Moje autistické vypnutí


Odstávky jsou součástí mého života autisty. Vypnutí bývá spouštěno smyslovým přetížením, fyzickým a duševním vyčerpáním, neočekávanými zprávami, úzkostmi z nadcházejících událostí, otřesy v mém plánování. Někdy jde o kombinaci příčin, jindy je prostě mozek tak dlouho zapnutý, že mu nezbývá nic jiného, ​​než se „vypnout“. Fyzická bolest a stres ještě urychlují vyčerpání jeho energetických rezerv.

Způsob, jakým zpracovávám život, lze přirovnat k pocitu, který člověk cítí, když se soustředí na mrkání oči. Když se zaměříme na mrkání, začne nás tato do té doby automatická akce rozptylovat. Za normálních okolností ji nevnímáme. O mrkání nemusíme přemýšlet.


Mozek, který neustále hledá vzorce

Způsob, jakým zpracovávám informace z okolního světa, je podobný pocitu, kdy člověk věnuje pozornost mrkání něčích očí nebo jinému malému detailu na člověku, jako je kousání nehtů, barvě na oblečení… Já jsem vtažena do mrkání mých vlastních myšlenek. V mozku mi naskakuje dešifrovací proces – informace, pocit, fotky, obrazy, skládačka. Tohle jsem se neučila, objevuje se to samo. Můj mozek, stejně jako mozek mnoha dalších autistů, hledá spojení prostřednictvím vzorců. Celý den běží na super pohonu. Usilovně pracuje, řeší důvody, propojuje, přeskupuje, dešifruje a končí. Vše si na rozdíl od ostatních uvědomuji. Každý pohyb, který udělám, je úsilí, akce, které si všímám, vnímám, cítím a prožívám. To, co ostatní běžně vyhodnocují automaticky, je pro mě těžké a stojí mě to úsilí. Některé informace jsou skryté, jiné pozměněné, jiné zase už odhozené, domyšlené, něco je lživé. V hlavě se mi neustále honí otázky: „Kolik kroků je třeba podniknout? Do které místnosti vstoupit jako první? „Jaký úkol splnit jako další? Jaký výběr slov použít a jak je poskládat?“ Při kladení otázek nahlas někdy vynechávám slova a nevím o tom, že jsem je vynechala. Pro okolí pak otázka nedává smysl.  

Když se v mysli nahromadí příliš dat

Na rozdíl od ostatních mi není automaticky jasné, jak dlouho mám setrvat u jednoho tématu. Přemýšlení o tomto problému zabírá podstatnou součást mé existence. A za otázkami procházím důkazy, které jsem si shromáždila v minulosti, vizuální záblesky toho, co bylo a co by mohlo být. Často jsem ale jen nesena někam, kam mě mysl vede. Bez volantu, přístupu k ovládání, doslova odpojena. Snažím se dešifrovat ke všemu co nejlepší cestu, včetně mého procesu myšlení. Když moje mysl funguje, vše, co jsem nalezla, promítám do výsledné akce. Myslím dokonce na to, kolik zubní pasty vytlačím, kolik jídla a omáčky si dám na talíř, jak si utáhnu tkaničky apod. Všechny moje úkony jsou podrobeny teoretickému zkoumání a poté úhledně zastrčeny do seznamu nahromaděných dat. Moje myšlenky se shromažďují, formují a ukládají do struktury paměti. Ta se ale může otevřít a znovu sestavit až po odeznění autistického vypnutí. Když se pohybuju v neustálém vyhodnocování informací, potřebuji si odpočinout, získat úlevu. Moje myšlenky a pocity jsou v podstatě takový obrovský sklad s municí. Fungují jako hvězda, která bouchne a zhroutí se do sebe. 

Ve svém každodenním životě hledám neustále v mysli to, co už znám, protože známé není třeba analyzovat. Instinktivně jsem přitahována zdánlivě známými vzory, které se mi zobrazují. Známost umožňuje předvídatelnost. To, co znám, hledám v rutině, známém hlasu nebo tváři, uklidňující melodii, oblíbeném filmu nebo knize, vzorci řeči. Shromažďuji, třídím a ukládám si informace a spřádám síť dat. Například za věcmi vidím lidi. Proto mě hodně baví lidem dávám dárky. Mé dárky jsou komunikační.


Vypnutí a cesta na druhou stranu

Před vypnutím se usilovně snažím o propojování cest v mozku. Spojuji to, co už znám a co jsem prožila s obrazy věcí, známými informacemi a tokem myšlenek. Na co v této fázi ale úplně zapomínám, je moje tělo. Nevnímám svůj postoj, výraz ve tváři, jak vypadá mé oblečení, vlasy atd. Můj mozek dělá, co umí nejlépe, zkouší spojení, jen často problém nedokáže identifikovat.

Když nejsem schopna najít v pro mě už známých věcech předvídatelnost, nebo když mě něco uvrhne do přetížení, nemohu jinak, než jít do vypnutí. Stane se to automaticky, zejména když už mám plnou kapacitu. Můj mozek nezná žádný jiný způsob, jak natankovat, vrátit se zpět a jet jen tak na půl. Vypnutí bohužel není příjemné, protože vím, že se musím dostat z jednoho místa na druhé. Taková cesta je jako potrhaný most ve válečné zóně natažený nad hlubokou propastí, který vede do neznáma.

