Asistent pedagoga musí být mému synovi dobrým parťákem

Mám dnes již čtrnáctiletého syna Vítka, který má Aspergerův syndrom. Neměli jsme zrovna dobré zkušenosti se státními institucemi, ani s mateřskou školou, či s pedagogicko-psychologickou poradnou. Když byly Vítkovi tři roky, měl začít chodit do školky. Jelikož jsme se právě přestěhovali do Prahy a školka byla plná, nastoupil do ní až v dubnu. Bohužel po deseti dnech docházky mi paní učitelky řekly, že tam Vítek nepatří, že si mám najít jinou školku a obrátit se na pedagogicko-psychologickou poradnu (PPP), protože Vítek není normální.

V PPP v Jablonci nad Nisou, kterou jsme první navštívili, jsme měli špatnou zkušenost. Slečna těsně po škole dělala Vítkovi vyšetření a na konci mi oznámila, že Vítek je nevychovaný a měla bych se obrátit na Dětský diagnostický ústav Čáp v Liberci. Když jsem to konzultovala s dětským psychologem, řekl mi, že tam Vítek rozhodně nepatří. Zašli jsme se synem ještě do jiné PPP na Praze 10, kde nás naopak přijala milá paní a synovi udělala vyšetření.

Vítkova první asistentka

Když už Vítek chodil na základní školu, dostala jsem kontakt na terapeuta Juliuse Bittmanna z NAUTIS a tím vlastně začala naše spolupráce. Na začátku jsem ale byla dost skeptická, když jsme se ve čtvrté třídě s Vítkem dostali do SPC NAUTIS k paní Lence Bittmannové a ona navrhla, že by měl Vítek dostat do školy asistenta pedagoga. Naštěstí jsem se obávala zbytečně. Pan ředitel nám vyšel vstříc a syn během pár dní získal asistentku.

Vítek je v péči Speciálně pedagogického centra při Národním ústavu pro autismus více než čtyři roky. Hned zpočátku jsme řešili především jeho náročné chování a konflikty se spolužáky, s výukou zásadnější potíže neměl. Po speciálně pedagogickém vyšetření a náhledu ve výuce jsme se s vedením školy, maminkou i Vítkem domluvili, že by bylo užitečné, aby měl ve škole někoho, kdo by ho podpořil v pro něj obtížných sociálně komunikačních situacích. S kým by měl možnost si popovídat, zajít k němu pro radu, kdo by poznal, že je přetížený a potřebuje si odpočinout, projít se po chodbě apod. Spolupráce se školou byla výborná, pan ředitel zajistil asistentku pedagoga v poměrně krátké době a několik týdnů byla celková situace lepší. (speciální pedagožka Lenka Bittmannová z SPC NAUTIS)

Zpočátku bylo vše v pořádku, Vítek si s paní asistentkou celkem sedl, ale asi po dvou měsících začaly telefonáty ze školy: „Vítek v hodinách nespolupracuje.“ „Vítek má výbuchy vzteku.“ „Vítek je nesoustředěný.“ Řešili jsme situaci, jak se dalo, co na něj platí. Zkoušeli jsme možné i nemožné způsoby, aby ve škole lépe fungoval. Vždy mě překvapilo, že dělá ve škole věci, které by si doma nedovolil, neposlouchal a odmlouval. Domluvy nepomáhaly. Pedagogové měli možnost vše konzultovat jak s paní Bittmannovu z SPC, tak s panem Bittmannem z NAUTIS, k němuž syn do dneška chodí na terapie a nácviky sociálních a komunikačních dovedností. J. Bittmann také ve Vítkově škole inicioval besedu pro spolužáky, kterou uvítali jak ředitel školy, tak i pedagogové. Důvodem byly synovy přetrvávající potíže, které měl už od první třídy. Bohužel jeho přijetí spolužáky moc nevylepšila ani paní učitelka, která dětem říkala, že Vítek má záchvaty a že je psychicky nemocný, načež děti začaly synovi říkat „psychouš" a pár let trvalo, než se této nálepky zbavil. Potíže Vítka s dětmi byly vzájemné. On děti napomínal, třeba že už je hodina a nemají se bavit, poučoval je a to se jim nelíbilo. Začaly se bránit tím, že ho pošťuchovaly a smály se mu, načež Vítek většinou vybuchl v pláč a řev. Agresivní k dětem nikdy nebyl, Vítek má spíš sebedestruktivní sklony, vyplývající z jeho úzkostí. 

Těžké rozhodnutí - hospitalizace na psychiatrickém oddělení 

Přehouply se Vánoce a v lednu vše pokračovalo nanovo. Telefonáty se opakovaly stále častěji a častěji, někdy i třikrát v týdnu. Teď ale měly jiné téma: „Přijďte si pro Vítka, bolí ho ucho.“ „Přijeďte si pro Vítka, není mu dobře.“ „Přijďte pro Vítka, je mu zle.“ Vždy jsem přišla a k mému překvapení jsem si domů vedla zdravé dítě. Syn zkoušel, co si mohl dovolit. Měl paní asistentku pěkně omotanou kolem prstu. Po jednom takovém telefonátu jsem už nevydržela. Zrovna jsme změnili psychiatričku a já byla zoufalá. Jeli jsme za ní do Liberce.

