Puberto, vítej!

Puberta. Vývojové období plné proměn a výzev, a to jak pro běžnou populaci, tak pro děti s autismem. Dříve jsem na ni příliš nemyslela, protože stále razím heslo „Nehasím, co nehoří.“ Nicméně teď už se puberta definitivně zabydluje i u nás a náš dvanáctiletý syn s dětským autismem dokládá, že to bude všelijaké, ale jednoduché určitě ne. Ono to tak bylo ale se spoustou věcí – jako poloviční Valach, narozený ve znamení Berana, paličák a vztekloun nás opravdu udržuje mentálně velmi bdělé! Zároveň je to moc bezva kluk s velkým smyslem pro humor a tohle všechno se teď odráží právě i v pubertě.

Téma začátku dospívání jsem neřešila nijak aktivně. Nedívala jsem se dopředu, co by mohlo nastat, a z úst okolí jsem slyšela většinou „Je to různé. Někdo to prožije úplně v pohodě, jinde nastane velký propad.“ Pak si vyberte. A tak jsem čekala. Když se mi v synových jedenácti letech začalo zdát, že se trošku mění, vznesla jsem jen jeden dotaz, a to na psychiatra. Zajímalo mě, do jaké míry je běžné, že se symptomatika zhorší, kolik procent dětí třeba musí být od této doby medikováno. I od něj jsem nicméně dostala docela vágní odpověď ve smyslu „To víte, testosteron začne hodně působit.“ Hm. To jsem věděla.

O dalšího půlroku později se začaly objevovat časté záchvaty vzteku. Najednou měly zas tu sílu, jako když byl maličký, ale zásadní rozdíl byl v tom, že nebylo snadné mu pomoct. Stále těžší bylo rozpoznat spouštěče těchto stavů, a jestli kdy byl problém vyhodnotit, co je ještě autismus a co obyčejné zlobení a vymezování se, pak to nastalo právě tehdy.

Řada obtíží přicházela ve škole, ale ani doma to nebylo ideální. Syn byl schopen začít ve vteřině křičet z plných plic, aniž by existovalo cokoliv, co by to mohlo zmírnit. Jeho slovník vůči okolí sice nebyl vulgární, ale i tak byl přes čáru. Formulace jako „Dej mi pokoj!“ nebo „Buď ticho a nemluv!“ byly na denním pořádku. Zkoušeli jsme ignoraci, zkoušeli jsme motivaci odměnami a ano, pracovali jsme i s tresty, přestože to ráda opravdu nemám. Ve spolupráci s pedagogy jsme upravovali jeho pravidla, dělali nové vizuální pomůcky. Zařazovali jsme více odpočinku, a přesto jsme se z místa moc nehnuli. Stále bylo zle.

A tak přišlo rozhodnutí, které jsme si nepřáli, ale které bylo nevyhnutelné. Medikace. Syn dostal lék, aby lépe zvládal korigovat své emoce, a my doufali. Když už se rodiče pro něco takového rozhodnou, pak přichází nová otázka: „Pomůže to? Sedne mu to? Bude to fungovat?“ Abych to zkrátila, protože toto neměl být článek o medikaci, v našem případě si troufnu říct, že to sedlo. Syn má léky bezmála čtyři měsíce a je zjevné, že potíže výrazně ustoupily.

Nedokážu posoudit, jestli ten propad byl způsobený pouze nástupem puberty, ale myslím si, že byla rozhodně velkou součástí. A co dalšího nám přinesla?

Chlapec nechce s ničím pomoct. Všechno, co dělá, potřebuje zvládnout sám. Začal se zavírat do pokoje a nechce být u svých her rušen. A ano, konečně se i důsledně zavírá na WC, což už jsme si svého času mysleli, že se snad nenaučí. Podstatně více si kontroluje své věci a odchod do školy nebo odjezd na výlet doprovází asi miliarda otázek. „Máš pouzdro? Máš čip? Máš zubní kartáček? Máš nabíječku?“ Tyto a další klade sám sobě a své věci si hlídá. Než se sbalí od babičky nebo z respitního pobytu, vždy si dá kontrolní kolečko po bytě nebo domě. Může to zavánět obsedantně-kompulzivní poruchou, ale to opravdu jen vzdáleně.

Začal být líný. Říká se, že v období puberty jsou děti prokazatelně více unavené, tak mu jeho větu „Jsem unavená!“ (Kdy jen se ty koncovky naučí?) zčásti věřím. Nároky na procházkové trasy se snížily, vlastně jsem občas ráda, když ho vůbec dostanu ven.

Jeho nejoblíbenější postavičkou je aktuálně Káťa z Káti a Škubánka. Maličko ho podezřívám, že se mu fakt líbí i jako holka, ale to mi samozřejmě neprozradí. Káťa i mnohé různé postavičky jsou pak součástí příběhů, které si někdy píše i celé odpoledne. Příběhy jsou smyšlené, zčásti odpovídají příběhům z pohádek, ale jsou to jakési cover verze. Neustále kvůli tomu vyžaduje kupovat nové bloky, které zaplňuje těmito texty a taky doprovodnými obrázky. Ve škole by byli nadšeni, protože to, jak píše do „svých“ sešitů, to je radost pohledět. Ta úhlednost a pečlivost! Vím to, když do nich v noci tajně nahlédnu. Pokud totiž za ním přijdeme, okamžitě sešit zavírá nebo otáčí popsanými stranami dolů. „Můžu se podívat?“ „Ne!!“

Taky u nás začalo období typického pubertálně otráveného vzdychání a protáčení očí ve stylu „Bože, vy jste trapní.“ Když s mužem začneme nějakou legrácku, zazpíváme něco, co míval fakt rád, často následuje synovo „Ne, nemluv. Stačí.“ Po nějakém lehkém pokynu typu: „Vezmi si to pití,“ naši větu ignoruje a odchází. Obecně mu jakékoliv pokyny hodně vadí. Co se ale divíme? Poslouchá je odmalička víc než intenzivně.

Ta krásná tvář puberty se občas projeví v nenadálých záchvatech smíchu, ve vtipkování a vynalézavosti, kterou mě ve svém humoru opakovaně překvapuje. Je taky očividně samostatnější a méně se bojí zkoušet nové věci, dokonce i v jídle. Tohoto pubertálního rysu bych teda klidně přidala!

Dvanácté narozeniny se tak pro nás staly velmi zásadním mezníkem. Syn reálně dospívá a proměňuje se. Na zavřené dveře jeho pokoje jsme začali klepat a snažíme se respektovat jeho potřeby v souvislosti s uspořádáním jeho věcí. Říkám snažíme se, protože on si libuje v hromadění a neuspořádanosti a k tomu velmi rád přestavuje nábytek. Rádi mu dáváme najevo, že už je „velký“ a s lecčím si musí zkusit poradit sám. Líbí se mu to. Myslím, že je to naprosto klíčové období, ve kterém se znovu a znovu vyplácí vkládat do něj důvěru a občas tím vlastně i trochu riskovat. Nechat ho počkat na ulici, když jdu do optiky něco zařídit, nechat ho na hřišti, než se vrátím z obchodu. Drobné výzvy, které už jako „skoro šesťák“ potřebuje zažívat.

Nebudu tvrdit, že je tohle období vysloveně lehké. Není. Jeho dětskost se pere s hormonálními posuny a občas z toho má asi sám zmatek. Ať je to ale jakkoliv, je to posun, je to zdravý vývoj a já jsem za to upřímně šťastná. Uvidíme, co přijde dál.