Řeč, jazyk, komunikace –⁠ alfa a omega života lidí s PAS – kontext konverzace a echolálie

Inspirace pro echolálie

Syn často v komunikaci využívá echolálie, což je automatické opakování slyšených slov nebo dokonce celých vět bez porozumění jejich smyslu. Je to docela typické právě pro lidi s poruchou autistického spektra. Péťovy echolálie mají různý původ. Některé jsou z jeho oblíbených seriálů, jako je Prasátko Peppa, jiné z videí a další z reálných životních situací, které sám zažil. Mnohdy si oblíbí větu, která má nějaký emoční náboj. Obvykle negativní. Nemusí nutně obsahovat vulgární výrazy (těm se kupodivu, alespoň přede mnou, docela obezřetně vyhýbá), stačí, aby tam byl emotivní tón. Péťa věty pak opakuje s dokonalou intonací. Aktuálně má oblíbenou sekvenci z jednoho videa o jízdě autobusem. Nějaký cestující se tam ohradil na řidiče, který prudce zabrzdil. V Peťově podání to zezačátku vypadalo asi takhle:

„Nemoh byste trošku pištět?“
Já jsem si říkala, že to je divné. Proč by někdo měl pištět?
A tak jsme se snažili odhalit původní znění.
Dopracovali jsme se k tomu, že se tam praví:
„Nemoh byste trošku slušně?!“ A tak se tato věta nesla naším domovem x-⁠krát denně v různých kontextech a různé intenzitě. Podle toho, jak byl Petík naladěný a na co tou větou reagoval. Jenže ten výrok měl pokračování, o které mě samozřejmě Péťa nemohl ochudit.
 Takže teď tady několikrát denně opakuje rozčileným tónem nervózní důchodkyně:
„Nemoh byste trošku slušně?! Vezete lidi, ne dobytek!“
 „Mami, dobytek…“ dodá pak a čeká, co já na to.

Tak jsem s ním rozebírala, co je dobytek a proč to ta paní říkala. Ani si nejsem jistá, že to pochopil…
Ale naprosto s přehledem tuhle hlášku vybalil na pana řidiče, co ho vozí do školy. (A ten určitě jezdí slušně).

Další echolálii si Péťa přivezl z našeho cyklovýletu. Seděli jsme v předzahrádce a Péťa šel dovnitř na záchod. Šla jsem s ním, jenže on vyšel dřív než já. Když jsem šla zpátky, byl už venku a trochu divně na mě koukal. Nevěděla jsem proč. Zeptala jsem se ho, jestli se něco stalo.
„Já jsem sahal pánovi na koule.“
Hned se mi vybavilo, že vevnitř nějací místní pánové hráli kulečník. Až potom mi došel ten dvojsmysl. Z přemýšlení mě ale vytrhlo pokračování:
„Co děláš?! Dopr…!“ zahlásil Péťa. Pánovi se to zkrátka nelíbilo (což chápu), tak se ohradil. Petíka zaujal ten jeho emotivní tón a tahle echolálie s námi žila také poměrně dlouho. Ještě dnes občas vypluje na povrch.

 👉 Pokračování článku najdete ZDE.