Nejen o souběhu autismu a epilepsie - rozhovor s prof. Vladimírem Komárkem


U lidí s poruchami autistického spektra je vyšší pravděpodobnost výskytu epilepsie. Jaká je příčina souběhu těchto dvou onemocnění? Jak častý je výskyt epilepsie u osob s PAS a jaké faktory ho mohou ovlivnit? Co se odehrává v mozku takto nemocných? A jak chce neurologie do budoucna na obě onemocnění reagovat? Ptali jsme se předního dětského neurologa, profesora Vladimíra Komárka, který se s oběma onemocněními a jejich souběhem ve své praxi setkává a zabývá.

Rozhovor si můžete poslechnout z audiozáznamu nebo přečíst v psané podobě. 


Pane profesore, vy se jako přední český neurolog věnujete zkoumání mozku autistických dětí už několik let, povězte prosím, kam se ten výzkum za dobu vašeho působení dostal?

Výzkum se v posledních pěti až deseti letech významně posunul. Otázku bych rozdělil na to, kam se posunul výzkum náš a ten ve světě. Nepochybně jedna z nejdůležitějších částí výzkumu autismu je genetický výzkum, molekulární biologie autismu, kde se ukazuje, že na různých subtypech autismu se podílí několik stovek genů. Další část bádání se zaměřuje na strukturální a funkční změny v mozku autistů a porovnává je i s genetickým pozadím. Tomu jsme se věnovali také s prof. Hrdličkou. Zkoumali jsme tzv. mozkový konektom, v čem se liší od zdravých dětí nebo dětí s vývojovou dysfázií, také jak se v mozku můžou projevit otisky autistických genů, a jestli se třeba i na základě zjištěných informací dá zlepšovat diagnostika. Potom samozřejmě ve světě i u nás existuje výzkum jiných příčin než genetických. Mnohem více už se dnes ví o tom, že autismus může způsobovat nejenom alkohol, ale třeba lék používaný na epilepsii a na migrény, kterým je Valproát. To jsou dlouhodobé studie z Anglie, ve kterých sledovali deset let děti matek, které požily v těhotenství Valproát a měly mnohonásobně vyšší výskyt autismu u dětí. Vše to logicky souvisí s tím, že ať jsou to geny, nebo vlivy prostředí, které dělají epigenetické změny a modifikují genetický program ve vývoji mozku, tak oboje v časném vývoji může autismus způsobit. Řekl bych, že jsme tak za polovinou toho, co se dá o autismu vyzkoumat a ještě toho máme hrozně moc před sebou.

Kdybychom se měli zaměřit přímo na neurologii, kde tam vidíte největší posun? 

Co se neurologického výzkumu týče, tak je to přesně to, co jsem zmínil – výzkum mozkového konektomu a porovnávání jednotlivých typů, které potom dáváme dohromady se symptomy autismu. Je důležité říct, že autismus je široké spektrum – nejen rozdělení na Aspergerův syndrom, vysokofunkční a nízkofunkční autismus, ale je tam celá řada podskupin, podle toho, jak se ty geny namíchají. Zda jde o čistý idiopatický autismus, což je někdy u toho Aspergerova syndromu nejčastější, nebo se jedná o kombinaci třeba s epilepsií nebo jinými komorbiditami – mentální retardací, poruchami řeči atd.

Předpokládám, že výzkum autismu nebo autistického mozku se podařilo posunout také díky vývoji technologií, například magnetické rezonance. Pokud bychom dnes viděli snímek autistického mozku z magnetické rezonance, v čem se bude lišit od zdravého mozku?

