Co si přeje syn k Vánocům?

S mým miminkem a později batoletem s "nízkofunkčním autismem" a těžkou hyperkinetickou poruchou bylo téměř nemožné dělat cokoliv jiného než mámu, respektive mámu, která se 20 hodin denně snaží udržet své dítě naživu. Doslova. Mému synovi totiž trvalo pár let, než začal cítit bolest a přestal si ubližovat, než dokázal pochopit příčinu a následek a než dokázal porozumět alespoň jednoslovným pokynům. A dalších pár let, než začal spát víc než čtyři hodiny za den. Můj sociální život zahrnoval zejména návštěvy na pohotovosti, na chirurgii, na psychologii a na psychiatrii. Má konverzace s jinými lidmi se tak omezila především synovy psychické potíže a časté úrazy.

Asi proto mě dodnes spoustu běžných vět, témat a otázek zaráží. Třeba taková otázka, kterou rodiče běžně dostávají: Co si Vaše dítě přeje k Vánocům? Když jsem tuhle otázku dostala, bylo synovi 7 let. Sice nedokázal mluvit (a nedokáže doteď), ale já jsem jeho zvukům a gestům už naštěstí trochu rozuměla. Přesto mě ta otázka vyvedla z míry a já na ni nezvládla hned reagovat. Začaly se mi totiž vybavovat synovy Vánoce:

Batole pobíhající zmateně po obýváku, co ignoruje stromeček, nábytek, stěny, rodiče. Větší batole pobíhající zmateně po domě, co okusuje stromeček, nábytek, stěny, rodiče. Dítě pobíhající polonahé doma i venku, co cupuje stromeček, nábytek, stěny, rodiče. Dítě, co pláče, křičí, bije se, bije nás a nechápe, co jsou Vánoce a zřejmě ani cokoliv jiného.

Vánoční výzdoba nulová.

Žádné cukroví.

Žádné rodinné návštěvy.

Žádné koledy ani pohádky.

Vánoční dárky nerozbalené do února.

Štědrovečerní večeře u stolu jen na pár vteřin – jako hlavní jídlo suchary z DMka, jako dezert slzy. Jeho i naše. Deprese, smutek, strach.

Sice mi to chvíli trvalo, ale nakonec jsem odpověď na otázku, co si můj syn přeje k Vánocům dohromady dala. A tu odpověď chci napsat i sem, aby si ji mohli přečíst ti rodiče, kteří budou mít na štědrovečerní večeři jen pár vteřin a pak budou tiše polykat slzy. Aby věděli, že nejen vánoční zázraky se dějí. Můj syn si v sedmi letech k Vánocům poprvé něco přál. Chtěl si o Vánocích přinést domů pantofle z respitního centra. A to dokonce není vše! Chtěl taky dojet koupit stromeček na parkoviště u Kauflandu a vyndat tu rybu, kterou jsme spolu vloni hodili do vody, z rybníka a donést ji domů do vany.

A tak k letošním Vánocům přeju všem rodičům, aby (jednou) na tuhle otázku i oni uměli odpovědět.

Více článků od této autorky si můžete přečíst na blogu Zápisky mámy autisty.