Jak jsem přestal nenávidět neurotypický svět: Příběh o radikalizaci a cestě zpět

V tomto textu se chci podělit o velmi osobní a bolestivou zkušenost. V minulosti jsem jako autista zažil hluboké nepochopení a sociální izolaci, která ve mně vyvolala silné negativní emoce vůči neurotypické společnosti. Sdílím svůj příběh nejen jako varování, ale i jako naději pro ostatní, kteří se mohou cítit podobně ztracení.

Jak vypadala má radikalizace a co jí předcházelo?

Celých devět let školní docházky jsem byl vyvrhelem – bez přátel, bez opravdové interakce. Když jsem se později začal zajímat o autismus, narazil jsem na některé jednostranně pozitivní zdroje. Ty popisovaly autismus jako vyšší formu existence, téměř jako elitní skupinu. Tento pohled ve mně zanechal dojem, že svět se dělí na „nás“ a „je“.

Začal jsem aktivně vyhledávat radikální názory, jako např. hesla typu „neurotypical hive mind“, což je výraz, který se používá hlavně v online komunitách a neurodivergentních osob. Jde o metaforické (a často kritické) pojmenování způsobu, jakým může většinová, tzv. „neurotypická“ společnost působit zvenčí na někoho, kdo přemýšlí a vnímá svět jinak – například jako autista; nebo „autistic nation state“ (česky „autistický národní stát“) je výraz, který se vyskytuje v určitých diskuzích na Redditu, síti X nebo fórech jako Wrong Planet. Nejde o oficiální politickou ideologii, ale spíše o nápad, fantazii, meme nebo únikový konstrukt, který vychází z frustrace a touhy po bezpečném prostoru pro neurodivergentní lidi.

Když se soustředím na heslo „autistic nation state“, jeden takový příspěvek, který mě hlouběji radikalizoval, jsem si přečetl na Redditu, teď je ale smazaný. Psalo se v něm o tom, že se autisté odtrhnou a vyhlásí národní stát s vládou řízenou pouze autisty.

Tyto myšlenky ve mně rezonovaly, protože mi nabízely jednoduché vysvětlení mých životních frustrací. V online diskuzích jsem někdy zašel tak daleko, že jsem psal věci, které byly nejen radikální, ale mohly mít i právní následky. V roce 2019 jsem například napsal že neurotypická populace by měla být kastrována.

Naštěstí jsem své myšlenky tehdy psal v uzavřené skupině, kde platil zákaz vynášení informací. Dnes vím, jak blízko bych jinak mohl být k tomu, aby mě někdo nahlásil policii.

Bod zlomu a cesta k deradikalizaci

Za radikalizací nebyl to jen vliv výše zmíněných jednostranných zdrojů, ale i vliv matky, která mě nikam nepouštěla. Změnu odstartovala kombinace faktorů: setkávání s novými lidmi, ale hlavně rozvoj sebereflexe. Uvědomil jsem si, že pokud aktivně pracuji na změně, mohu své postoje přehodnotit.

Silným momentem byl jeden večer, kdy jsem ležel doma nemocný s chřipkou. V hlavě se mi promítaly lynčující komentáře, které jsem četl pod mými starými příspěvky – kritika, hněv, odpor. Uvědomil jsem si, jak destruktivní byl můj způsob uvažování.

Postupně jsem přestal vnímat neurotypickou populaci jako „havěť“ a začal jsem vidět lidi jako rovnocenné jednotlivce.

Co bych vzkázal autistům, kteří si tímto procházejí

• Chápu, že se ti neurotypická populace může zdát nepochopitelná. Vím, jaké to je být černá ovce, nikam mezi ně nepatřit. Ale věř mi, že nenávistí nic nevyřešíš, nenávistí se pouze zacyklíš a chování pramenící z tohoto zacyklení může mít i trestněprávní důsledky.
• Zkus si klást otázky: „Proč se na neurotypiky dívám takto?“ „Jaké jsou jejich motivace?“ „Co opravdu vím a co jen předpokládám?“
• Neboj se vyhledat lidi s jinými názory. Zkus si psát deník, neboj se vyhledat oponenta, který ti ukáže svět z jiného úhlu. Buduj mosty. Ne kvůli ostatním – ale především kvůli sobě.