Když uděláte standardní, běžnou magnetickou rezonanci, tak nemusíte vidět žádný rozdíl. Změny u autismu jsou subtilní, proto kromě bílé a šedé hmoty mozkové na první pohled nic moc neuvidíte. Když si ale poté pomocí různých počítačových technik uděláte například volumetrii, kterou se také zabýval prof. Hrdlička, tak můžete zjistit, že některé části autistického mozku oproti mozku zdravých lidí jsou buď větší, nebo menší. Můžete porovnávat velikost mozečku, bazálních ganglií, eventuálně třeba caudata nebo amygdaly a dalších důležitých oblastí mozku. Ještě zajímavější je ale hledání propojení mezi těmito oblastmi – jak je husté a četné. To je obraz strukturální, kterým jsme se v posledním výzkumu také zabývali, a kdy jsme zjistili, že oproti zdravým dětem jsou u dětí s autismem třeba některé oblasti mnohem hustěji propojené. Například v zadních částech mozku, což jsou oblasti percepční, kde vnímáme třeba zrakové vjemy a informace. Tam je propojení velmi husté, což do určité míry souvisí a logicky vysvětluje například takové ty zázračné počtářské nebo vizuální schopnosti - vyfotografovat si, na co se podívám, a pak to úplně do detailu namalovat.

Může tohle propojení vysvětlovat třeba i hypersenzitivitu, kdy jsou lidé na spektru citlivější?

Ano přesně tak. To, co je na jedné straně ku prospěchu, může na druhé straně autisty trápit. Někteří jsou třeba přecitlivělí na zvukové vjemy, zatímco zrakové vjemy zpracovávají obrovsky dokonalým způsobem. Co je ale nejpodstatnější a ukázalo se v našem i světovém výzkumu, a nejenom na magnetické rezonanci, ale také na elektroencefalografii (EEG), že je velmi oslabené propojení s centrálním řídícím centrem v prefrontálním čelním laloku, o kterém můžeme říct, že je to takový velín. To je na dálku propojené, u zdravých lidí, se všemi důležitými oblastmi a velice rychle pak člověk může řídit sám sebe a rozhodovat se. Jedná se o jeden z největších problémů a souvisí například s poruchou exekutivních funkcí, plánováním a fungováním v běžném životě. Co se ještě týče výzkumů, nejzajímavější a nejaktuálnější jsou funkční magnetické rezonance. To znamená, že nejen že uděláme standardní magnetickou rezonanci, pak ji počítačově zpracujeme a vidíme tam krásně různě zbarvené jednotlivé dráhy, tedy právě tzv. strukturální konektom, ale důležitá pro nás je funkčnost. Co se děje v mozku, když dostaneme nějaký úkol. Třeba vyjmenujte všechna slova od P, a jakmile si začnete slova vybavovat, oblast pro řeč se začne výrazněji prokrvovat a vidíte, že tato oblast zpracovává určité signály. Ale můžete si dát i úkol - představte si nějakou milovanou bytost a jak se cítíte, když ji vidíte. A už zase v mozku pozorujete určité změny. To je tedy ta aktivní funkční magnetická rezonance, kdy mozek na něco odpovídá. Zajímavý je i defaultní, klidový vztah, kdy nic neděláte, nikdo po vás nic nechce, jenom sedíte, meditujete. A pak třeba najednou dostanete nějakou otázku nebo něco vidíte, cítíte, tak se musíte přepnout do toho aktivního, exekutivního, senzoricko-motorického stavu. A právě tento třetí systém, ten, který přepíná, je v podstatě ten nejhlavnější. Je to insulární systém a patří k doposud málo probádané části mozku. Ale právě ono přepínání je nesmírně důležité – přijde signál zvenku a okamžitě vás to přepojí k tomu, abyste se věnovali okolí, něco řešili, dělali. Ukazuje se, že u autistů je přepínání k tomu vnějšímu světu ztížené a lidé s PAS jsou více ve svém světě vnitřních pocitů a myšlenek. Podobně to pozorujeme, i když třeba v menší míře, u dětí s ADHD, s poruchami pozornosti, s hyperaktivitou, anebo třeba u osob se závislostí. V Národním ústavu duševního zdraví dělají pokusy např. s pacienty se schizofrenií nebo jinými závažnými poruchami, a je možné, že některé látky, třeba i některé psychoaktivní drogy, mohou ovlivňovat insulu a zmíněné přepínání. Takže se možná budeme postupně dostávat k něčemu, co nám u autistického výzkumu nesmírně chybí. Víme čím dál tím víc o genech, příčinách, o tom, jak mozek vypadá, ale nemáme v podstatě zatím žádný klíč, žádné léky, kterými bychom cíleně léčili osoby s autismem.

