Mé zážitky ze zdravotnictví aneb autista v blázinci

Dveře lůžkového oddělení psychiatrie se za mnou poprvé uzavřely v březnu 2023. Tou dobou jsem měl již několik měsíců trvající deprese, dny jsem trávil doma, převážně v posteli, nic mě nezajímalo a jediné, po čem jsem toužil, bylo umřít. Jakákoli aktivita, které jsem se snažil věnovat, mě nepřiměřeně vyčerpávala a mé dřívější úzkosti byly dávno tatam. Nakonec už jsem byl natolik rezignovaný, že ač jsem od toho nic nečekal, nechal jsem se dobrovolně hospitalizovat na klinice psychiatrie místní FN. V té době jsem však vůbec netušil, že se tam ještě několikrát vrátím. 

První hospitalizace

K příjmu jsem šel odevzdaně, na své poměry jsem měl jen minimální obavy. Zdejší psychiatrie má dobré reference a mé dosavadní zkušenosti se zdravotnictvím byly také veskrze pozitivní. Jelikož jsem nastupoval na uzavřené oddělení, musel jsem při příjmu odevzdat mimo jiné i všechny potenciálně nebezpečné předměty, například nabíječky či cokoli ostrého. Nevadilo mi to. Bylo mi to, stejně jako všechno ostatní, úplně jedno.

V té době jsem o svém autismu věděl necelé dva roky a na oficiální diagnostiku jsem teprve čekal. PAS, jako možnou příčinu mých problémů, jsem zmínil i během rozhovoru s přijímající lékařkou, která byla po celou dobu až nepříjemně veselá a pozitivní. Ta však mé podezření okamžitě odmítla s tím, že nevypadám autisticky a oční kontakt mám dobrý. Během pár minut mi diagnostikovala hraniční poruchu osobnosti (HPO), a jelikož jsem dle jejích slov vypadal „docela dobře“ nechápala, proč tam vlastně jsem a co se mnou má dělat. Jako cíl si tedy stanovila mě „aspoň trochu socializovat, když už jsem tady“. Shledala mě totiž sociálně izolovaným, což společně s tím, že „věci prostě jenom moc řeším“ označila za příčinu mých problémů.

Dobře jsem vypadal nejspíš proto, že na mě zvenku není vidět, jak se cítím uvnitř. Vypadám totiž stále stejně, ať už se cítím být spokojený, nebo ne, a nejsem schopen s tím cokoli udělat. Nedokážu se před lidmi (a už vůbec ne cizími) tvářit nešťastně, i když se tak cítím, a pak tedy vypadám, že si vymýšlím. Pravděpodobně jde o formu maskování, kdy jsem se naučil, že lidé jsou jednoduše rádi, když vidí, že jste rádi. Jinými slovy, s lidmi obvykle vyjdeme lépe, působíme-li na ně přiměřeně pozitivně, usmíváme se a vytváříme tak atmosféru, ve které je jim samotným příjemně. A protože jsem s lidmi chtěl vždy vycházet dobře a u ostatních jsem viděl, že tato strategie funguje, zvnitřnil jsem si ji natolik, že mi nyní jakékoli jiné chování v mezilidském kontaktu přijde nepřirozené. Snažím-li se tvářit v souladu se svými negativními pocity, připadám si jako bych hrál divadlo a mám pocit, že musím působit strašně nepřirozeně.

A tak se vlastně nemůžu divit, že říkám-li někomu s úsměvem na rtech, že se cítím mizerně, musí se to jevit minimálně podezřele. Podobně jsem na tom i se zmíněným očním kontaktem. Přirozeně se dívám lidem na ústa, protože z očí se mi jednak nedaří nic vyčíst, a taky mi je samotný pohled do očí nepříjemný a stojí mě mnoho úsilí. V nepravidelných intervalech do nich ale přesto zcela vědomě mrknu, pravděpodobně proto, že jsem se opět kdysi naučil, že takto „se to dělá“. Abych toto naučené a mně nepřirozené chování neuplatňoval (a působil tak více autisticky) musel bych se velmi soustředit, což ve stresových situacích, mezi které rozhovor s lékařem určitě patří, příliš dobře nejde.

Po úvodním rozhovoru jsem strávil celé dopoledne na pokoji, kde jsem jen strnule seděl na ustlané posteli, uklidňoval se repetitivními pohyby prstů na nohou a nevěděl, co si mám myslet. Můj mozek byl zcela přehlcen událostmi posledních hodin. Nové prostředí, nové pachy, noví lidé, příjem, který se odehrál úplně jinak, než jsem si představoval, spolubydlící, jehož chrápání doléhalo až na chodbu a uprostřed toho všeho já ve svých nových papučích. Vzpamatoval jsem se, až když přišel čas jít na oběd. A i tam se mi ruka třásla tak, že jsem byl sotva schopen udržet polévku na lžičce.

Nakonec jsem se ale na oddělení poměrně rychle adaptoval a strávil tam celkem 3 týdny. Přístup ošetřující lékařky byl sice po celou dobu stejný (o diagnóze se mnou odmítala diskutovat a od začátku do konce jsem se nemohl zbavit pocitu, že mě tam vůbec nechce), přesto se během pobytu můj psychický stav výrazně zlepšil.

Tento mikrosvět oddělený od velkého venkovního světa zamčenými dveřmi a zahradou obehnanou zdí mi prospíval. Vyhovoval mi pravidelný režim, který jsem si nemusel vytvářet a udržovat sám, úměrná míra zátěže (snad poprvé v životě jsem měl pocit, že stíhám a bez stresu zvládám veškeré nároky, které jsou na mě kladeny), poklidný chod oddělení a vlídný přístup personálu, zejména sester.

