„Sociální situace jsou pro mě těžší než sportovat na vrcholné úrovni,” říká mladý sportovec na autistickém spektru

Jakub Vrbenský závodí v elitní kategorii překážkových závodů Spartan Race, vyhrává náročné závody a reprezentuje Česko na mezinárodní úrovni. Přesto říká, že mnohem větší výzvou než vrcholový sport jsou pro něj běžné sociální situace. „Sport mi i pomáhá se začleňovat a fungovat mezi dalšími lidmi nebo i navazovat nové kontakty,” vysvětluje mladý sportovec. Pohyb je pro něj největším koníčkem a mimo čas strávený závoděním a tréninky pracuje jako skladník v supermarketu. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak mu sport pomáhá překonávat vlastní limity, proč mu vyhovuje pevný režim a jakou roli v jeho životě hraje podpora rodiny. 

Kdy jste si poprvé uvědomil, že sport pro vás není jen koníček, ale něco životně důležitého?  

Od dětství jsem sportoval a bavilo mě to. Začal jsem s házenou a plaváním. Házenou jsem hrál krátce a plavání mě bavilo víc a začal jsem plavat závodně. Plaval jsem 18 let a uvědomil jsem si, že sport je pro mě důležitý a potřebuji ho k životu. 

 Co vás přivedlo právě k překážkovým závodům a Spartan Race?  

V roce 2016 jsem náhodou viděl v televizi reportáž ze závodu Spartan Race, který se konal v Praze. Moc mě to zaujalo a řekl jsem si, že bych to chtěl zkusit. V tom samém roce jsem se podíval přímo na závod v Liberci a hrozně mě to nadchlo. Po závodech jsem zkusil dvě překážky. Nebylo to jednoduché, ale rozhodl jsem se, že to chci zkusit. Začal jsem chodit na funkční tréninky, učil se zdolávat překážky, a hlavně se běžecky připravovat. Dodnes jsem aktivním závodníkem. 

V čem vám sport pomáhá v běžném životě?  

Díky sportu posouvám svoje hranice, naučil jsem se mít pevnou vůli a píli dosáhnout svého cíle. Sport mi i pomáhá se začleňovat a fungovat mezi dalšími lidmi nebo i navazovat nové kontakty.  

Jsou situace během závodů nebo tréninků, které jsou pro vás kvůli autismu náročnější než pro ostatní?  

Někdy nastanou situace, které jsou pro mě náročnější než pro ostatní. Často to pramení z nepochopení situací nebo kvůli mé horší komunikační schopnosti. Je pro mě složité se od toho oprostit a nemyslet na to. Bohužel mám na sebe vysoké nároky, takže to ovlivňuje moji psychiku. Snažím se to brát s nadhledem, pracovat na tom a nepodléhat tomu. Někdy se mi to daří, a někdy ne. 

Jak reagovalo vaše okolí, když jste začal otevřeně mluvit o autismu?  

Od mého dětství hodně lidí z mého okolí o mojí poruše autistického spektra vědělo. Berou mě takového, jaký jsem, i přesto, že jsem specifický člověk, a jsem za to moc rád. Otevřeně jsem o autismu začal psát v mé knize (pozn. red. Jakub Vrbenský a jeho mozek (2017), poté následovaly knihy Závodní plavec J. Vrbenský (2019) a Já, Spartan (2024)). A tak se to lidé v mém širším okolí dozvěděli, i když si myslím, že tušili, že mám nějaký problém. Mluvím o tom otevřeně a lidé většinou reagují s pochopením a podporují mě. Ale najdou se i lidi, kteří nemají pochopení. 

Setkal jste se někdy i ve sportovním prostředí s nepochopením nebo předsudky?  

Jako dítě jsem se ve sportovním prostředí s nepochopením setkával. Bylo to pro mě těžké. Cítil jsem se, že jsem divný, jiný a hlavně vyčleněný. Jsem rád, že už je to jiné. Momentálně se cítím dobře a s nepochopením se setkávám výjimečně. 

Máte rád pevný režim a rutinu? Jak důležitá je pro vás pravidelnost v tréninku?  

To je pro mě samozřejmost. Mám to takhle naučené od svého dětství a trvá to i nadále. Pravidelnost tréninků je pro mě důležitá. Mám tréninky naplánované vždy týden dopředu a vím, jak budu každý den trénovat. Je to pro mě důležité pro moji psychickou pohodu. 

Nad čím přemýšlíte během dlouhého nebo náročného závodu?  