Na svých přednáškách zmiňujete a popisujete stav, kdy v mozku dochází k tzv. mozkovým arytmiím, které mohou být právě důvodem poruch autistického spektra nebo například také epilepsie. Pane profesore, můžete přiblížit, jak taková mozková arytmie vypadá, co se v mozku děje?

Samozřejmě že v mozku, a nakonec v celém vesmíru, je potřeba určitá harmonie, aby procesy probíhaly synchronizovaně, hladce a dobře. My můžeme mluvit o dysrytmiích nebo arytmiích ve dvojím smyslu. To, co všichni znají nebo mají spojené se srdeční arytmií nebo mozkovou arytmií v podobě epileptického záchvatu, tak to je takové náhlé narušení pravidelného rytmu, ať srdečního, nebo v mozku pravidelného fungování neuronů, kdy naráz dojde k synchronizovanému, obrovskému výboji některých skupin epileptických neuronů a z toho se resultuje epileptický záchvat. Ale u autismu se jedná ještě o jinou věc. Pro pacienty, kteří trpí autismem a zároveň i epilepsií, pravděpodobně existuje společný základ - jsme zase u genů. Některé geny kódují fungování některých kanálů – sodíkových, draslíkových, a ty kanály zajišťují základní fungování mozku, jednotlivé oblasti neuronů se mezi sebou potřebují domlouvat a oscilovat na určité hladině, abychom normálně fungovali. I proto třeba na EEG vidíme, že jsou tam určité vlny alfa, beta, gama, delta. Nejdůležitější jsou rychlé oscilace, které propojují oblasti při myšlení a při paměti. Důvodem, proč má někdo autismus i epilepsii je, že má geneticky už od početí narušení fungování, domlouvání se těch jednotlivých mozkových oblastí. V první fázi – od početí do porodu, kdy se mozek vyvíjí a na základě genetického programu se společně vyvíjí třeba mozeček, řečová centra atd., tak ještě než to všechno začne fungovat po porodu, už se to nastavuje během předporodního vývoje a i tam musí fungovat jemné oscilace a signály mezi jednotlivými oblastmi mozku. A jestliže máte gen porušený, tak tohle v podstatě nefunguje a mozek autisty je už při porodu změněný, je jiný, už není schopný tak dokonale přepojovat mezi jednotlivými systémy, a to je základ autismu. Ale protože neurony spolu musí co nejlépe komunikovat také při rytmogenezi, i tam se to může vymknout kontrole a může se objevit epileptický záchvat. Nicméně není to tak, že aby autismus způsoboval epilepsii nebo že by epilepsie způsobovala autismus. Je tady ale společný základ - nefungování neuronů tak, jak by měly, což se projeví při stavbě mozku a pak i při jeho fungování, včetně toho, že to může způsobit záchvaty. Na druhé straně ale také existují případy, kdy dítě trpí epilepsií, která je zejména v kojeneckém věku nesmírně častá, kdy má dítě kontinuálně výboje v EEG ve spánku a je narušován celý proces fungování mozku. Tyto děti se mohou v takové fázi nakupení záchvatů a četných mozkových výbojů začít jevit autisticky a mohou mít příznaky autistického spektra. A dokonce máme s profesorem Krškem, který to publikoval, zkušenost, že dítě, které mělo určitou abnormitu, nádor v mozku, jež vedl k četným záchvatům a výbojům, tak když byl vyoperován, dítě se zbavilo epileptických záchvatů a ještě ke všemu se výrazně zmírnily autistické projevy, které byly navozeny právě četnými výboji a epileptickými projevy.