Co mi pomůže dostat se na druhou stranu? Někdy to, že o mě lidi, kteří mě znají, začnou mluvit pozitivně. Třeba když se ztratím ve slovech, tak věci dovysvětlí, nebo zdůrazní druhým, že umím spoustu věcí, například že dobře vařím. Jednou se mi stal totální průšvih, když jsem na cvičáku trénovala obranu psa. Slyším: „Ne máte stát tady, ne, máte ho držet, néé, měla jste ho pustit, néé, vy toho psa neudržíte…“ Přestala jsem myslet a práskla jsem sebou na zem. Okamžitě jsem byla zase na nohou a chtěla pokračovat, jako že se nic nestalo. Ale už to nešlo, byla jsem totálně rozsekaná. Slyším, jak obranář říká: „Co to bylo?“ A kamarádka odpovídá: „To nic, to je v pohodě, bude to dobrý.“


Jako odpojený počítač

Když jsem unavená a přetížená, je lepší přestat věci řešit a hlavně mě nezesměšňovat. Člověk mi nemusí pomáhat, ale také nechci být sama. Když jsem byla malá, tak mě zavírali do pokoje a já měla pocit, že jsem špatná. Věděla jsem, že když budu vyvádět moc, tak to bude horší, tak jsem ty špatné pocity začala vtahovat do sebe jako černá díra, co všechno pohltí.

V počáteční fázi ani nevím, že už jsem v odstávce. Cítím se zmatená, rozhozená. V tomto okamžiku nemohu dělat vůbec nic jiného, ​​než být. Nezbyl mi ani kousek energie nebo myšlenkového procesu, abych pomohla sama sobě. Doslova se chovám jako odpojený, nereagující počítač, kterému se roztavila elektronika. Nejsem schopna vytvářet komplexní myšlenky nebo mluvit nahlas. Můžu sedět ve stejné místnosti s jinými lidmi, ale v mysli jsem se ztratila.

Při pocitu neúspěchu a selhání obracím svůj hněv dovnitř a používám samomluvu. Moje úvahy jsou hodně vyhraněné. V hlavě se mi hemží věty jako: „Nikdy jsem neměla.“ „Na co jsem to myslela.“ „To nevydržím.“ „Nikdy to nezvládnu.“ „Tady se to pos*alo.“... Vpřed mě posouvá věta vyplývající z mého životního motoru: „Zítřek bude lepší. Když ne, tak prostě další musí být lepší!“

Boj sama se sebou

Moje mysl se při hledání úlevy přesvědčuje, že každá nepříjemná situace má svůj konec, že konečně něco nechávám za sebou, obracím nový list. Dělá si ale také příliš velké plány. Mám od sebe extrémně vysoká očekávání. Toužím být tvrdší, silnější, i když to odporuje mým základním hodnotám. Rozhoduji o změně svého života, což obvykle znamená chtít zničit aspekt sebe sama a způsob, jakým jsem zvyklá dělat věci, a to je velmi těžké. Věřím, že když budu lepší, pak si sama sebe dokážu vážit víc. Je pro mě důležité znát svou vlastní hodnotu. Ta se však špatně hledá, získává a učí, když je člověk obklopen lidmi, kteří ve vás nevěří, když jste na sociálním dně.                                             

Při implozi se otočím zády k sobě samé. Moje přesvědčení o tom, kdo jsem a nejsem, se vždycky zhroutí. Analyzuji své slabosti a nedostatky, ty skutečné i ty domnělé. Přemýšlím o změně mých vlastností, které nepovažuji za ideální. Je to chaos, ve kterém si člověk musí nejprve uvědomit, že je uvězněn ve vypnutém stavu. Teprve potom může začít manévrovat, aniž by nadměrně zatěžoval mysl a riskoval ještě hlubší prohloubení psychického vyčerpání. Je těžké to komukoli vysvětlit, pokud důkladně nezanalyzujete, co se vám ve vzorcích myšlení autistického mozku děje. 

Imploze je opakem exploze. Je to jev, při kterém se těleso, objekt nebo hmota zbortí do vlastního objemu, nebo je jeho strukturální integrita porušena vyšším tlakem prostředí, ve kterém se nachází. (zdroj: wikipedia.org)


Moje doporučení, jak přemýšlet při autistickém vypnutí a jak se s ním vyrovnat
  • Zkuste si říct: „To se stalo již dříve, to není nic nového.“ „Toto je způsob, jakým pracuje můj mozek.“ „Brzy tento stav odezní a budeš v pořádku.“
  • Pokuste se v tomto stavu neprovádět žádná významnější rozhodnutí.
  • Stav prostě přijměte a nechte se unášet proudem, vinit se z toho nemůžete. Člověk by se neměl nesnášet za to, jaký je. Přijmout sám sebe je nejtěžší, ale nejvíce osvobozující.
  • Pokud se stydíte, nic se neděje, je to jen dočasný pocit.


Tento článek je věnován Sáře. Fence, která věděla, co má dělat, když se mi mozek vypnul. Parťák, který mi našel ty správné kamarády. Donutil mě vyjít z vlastní uzavřenosti a žít.

 

Zdroje

Zdroj fotografie:

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

NAPIŠTE NÁM
Tento web používá k chodu cookies.