Od vzteku ke klidu – adventní večer plný emocí

Nedávno jsme si prožili po delší době hodně slušný afekt.

(Meltdowny jsou afektivní epizody, které mohou nastat u lidí s poruchou autistického spektra (PAS) v důsledku psychického nebo fyzického přetížení. Během meltdownu může osoba s PAS v důsledku přetížení částečně, nebo i zcela ztratit kontrolu nad svým chováním a myšlením. Meltdown se může projevit jako záchvat silného vzteku, smutku nebo úzkosti.¹ Meltdown bude obvykle pokračovat i poté, co dítě dostane to, co chce, protože v mnoha případech ani neví, co aktuálně chce.) 

Vyrazili jsme do ulic – bylo ještě dost světlo, svítilo sluníčko, pomalu se plíživě blíží vánoční atmosféra. Máme ji oba rádi, Péťa obchází stánky a okukuje, co kde mají dobrého. Lidí bylo tak akorát – vybrali jsme si vánoční uličku, kde byl relativní klid. Na blízkém náměstí bylo slyšet hlučný program. Koupili jsme si horké jablko, Péťa navazoval rozhovory s kolemjdoucími, které znal (já ne 😁) a vypadalo to na pohodový podvečer. Jenže… za chvíli začal:
„Půjdeme na náměstí?“
„Asi ne, je tam moc rámus,“ řekla jsem, protože vím, že to nemá rád.
„Ale já mám rád trhy na náměstí,“ jako by mi četl myšlenky.
„Tady to je hezké, podívej, ta světýlka…,“ zkoušela jsem odvést pozornost.
Marně.
„Já chci na náměstí!“ Bylo to důrazné a opakoval to asi… šedesátkrát…
Uvědomila jsem si, že zítra je rozsvícení stromečku, které jsme několikrát zkusili, a nikdy to nedopadlo dobře. Zvažovala jsem, jestli to risknout dnes. Nejít by znamenalo problém, jít by také mohlo znamenat problém… Moc jsem to neuměla rozseknout.
„Zvládneš ten rámus?“
„Ano,“ řekl bez zaváhání.

Přece jen je už trochu starší, poslední dobou se hodně posunul, spousta věcí se změnila. Celý rok pracuji na tom, že už je „velký kluk“, a tak jsem se rozhodla, že na to náměstí půjdeme.
Když jsme se blížili k náměstí, chlapec začal přitvrzovat ve svých požadavcích. Začal si vynucovat slib zítřejší návštěvy rozsvícení stromečku. Přidával na intenzitě. Já jsem to držela na neutrálních odpovědích, protože jsem nechtěla slíbit něco, co pak neklapne (z jakéhokoliv důvodu, ale zejména kvůli předchozím zkušenostem s těmito akcemi).
Čím déle si to prosazoval, tím více ztrácel kontrolu nade vším. Z naléhání přešel do pláče, který se proměnil ve vztek. To už jsme ale šli z náměstí (kde jsme byli asi 10 minut). Péťa hudroval, křičel, nadával, bouchal pěstí do domu, který jsme míjeli. Už to prostě jelo na „plný pecky“.
Protože tento týden byl v mnoha ohledech náročný, musela jsem se hodně držet, abych nevybouchla. Dýchala jsem zhluboka (ale ne tak, aby si toho všiml), odpovídala jsem co nejklidněji (umíte si představit ten vnitřní boj?) a snažila se ho uklidňovat. Šel kus přede mnou a na první pohled to ani nemuselo vypadat, že ke mně patří. Řval tam a hudroval, až se lidé otáčeli, a tak jsem ho raději dohnala (ty čtyři kroky) a mluvila na něj. Kdyby na něj v této situaci někdo ještě zakřičel nebo jinak negativně reagoval, předpokládala jsem, že už by se vůbec neovládl.