Paní doktorka navrhla, že by Vítka mohla vzít na oddělení, aby se zklidnil. Pro hospitalizaci jsem se s paní doktorkou domluvila kvůli tomu, že už nějakou dobu měl syn zhoršený psychický stav. Hodně často byl negativistický, vše bylo špatně, už ráno do školy přišel se špatnou náladou a bohužel stále častěji mluvil o tom, že nechce žít, že by si „nejraději vytrhl srdce z těla", nebo že by „nejraději nebyl." Syn tedy skončil na šest týdnů na oddělení dětské psychiatrie KN Liberec. Mých nejhorších šest týdnů v životě. Nemáme hlídací babičky, ani tetičky. Naše nejdelší odloučení bylo týden v první třídě, když byl na svém prvním a posledním letním táboře. Ale teď? Šest týdnů! Byla jsem strachy bez sebe, jak to tam bude zvládat. Ale on si pobyt v nemocnici paradoxně celkem užíval, bral ho jako „tábor”. Dostal novou medikaci a já jsem doufala, že nám to ve škole pomůže.

Po návratu z nemocnice se Vítek pomalu zapojil do normálního života. Vítek byl ale stále náladový, negativistický. Občas padal až do depresí, měl denně hlášky typu, že nechce žít. Nepomáhala pozitivní motivace, chválení, ujišťování, že ho milujeme, že je důležitý, nepomáhala ani terapie. Po domluvě s ním i s paní doktorkou z psychiatrie jsme nakonec nový lék vysadili. To se blížil konec školního roku a já jsem si oddychla, že už bude na dva měsíce klid. V srpnu přišla zpráva ze školy. Vítek bude mít nového asistenta.

Jak se ukázalo, změna na pozici asistenta pedagoga byla nezbytná, protože předchozí paní asistentka byla na Vítka velmi mírná, hodně mu dovolila a jak maminka hezky popsala, „měl ji omotanou kolem prstu". Bylo jasné, že k sobě potřebuje někoho, kdo dokáže ohlídat hranice vlastní, i ty Vítkovy. 

Ke změnám na pozici asistenta u žáků a studentů s PAS dochází poměrně často. K úspěšné intervenci je totiž zapotřebí dobrý vzájemný vztah, důvěra, ale i respekt. Pokud spolupráce nefunguje, nejedná se zpravidla o selhání asistenta, ale spíše o osobnostní nastavení, které se mění obtížně a je tedy snazší hledat jiné cesty. Obecně doporučujeme, aby výběr asistenta pedagoga nebyl unáhlený, správná volba takového člověka vyžaduje čas. Je vhodné, aby bylo možné vybírat mezi několika kandidáty, při hledání toho ideálního se nám osvědčila spolupráce s vysokými školami, katedrami pedagogiky, speciální pedagogiky a psychologie, inzeráty na metodických portálech a neziskových organizacích. Výběr by měl být konzultován s rodiči, popř. pedagogy z mateřské školy, prvního stupně základní školy apod. Každé dítě je jiné, má jiné potřeby, a to i v rámci jedné diagnózy. To, že má paní asistentka zkušenost s dítětem s PAS ještě neznamená, že bude automaticky dobrým asistentem pro každé dítě s PAS. Jde o poměrně složitý proces, kterému je třeba věnovat dostatek času a energie. Na toto téma velmi doporučuji publikaci Věry Čadilové a Zuzany Žampachové Povolání: Asistent pedagoga. (speciální pedagožka Lenka Bittmannová z SPC NAUTIS)

První, co mi proletělo hlavou, byly obavy. Změna! Nový asistent! Sednou si s Vítkem? Zase všechno začíná znovu. Vysvětlování, poznávání jeho odlišností a problémů, hledání způsobů jak na něj. Schůzka s ředitelem a asistentem proběhla hned další týden. K mému obrovskému překvapení, a ještě větší úlevě, byl nový asistent známý z naší vesnice. Vítka znal, věděl o jeho zvláštnostech a problémech. Byla to opravdu úleva. Začal školní rok a najednou nebyly žádné telefony ze školy! Asistent funguje úžasně. Dokáže Vítka zklidnit, usadit, dokonce mnohdy dokázal předejít krizovým situacím, které by skončily výbuchem. Skvěle působí na celou třídu, z dvanácti dětí jsou pouze tři děvčata, takže třenic se řeší spoustu. Také škola díky podpoře SPC NAUTIS a paní Lence Bittmannové dostala finance na vybudování klidové místnosti, kterou Vítek s asistentem zpočátku hojně využívali. Když toho na Vítka bylo moc, asistent ho tam odvedl. Jsou tam sedací a houpací vaky, lávové lampy, vonné bylinkové polštáře, relaxační hudba, aj. Dnes jsou to tři roky, co Vítek a asistent fungují jako dobře sehraný tým. Myslím, že víc štěstí jsme si nemohli přát.

K Vítkovi se podařilo sehnat nového asistenta, s nímž si výborně sedli. V současné době dochází ke konfliktům minimálně, pan asistent jim umí výborně předcházet, popř. je efektivně řešit. Vítek o něm mluví velmi hezky, má ho rád. A to je základ dobré spolupráce. (speciální pedagožka Lenka Bittmannová z SPC NAUTIS)

👉 Přečtěte si také článek Legislativa a právní vymezení vzdělávání dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.