Ještě se vrátím ke genetické výbavě. Jestli chápu dobře, jsou jedinci, kteří jsou geneticky předurčení nebo mají větší dispozici k tomu mít souběh autismu a epilepsie. 

Ano, máme asi tři sta padesát genů, které jsme schopní identifikovat u dětí s tzv. epileptickou encefalopatií. Tady bych ale zdůraznil, že ne všichni pacienti s epilepsií mají tendenci mít autistické projevy. Ty se objevují především právě u zmíněných kojenců, kteří mají genetickou podstatu epilepsie spočívající v genech kódujících kanály, které jsou zodpovědné za komunikaci mezi jednotlivými částmi mozku. Mimochodem jsem se podíval na jednu skupinu asi stovky našich dětí s touto časnou epilepsií v kojeneckém věku a u třetiny z nich se našly autistické projevy. Naopak zase pacienti s autismem, zejména s těžším, nízkofunkčním autismem s mentální retardací, mají mnohem častěji, až v jedné třetině epilepsii. A ještě větší počet autistů má také abnormity v EEG, ale například v pracích Tuchmana stejně jako v našich pracích bylo prokázáno, že tyto výboje v EEG samy o sobě nejsou za autismus zodpovědné, proto nemá smysl tyto děti léčit antiepileptiky, pokud nemají záchvaty.  

Když mluvíte o tom, že některé děti s epilepsií vykazují autistické rysy, v čem ta podobnost záchvatů s autistickými rysy spočívá?

Při běžném, krátkém epileptickém záchvatu, jež se projeví třeba zakoukáním, pádem k zemi, křečemi, prudkým škubem, automatickým chováním, se záchvat samotný neprojevuje autismem. Není to tak, že by se někdo v epileptickém záchvatu začal chovat autisticky. Ale nakupením záchvatů, kdy jsou záchvaty velmi četné a mezi nimi není normální ani EEG, které vykazuje četné výboje, tak mozek je natolik disharmonický, nefunkční, že se děti můžou jevit až autisticky, nekomunikují s okolím, jsou uzavřené ve svém světě, nicméně není to takový ten primární, „čistý“, klasický autismus. Je to důsledek navozený epileptickým procesem, který nabourá fungování mozku. A když se podaří tyto epileptické výboje zastavit, zlepšit EEG, tak zbavíte toho člověka záchvatů a zmírní se a zmizí i autistické projevy.

Jak těžké je rozlišit, jestli autistické projevy jsou tedy důsledkem četných epileptických záchvatů anebo jestli už se jedná o souběh epilepsie a autismu?

Budu mluvit tedy hlavně za děti s epilepsií a autismem, protože v dospělosti souběhů těžké epilepsie a těžkého autismu, které by se nově objevily a dělaly diagnostický problém, už tolik není. Největším problém je to právě u kojenců a malých dětí, protože řada i zkušených dětských neurologů, zvlášť v době, kdy se ještě o autismu tolik nemluvilo, nevěděla, že jejich pacient s těžkou epilepsií a s podivným chováním je vlastně současně pacient s autismem. Dnes už o tom víme trochu víc a pochopitelně musíme umět vyšetřit a popsat záchvaty a obraz EEG. Existuje například vzácný typ epilepsie, která se jmenuje Landau Kleffnerův syndrom, což je epilepsie bez křečí, která ale způsobuje, že děti ztratí možnost se domlouvat pomocí řeči, řeči nerozumí a neumí pomocí řeči komunikovat. A tyto děti mohou působit velmi autisticky. Že se jedná o epilepsii, se dá zjistit tak, že se u nich udělá celonoční EEG a zjistí se, že v tom EEG jsou nepřetržitě v hlubokém spánku epileptické výboje, které narušují procesy důležité třeba právě pro řeč. A určitá forma léčby, která zmírní epileptické výboje, může vylepšit celkový obraz pacienta. Většinou se obě onemocnění tedy dají odlišit, ale u těchto vzácnějších forem, jako je třeba Landau Kleffnerův syndrom to může někdy udělat diagnostický omyl, že je za autistu považován někdo, kdo má Landau Kleffnerovu poruchu komunikace.