Během závodu se mi honí hlavou hlavně to, abych bojoval o nejlepší umístění. Snažím se mít čistou hlavu a soustředit se na překážky. Ne vždy se mi to daří, a někdy cítím obavy a tlak svých soupeřů. Je těžké to ustát a nedělat chyby během závodů. Myslím si al, že to zvládám dobře. 

Existuje nějaký závod nebo sportovní moment, na který nikdy nezapomenete?  

Nejlepší moment byl, když jsem poprvé vyhrál závod v elitní kategorii v Liberci v roce 2021. Nikdy nezapomenu na závod Mistrovství světa na Chorvatském ostrově Hvar v roce 2025. Umístil jsem se celkově na 10. místě. Bylo to úžasné, rád na to vzpomínám. Byl to skvělý pocit. 

Co je pro vás osobně větší výzva – ať už po fyzické stránce, nebo sociální situace?  

Největší výzva je pro mě seznámení a komunikace s lidmi. Je to těžší než sportovat na vrcholné úrovni. Moc se mi nedaří oslovovat lidi, v tom jsem sociálně zmrzlý. Sociální situace jsou moje slabá stránka. Abych se netrápil, tak kromě sportu dělám i jiné věci, což mě psychicky povzbuzuje. Začal jsem psát knihy o svém životě. Celkem jsou už čtyři, které jsem si vydal sám- Jsem za to moc rád. Lidem ve svém okolí je po vydání věnuji. 

Jak důležitá je pro vás podpora rodiny a blízkých? 

Podpora rodičů a blízkých je pro mě velmi důležitá a moc mi to pomáhá. Bez nich by můj život tak dobře nefungoval a měl bych problém se začlenit do života s ostatními lidmi. Jsem za to moc rád. 

Co byste chtěl, aby lidé lépe chápali o autismu? 

Chtěl bych, aby lidé věděli, že autismus je sice porucha, ale ne překážka. Byl bych rád, kdyby lidé měli vetší strpení, pochopení a respekt vůči lidem s autismem. A i když mám třeba jiný pohled na různé situace, tak to přece nemusí být špatně. 

Máte pocit, že se v Česku pohled na autismus postupně mění? 

Myslím si, že ano a je to důležité a je dobře, že se to děje. Když to srovnám se svým dětstvím, je už větší podpora lidí s autismem i osvěta. Jsem ročník 1995 a autismus mi byl diagnostikován, když mi byly čtyři roky. Rodiče mi vyprávěli, jak to v té době nebylo jednoduché. Bylo málo informací a lidé moc nevěděli, jak přistupovat k liden na autistickém spektru přitupovat. V dnešní době je více možností a informací. 

Jak odpočíváte po závodech nebo náročném období? 

Můj odpočinek není stoprocentní, ale snažím se dotáhnout zotavení tak, aby moje tělo nadále fungovalo. Chodím do sauny a na masáže a protahovací cvičení. Důležitý je pro mě dostatek spánku. Mám raději aktivní odpočinek. Myslím si, že můj odpočinek je dostačující. 

Jaký názor máte na sociální sítě? 

Omezuji sociální sítě a trávit na nich čas pro mě není žádný koníček. Vytváří to na mě spíše tlak, když si přečtu některé příspěvky, které mi nejsou příjemné. Jediné, co dělám na sociální síti je to, že píšu o svých výsledcích ze závodů a sleduji aktuální informace o mém sportu. 

Co byste poradil lidem s autismem, kteří hledají něco, co by jim pomáhalo podobně jako vám sport? 

Těmto lidem bych poradil, aby nepřestali hledat něco, cokoliv, co je bude bavit, naplňovat a měli z toho radost. Aby se nevzdávali a třeba i poslouchali rady svého okolí. Já jsem měl to štěstí, že mě rodiče přivedli ke sportu, a i když jsem zkoušel jiné záliby, tak sport u mě vyhrál, protože mě to nakonec nejvíce bavilo a naplňovalo. 

Jaké máte sny nebo cíle do budoucna – sportovní i osobní? 

Chtěl bych párkrát běžet maraton a ultra závod v překážkovém sportu Spartan Race. Zatím jsem si tuto disciplínu nevyzkoušel. Do budoucna bych si chtěl věnovat triatlonu a absolvovat poloviční Ironman® a Ironman® v triatlonu. V osobním životě bych se rád s němým seznámil a měl partnerku. 

Jakubovu sportovní cestu můžete sledovat například na jeho Instagramu. 

Zdroj fotografií: Soukromý archiv Jakuba Vrbenského.