a bys mi pomoci?

Proč jste se vlastně rozhodla s veřejností Honzův příběh sdílet? 

Protože se jako máma setkávám poměrně dost často s lidmi, kteří mají dítě s autismem, nebo třeba i děti s Downovým syndromem, děti po dětské mozkové obrně. A říkala jsem si - vždyť není důvod, aby se rodiče hroutili. Všechno má rub a líc. A jestliže se nám podaří přivést jedno jediné dítě s handicapem ke sportu, tak si říkám, že to má smysl. Já jsem i před Vánocemi psala do jedné FB skupiny rodičů dětí s autismem a snažila jsem se tam rodičům vysvětlit naší situaci. Že teď, když je jejich dítko třeba tříleté, že ta situace vypadá jako beznadějná, ale ve finále si člověk zvykne na ten svůj problém, naučí se s tím žít a důležité je si nedávat žádnou vinu, že za to můžou rodiče. Ale pochopit to dítě právě takové, jaké je. Pak najednou zjistíte, že věci, které vám vadily, které byly strašně špatné, už vám dnes nevadí. A my jsme se třeba dostali do takové fáze, že ty změny dneska více vadí mně než Honzíkovi. Nějak jsme si to zažili, nastavili jsme si to tak, aby nám to vyhovovalo, abychom byli spokojení, abychom se zbytečně nenervovali. A že je dneska Honzík tam, kde je, to je ta třešinka na dortu. 

Přesto se zeptám, zda máte nějaké obavy, strach z budoucnosti?

Samozřejmě, že mám strach. Člověk stárne, síly trošku dochází. Celý život jsme řešili, co bude dál, až nebudeme moct, až jednou nebudeme. Pravda je, že jsme to řešili už když byly Honzíkovy tři čtyři roky, tehdy i s paní doktorkou Thorovou. Probírali jsme s ní i to, zda k Honzíkovi sourozence ano, či ne. Samozřejmě rozhodnutí bylo na nás. My jsme se rozhodli tenkrát do toho jít, buď to klapne, nebo to neklapne. A dceru jsme víceméně pořizovali cíleně s tím, aby Honzík jednou nezůstal sám. Týnka je k tomu od malinka vedená a ano, samozřejmě byly problémy, v sedmé třídě jsme prošli pubertou, bylo to náročné. Ale dnes je jí šestnáct let, našla se v asistenci plavců, našla se v práci s lidmi s handicapem, dělá sama asistentku jak ve vodě plavcům, tak osobní asistenci na závodech, jezdí i pomáhat na soustředění. A dnes vím, že bráchu padnout nenechá. Samozřejmě to bude mít těžké, když si bude hledat životního partnera a podobně. Ale pokud se nic nestane, tak na 90 % jsem si jistá, že se o něj postará. A jsem jí za to neskutečně vděčná. Na druhou stranu ale obě děti vědí, že to není jenom o Honzovi. Dcera dělá potápění, dělá sportovní lezení, lyžuje a my jsme si pořád vědomi toho, že máme ty děti dvě a vychováváme oba dva stejně. Takže jestliže musí jeden, musí i druhý, jestliže dostane něco jeden, dostane to i ten druhý.

Moje otázka v souvislosti s tím, co říkáte, a neberte to prosím nějak osobně, ale samozřejmě mě napadá, zda na vaší dceru není tímto kladena poměrně velká zodpovědnost. S tím, že se bude muset jednoho dne o Honzu postarat a péče zůstane na ní.

Přesně vím, kam míříte a se stejným problémem jsem se hrozně dlouho prala i já. Ale zase ve svém okolí vidím – nevím, jak to mají kluci, ale ségry díky tomu, že s tím vyrůstají, že s tím sourozencem jsou od malička, vědí, o co jde, tak si myslím, že až takhle to neberou a naopak to berou jako samozřejmou věc. Byť já mám bratra zdravého, tak jsem měla také furt tendenci být taková ta ségra ochranitelka, která mu pomůže, která ho třeba odvezla na zábavu, snažila jsem se o něj postarat. A Týna to v naší rodině vidí, že jsme všichni pohromadě, že nenecháme nikde nikoho ve štychu, že když je potřeba, tak rodina, i ta širší, funguje na 100 %.  Když nemůže babička, může brácha, když nemůže brácha, může švagrová. A já si v tuto chvíli nemyslím, že by to brala jako nějakou povinnost, ale bere to jako samozřejmost. 

Motivace a další výhledy

Kéž by to takto fungovalo u více rodin, protože se to krásně poslouchá… Vidím, že natáčení je už pro Honzu dlouhé. Dovolím si proto poslední dvě otázky a zeptám se právě Honzy – chcete u plavání i nadále zůstat?

Chci zůstat. A někdy bych chtěl zkusit hrát třeba parahokej.

To je tedy váš plán. A co se těch plaveckých cílů týče, máte nějaký plavecký sen nebo cíl, kterého byste chtěl dosáhnout?

Chci zabojovat o medaili v Global Games.

Global Games je mezinárodní multisportovní událost pořádaná Mezinárodní sportovní federací pro osoby s mentálním postižením. V roce 2001 byli sportovci s intelektuálním znevýhodněním ze všech sportovních akcí pořádaných Mezinárodním paralympijským výborem včetně paralympijských her vyloučeni. Od této události pořádá Mezinárodní sportovní federace pro osoby s postižením intelektu (International Sports Federation for Persons with Intellectual Disability, zkráceně INAS) všesvětové hry Global Games jako náhradu za největší sportovní klání handicapovaných. První ročník se uskutečnil ve stejném roce jako následující letní paralympijské hry (Atény), a to v termínu 25. 7. – 3. 8. 2004 ve švédském městě Bollnäs. (zdroj: wikipedia.org, paralympic.cz)

A taky bych chtěl ještě říct, že já jsem měl sen setkat se s naším profesionálním hokejistou, a to se mi fakt splnilo.

A který to je, jestli můžete prozradit?

Byl to Jaromír Jágr, protože já ho od malička obdivuju. Byli jsme v roce 2018 na Kladně na hokeji, Kladno hrálo s Porubou, vyhráli 3:1, pak jsme čekali venku, on nás pozval. A mamka odchytla jednoho z hokejistů Kladna a ten nám řekl, že máme jít dolů, do kabiny. Tak jsme se s ním (J. Jágrem, pozn. red.) vyfotili, bavili jsme se s ním. A jak jsme chtěli odejít, tak řekl: „Počkej,” a dal mi hokejku a řekl: „Tady máš a neutop se.”

Jarda Jágr je ohromný hnací motor pro Honzíka. Mockrát jsem ho přistihla, jak sedí s tou jeho fotkou a kouká na tu svoji stěnu se svými medailemi a pak šel teda cvičit. Je to motivace jako hrom. A musím říct, že Honza z těch 142 kilo váží dneska 108, i to všechno přispělo k tomu, aby zhubnul, je to motivační.  

Já vám moc děkuju, jak Honzovi, tak Janě Holubové, že jste si na nás, na mě i na naše čtenáře a posluchače, dneska našli čas. Děkuji moc za sdílení vašich zkušeností, vašeho příběhu. A držím palce, ať to Honzovi v plavání dál takhle dobře plave a ať se vám daří. 

Děkujeme, na shledanou.

Na shledanou.

Jana-a-Jan-Holubovi-rozhovor-final-9-_1.jpg

Zdroje

Zdroje fotografií: z archivu rodiny Holubových 

Našli jste v textu chybu nebo překlep? Neváhejte nás kontaktovat na adrese: info@autismport.cz. 

Návazné články

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

NAPIŠTE NÁM