Jak častý bývá souběh autismu a epilepsie, jaká je ta prevalence? 

Zkoumali jsme větší soubory dětí s autismem a sledovali jsme u nich nejen výskyt epilepsie, ale i epileptiformních výbojů na EEG a v podstatě to vychází tak, že 25 % až 33 % dětí s autismem má epilepsii. A téměř 45 %, když jsme dělali spánkové EEG, má výboje, které zdravé děti nemají. Platí to i opačně, když vezmete skupinu dětí s epilepsií v raném věku, třeba v prvních třech letech, zase až téměř u třetiny, aspoň v souboru zhruba sto dětí, které jsme vyšetřovali pro genetické příčiny epilepsie, jsme viděli, že jsou tam děti s tendencí autismu. Nedá se říct, že to je absolutně vyhraněný autismus, ale autistické projevy tam jsou, takže se to nepochybně prolíná.

Pane profesore, při přípravě na dnešní rozhovor jsem se dočetla také informaci, že výskyt epilepsie u dětí nebo osob s poruchami autistického spektra se zvyšuje s věkem. Je to pravda?

To mě trošku zarazilo. Záleží na tom, zda myslíte s věkem u dětí nebo s věkem v tom smyslu, že by se epilepsie objevovala až třeba u dospělých. U epilepsie jako takové je nejvyšší výskyt v prvním roce života, pak to postupně klesá, kolem třiceti, čtyřiceti let se většinou už neobjevuje nová epilepsie, ale v souvislosti se stářím, degenerací, cévními příhodami se může objevit ve starším věku u seniorů. Nicméně jsem nečetl práci, že by se u autistů objevovala epilepsie až v hodně pozdějším věku, po padesátce či šedesátce, takovou studii jsem neviděl. Mám pacienty, kteří byli sledovaní jako autisté a pak se u nich třeba v období dospívání objevily těžké epileptické záchvaty. Dalo by se proto říct, že i zde jsou dvě skupiny. Ty geneticky podmíněné epileptické encefalopatie, které mají epilepsii a autismus už třeba v prvním roce života. A pak jsou ti, u kterých se objeví epilepsie až později a dost často to je opravdu pro rodiče dvojí tragédie. Někteří říkají – s autismem jsme se smířili, ale ta těžká epilepsie, to je strašné. A jiní zase říkají – záchvaty se dají nějakým způsobem zvládnout a omezit, ale autismus se nedá léčit. Takže nepochybně pacienty, které jsme měl a měli obojí onemocnění, považuji za jednu z nejsmutnějších skupin, co se týká prognózy, péče o ně a léčby, protože tato kombinace je opravdu velice svízelná.

Když jste zmínil, že až třetina autistických dětí má souběh autismu a epilepsie, bývá standardem v České republice, že se děti posílají na obě vyšetření? Aby se souběh obou onemocnění včas odhalil? 