Dopoledne jsem trávil v „pracovkách“, kde jsem se věnoval omalovánkám či výrobě náramků. Odpoledne jsem měl dostatek času na odpočinek, volné chvíle jsem trávil buď spánkem, pobytem v zahradě nebo hrou Člověče nezlob se se spolupacienty, tedy jsem se, k velké radosti paní doktorky, socializoval. Možnosti vycházek po areálu nemocnice jsem téměř nevyužíval; chaos a shon venkovního světa mi vůbec nechyběly. Byl jsem v tomto chráněném prostředí šťastný, strávil tam nejhezčí Velikonoce mého života a domů jsem odcházel jen proto, že jsem musel. Na tomto oddělení sice může člověk zůstat až čtyři týdny, ale já jsem už po třech týdnech vypadal ještě lépe než při příjmu a „to víte, ten tlak na lůžka...“

Během mého pobytu na tomto oddělení jsem potkal mladého muže hospitalizovaného po několika neúspěšných pokusech o sebevraždu. Dle jeho chování, prožívání a osobní historie jsem si byl prakticky jistý, že má rovněž nějakou formu PAS. Odpovídala tomu i jeho rodinná anamnéza, kdy tatínek vykazoval zcela jasné autistické rysy. Tento mladý muž měl však diagnostikovanou schizofrenii. Autismus prý nikdy nikoho nenapadl. S diagnózou schizofrenie dotyčný týden přede mnou z oddělení odešel. 

Druhá hospitalizace

Podruhé jsem se na tutéž kliniku dostal o 4 měsíce později, tentokrát však na otevřené psychoterapeutické oddělení, kde jsem strávil celkem 6 týdnů.

Hned při příjmu jsem se opět dozvěděl, že na autistu nevypadám, že na to mám příliš dobrý oční kontakt a dokážu vést normální rozhovor. Byla mi však nabídnuta možnost diagnostiky klinickým psychologem, kterou jsem využil.

Z této diagnostiky jsem vyšel jako do sebe zahleděný, nezralý a emočně nestabilní jedinec s perfekcionistickými, vyhýbavými, narcistními a schizoidními rysy a s tendencí o sebe nechat pečovat. Při propouštění mi bylo ještě zdůrazněno, že rozhodně nejsem autista.

Stejně jako se můj psychický stav zlepšil na uzavřeném oddělení, stalo se tak i zde. Byl jsem spokojený, na vycházky chodil jen, když to bylo nutné. Na povinných víkendových dovolenkách jsem měl nejraději nedělní návraty zpět na oddělení. Strukturované a přehledné prostředí, přiměřeně náročný režim, milý personál a poklidná atmosféra na mě působili více terapeuticky než samotné skupinové terapie či řízené relaxace. Po 6 týdnech však i tento pobyt skončil a já jsem se vrátil domů, tentokrát s diagnózami jiné smíšené úzkostné poruchy a smíšené a jiné poruchy osobnosti.

I na tomto pobytu jsem také potkal spolupacientku mající nespočet obtíží a diagnóz typicky souvisejících s autismem, čehož si i ona sama byla vědoma. Spojitost s  poruchou autistického spektra (PAS) však lékaři opět neviděli. Nebo nechtěli vidět?

Třetí hospitalizace

Na otevřené oddělení stejné kliniky jsem se vrátil ještě jednou, a to půl roku po mém druhém pobytu.

V tu dobu jsem již měl zprávu z NAUTIS potvrzující mou diagnózu PAS. Těšil jsem se, že personál konečně uzná, že jsem měl pravdu. Třístránková zpráva stvrzující mé dosavadní domněnky a popisující souvislost mých problémů s PAS však byla přijata spíše formálně, ve skutečnosti stále nikdo nevěřil, že bych mohl být autista. Co si o mně personál doopravdy myslel, se však mohu jen domnívat.

Možná to, že chci svou diagnózu používat jen jako výmluvu, abych na sobě nemusel pracovat. Nebo že na oddělení přicházím jen na šestitýdenní dovolenou „na pojišťovnu“. Nebo jsem pro ně byl jen protivnou „vší špitální“*? Nevím. Po šesti týdnech jsem byl každopádně propuštěn s diagnózou Aspergerův syndrom (patrně abych už dal pokoj) a s pochroumanou vírou v psychiatrii. Bylo  mi to líto a stále je.

Zhodnocení

Celý život jsem se potýkal s nepochopením společnosti, kteroužto jsem současně sám nechápal. A když už jsem konečně přišel na to, co za většinou mých obtíží stojí, a když mi to potvrdil i v této oblasti opravdový odborník, stejně mi to málokdo věří. Zatímco u laické veřejnosti toto nepochopení a nedostatečnou informovanost o různých projevech autismu dokážu pochopit a tolerovat, u odborníků na duševní zdraví mi tato neznalost a popírání přijdou přinejmenším velmi smutné. A ještě smutnější mi přijde jejich neochota se dovzdělat, i když jim to člověk takřka naservíruje přímo pod nos.

----------------------------

*Faktitivní porucha (F68.1) - je psychická porucha, při které si člověk vědomě a úmyslně vyvolává nebo předstírá příznaky nemoci, aniž by měl zjevný vnější zisk (například peníze nebo vyhnutí se trestu). Hlavní motivací bývá touha hrát roli nemocného a získat pozornost, péči nebo soucit.