To je velmi dobrá otázka a přivedla mě i na myšlenku, že bychom se tím mohli zabývat. Byl jsem shodou okolností v minulých dnech osloven od ministerstva zdravotnictví, abych se jako předseda Asociace děkanů lékařských fakult zapojil do skupiny, která připravuje doporučené diagnostické a léčebné postupy v České republice v různých oblastech. A zároveň jsem byl nominován Společností dětské neurologie do pracovní skupiny zabývající se autismem, aby se připravily doporučené postupy pro časnou, a to je velmi důležité, diagnostiku autistických projevů. Aby se s těmi dětmi co nejdříve zahájil správný postup vychovávání, zmírňování obtíží a zlepšování komunikace dítěte s PAS s rodinou a ostatními. Jestliže psychiatři diagnostikují dětský autismus, tak obvykle nepátrají cíleně po tom, jestli dítě nemá na EEG výboje a jestli nemá třeba nějaké epileptické záchvaty. Když se epileptický záchvat objeví, tak logicky poté dítě přichází k dětskému neurologovi a ten léči epilepsii. A opačně, není zvykem, že by se dětští neurologové, kteří se starají o dětské epileptiky, cíleně zabývali tím, jestli dítě současně nemá autistické projevy. Nicméně míváme vzájemně přednášky – dětští psychiatři mě zvou na jejich přednášky a i my neurologové s nimi máme společná setkání. Takže asi bychom tomu měli věnovat větší pozornost, aby se u dětí s těžší epilepsií co nejdříve popsaly a eventuálně diagnostikovaly autistické projevy, případně autismus jako takový. A naopak - možná by součástí, i když je to velmi náročné, zkoumání autistů dětskými psychiatry mohlo být třeba i EEG, zejména spánkové EEG by mohlo něco napovědět. Takže určitě je to dobrá otázka a hlavně důvod k zamyšlení a eventuálně hledání nějakých jiných cest k pochopení celé této složité problematiky.

Ještě mě napadá, projevuje se epilepsie u dětí s poruchami autistického spektra nějak specificky? 

Vezměme jako příklad Dravetové syndrom. Charlotte Dravetová z Marseille popsala syndrom, který začíná křečemi v kojeneckém věku při teplotě, potom se objevují křeče na jedné polovině těla, následuje tzv. seismické období, nakupení záchvatů. A pak postupně záchvaty mizí, ale naopak přibývá autistických projevů. Protože to je přesně ten případ, kdy jde o tzv. kanálopatii, tedy poruchu sodíkového kanálu SCN1A a tato porucha vede jak ke špatně zvladatelným křečím, tak k autistickým projevům. Jestliže uděláme genetické vyšetření a vidíme, že tam je mutace, tak už máme na tuto poměrně vzácnou diagnózu cílený lék, například v poslední době je to Stiripentol. Dáme-li tento lék správně, můžeme do určité míry snížit počet záchvatů, zlepšit EEG, chování dítěte a do určité míry umenšit i autistické projevy. Jedná se o případ, kdy autistické děti s tímto syndromem mají velmi specifické epileptické projevy. Jinak se ale nedá říct, že by autistické děti měly některý typ záchvatů častější. Spíše mají generalizované epileptické záchvaty nebo záchvaty související s Lennox-Gastautovo syndromem, což je epileptické encefalopatie projevující se pády k zemi, nočními tonickými záchvaty k ránu. Tyto případy jsem pozoroval i u svých pacientů s autismem a epilepsií. A lidé s PAS naopak nemívají benigní formy epilepsie, tzv. „hodné“ epilepsie, jako je třeba rolandická epilepsie s relativně málo častými nočními fokálními záchvaty a typickými rolandickými výboji v EEG.

Pokud dítě má epilepsii, ale neví se, že s epilepsií má i souběh autismu, můžou například i běžná antiepileptika, která se dětem dávají, nějak ovlivnit projevy autismu?

Do určité míry ano, protože všechna antiepileptika neovlivňují jenom tendenci k záchvatům, ale ovlivňují celý mozek. Třeba Valproát, který se dává na generalizované epilepsie, do určité míry může příznivě ovlivnit jak epileptické záchvaty, tak eventuálně autistické projevy. Zmínil jsem už také Stiripentol. A naopak, a to je potřeba zdůraznit, některá antiepileptika můžou zhoršit jak epilepsii, tak eventuálně i autistické projevy, zejména pokud se jedná o některé již zmíněné kanálopatie, kdy léky působící na sodíkový kanál, například Karbamazepin nebo Fenytoin u Dravetové snydromu, můžou výrazně zhoršit chování a počty záchvatů u pacientů s autismem. Barbituráty zase můžou dítě ještě více utlumit a zhoršit tak jeho chování, paradoxně i některé benzodiazepiny mohou způsobit veliký neklid u dětí s PAS. Takže s antiepileptiky se musí u dětí s autismem zacházet velmi obezřetně. Zároveň dětští psychiatři vědí, že některé léky na léčení poruch chování mohou třeba vyvolávat epileptické záchvaty. Proto je dobře, aby dětští psychiatři věděli, co mají nebo nemají dávat svým pacientům, kteří mají sklony k epilepsii. A naopak by zase dětští neurologové měli vědět, která antiepileptika nepředepisovat dětem s výraznými poruchami chování.

Jak už jste zmínil, nelze opomínat, že autismus představuje celé spektrum. Je u nějakého typu autismu větší pravděpodobnost souběhu s epilepsií, ať už se jedná o vysoko či nízkofunkční autismus, atypický autismus...?

Čím těžší forma autismu, tím vyšší je riziko epileptických záchvatů. Jak už jsem říkal, často je tam společný základ. A jestli mutace nebo poškození mozku alkoholem nebo například Valproátem v rané fázi těhotenství jsou významná, difúzní, rozsáhlá, tak se obvykle objeví těžší nízkofunkční autismus a k tomu také těžší forma epilepsie. A jestliže máme na druhé straně spektra pacienta s Aspergerovým syndromem, vysokofunkčním autismem, což jsou mnohdy géniové a říkávalo se, že Silicon Valley v Kalifornii se jen hemží lidmi s Aspergerovým syndromem, tak ti obvykle epilepsii nemívají. Takže je zde nepochybně propojení mezi těžkou formou nízkofunkčního autismu a těžšími formami epilepsie. Kdyby autista s tímto genetickým základem neměl tak časté záchvaty a výboje v EEG, měl by mnohem lepší klinický obraz. Takže my u těchto případů vždy musíme směřovat k tomu, abychom hned v novorozeneckém a kojeneckém věku záchvaty zastavili, aby dítě mělo šanci na lepší kvalitu života.

Hrají při souběhu obou onemocnění nějakou roli další faktory? Mám na mysli třeba pohlaví nebo míra intelektu?

Co se týče pohlaví, tak spíše ne. Některé formy epilepsie, například benigní rolandická je častější u kluků, ale co se týká souběhu autismu a epilepsie, tak nějaký zásadní velký rozdíl ve výskytu mezi chlapci a děvčaty není. Autismus je ale zhruba čtyřikrát častější u chlapců, takže pochopitelně častěji mají epilepsii autističtí kluci. A u intelektu už jsem řekl, že čím vyšší intelekt, tím menší pravděpodobnost těžké epilepsie.

Pane profesore, vy už jste zmínil, kam se výzkum neurologie, která se zaměřuje na tuto problematiku, posunul. Kam se neurologie v této problematice zaměří do budoucna? 

Začal bych pohledem do dalekého budoucna, který naznačuje už molekulární biologie a genetika – od tzv. genetického inženýrství a genetické terapie jsme se dostali i k možnosti „genetické“ chirurgie. Představme si v budoucnu, že hned po početí zjistíte, jaké mutace u dítěte jsou, přečtete celý genom, přijdete na to, že mutace je v tom a tom kanálu, což by mohlo způsobit jak autismus, tak epilepsii. Tak následně vezme ty tzv. CRISPR nůžky, vystřihnete vadný gen, opravíte a narodí se zdravé dítě bez autismu a epilepsie. To není úplná pohádka, ale je to ještě hodně daleko a přinese to také spoustu problémů a etických otázek, kam až můžeme opravovat genom. Otázky typu - my nechceme tmavovlasé dítě, ale blonďáka a ještě chceme zvýšit inteligenci. Proto je to velice nebezpečná zbraň ale zároveň obrovský pomocník - dvě třetiny příčin jsou v genech. Dále už velice blízká možnost je, zejména u epilepsie, že když zjistíte třeba u Dravetové syndromu, že se objeví záchvaty, tak my můžeme odebrat pacientovi fibroblasty a vypěstovat si v laboratoři organoid – takový jako malý kousek mozku, který má stejné vlastnosti, jako mozek dítěte, kterému jsme z krve odebrali fibroblasty. A na tom malém modelu můžeme zjišťovat, jak které léky budou zabírat. Protože mutace v kanále jsou takové, že kanál může fungovat buď vůbec, nebo malinko, nebo moc. A léky pak můžeme dávat cíleně, jako klíč do zámku, což by nám hodně pomohlo zejména v léčbě epilepsie. Například i v rámci naší skupiny Epilepsy Research Group, která spojuje odborníky z neurologických klinik, Akademie věd, z ČVUT, řadu mladých, nadšených lidí, a v této skupině chceme tímto způsobem personalizovat, precizovat medicínu. A je i možné, že zjistíme, že některé léky nejenom zlepší epilepsii, ale můžou podobně fungovat i na autismus. Výzkum ale nespočívá jen v tom, že v laboratoři zkoumáte nové léky a děláte zázračná vyšetření, ale výzkum je také to, že se dozvídáte mnohem víc a víc o příčinách. A prevence je základ. Dnes víme, že se musí všechny maminky vyhnout Valproátu, že se musí vyhnout alkoholu. Zjišťuje se a jsou o tom v posledních letech první výzkumy, že u matky, která je těhotná a má imunitní či autoimunitní chorobu, tak její protilátky můžou ovlivnit vývoj mozku u plodu, jež může směřovat k autismu. A pak pochopitelně velký, ale ne vždy solidní výzkum se odehrává v oblasti střevního mikrobiomu  - jak náš tzv. druhý mozek ovlivňuje ten hlavní mozek a jakým způsobem by dokonce například transplantace stolice mohly ovlivnit chování atd. Takže výzkum, jako ve všem, je komplexní a zaměřuje se mnoha směry. Určitě velmi cennou informací bude, až dáme celosvětově dohromady naše výzkumy a zjištění. Naše skupina, která vyšetří 100 dětí, to je hrozně málo, ale když máte desetitisíce konektomů, obrázků mozků a máte k nim zároveň i ty geny, tak potom víte, jaké skupiny mají ten a ten obraz, jak se to bude vyvíjet a potom třeba že jeden ze sta léků je tím konkrétním, který potřebuje váš pacient. To je cesta k precizované medicíně. Víme, kudy na to, ale musí se spojit obrovské skupiny vědců po celém světě a rozlousknout to.

Budeme doufat, že se to v následujících letech podaří. Pane profesore, moc děkuji za Váš čas a za dnešní rozhovor. 

Doc. MUDr. Vladimír Komárek, CSc.
Prof. MUDr. Vladimír Komárek, CSc., pracuje od roku 1984 na Klinice dětské neurologie Fakultní nemocnice Motol a od roku 1991 do roku 2016 byl přednostou kliniky. Podílel se na vytvoření Vládního programu péče o občany se zdravotním postižením a na vzniku Nadace Dětský mozek, poskytující tzv. respitní péči nejen dětem, ale i dospělým a seniorům s neurologickým postižením. Díky profesoru Komárkovi dnes funguje v motolské nemocnici Centrum pro epilepsie, vytvořené podle holandského vzoru a poskytující komplexní péči o dětské i dospělé pacienty s epilepsií. V rámci pedagogické činnosti přednáší prof. Komárek nejen studentům 2. LF, ale i studentům na katedře dramatické výchovy DAMU a na Fakultě humanitních studií UK, jíž je spoluzakladatelem. Od roku 2014 je děkanem 2. LF UK. Ve svém volném čase hraje sportovně šachy a rekreačně basketbal, účastní se vodáckého triatlonu a příležitostně píše texty pro hudební skupinu Šeginy. (zdroj: 2. lékařská fakulta, Univerzita Karlova)



Zdroje

Zdroj fotografie:

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

NAPIŠTE NÁM
Tento web používá k chodu cookies.