„Jsem podvodník” aneb nediagnostikovaný autismus na vysoké škole

Svou diagnózu autismu jsem dostala až ve 37 letech po autistickém vyhoření, po kterém začaly být moje symptomy zřetelnější. Zpětně ale vidím, že kdybych ji dostala dřív, mohl můj život být úplně jiný. 

V září roku 2005 jsem se jako nový student vydala na dráhu botaničky na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Od malička jsem se intenzivně zajímala o přírodu, moje studium ale bylo od začátku poznamenané vyčerpáním z pobytu mezi lidmi a z různých nejistot a nejasností, které studium na vysoké škole často doprovázejí.  

Od začátku práce na mé bakalářce pro mě bylo všechno až komicky antiautistické. To jsem ale nevěděla a považovala jsem všechny problémy, které z toho vznikly, za mé osobní selhání a charakterovou vadu.  

Když jsem si vybírala bakalářskou práci, všichni mi říkali, ať si za školitele zvolím doktoranda, který na mě bude mít dost času, a ne profesora, protože ti čas nemají. Já ale našla téma, které mě zaujalo, a u nějž byl školitelem právě jeden z profesorů, tak jsem nakonec na rady nedbala. Chyba! Bylo by mi velice pomohlo, kdyby mi někdo na každém kroku podrobně vysvětloval, co mám dělat. Z toho koneckonců mohou mít prospěch i neautisté.  

Téma mojí bakalářské práce vyžadovalo odhadovat plochu pokrytou různými rostlinami v procentech. To je ovšem pro exaktně myslící autistický mozek problém. Nikdy jsem si nebyla jistá jestli je můj odhad správný a velice mě to znervózňovalo. Byl pro mě velký problém to že odhad nikdy nemůže být naprosto přesný, cítila jsem se z toho špatně a podrývalo to mé sebevědomí. Při pohledu zpětně jsem si radši měla vybrat méně zajímavé téma, ale takové, při kterém bych pracovala s experimenty, které dávají jednoznačné ano/ne výsledky, které se navíc dají snadno analyzovat. Autistický mozek se těžko vyrovnává s nejistotou a nejednoznačností.  

Překážkou pro studium nebylo samotné učivo

Největší problém ale byl v určování rostlin. To bylo základem celé bakalářské práce. Problém byl, že určování rostlin se učilo na exkurzích. Banda botaniků se naskládala do autobusu a jezdila po různých místech republiky, kde nám přednášející představovali různé druhy rostlin. Bylo pro mě velice náročné být neustále obklopená lidmi, spát každý den na jiném místě... Všechna moje energie se soustředila na přežití této situace a nezbyla mi žádná na to, abych se dokázala učit to, kvůli čemu jsem tam byla. Zpětně vím, že jsem tehdy měla hledat řešení na míru mému autismu, kterým by bylo domluvit si někoho na soukromé doučování určování rostlin. To bych ovšem byla musela vědět že jsem autista. Takhle jsem jen viděla že všichni ostatní to zvládají, a tak bych to měla zvládat taky.  

Výsledkem této situace bylo, že jsem si při výzkumu v terénu byla nejistá a dělala jsem mnoho chyb. A věděla jsem to. A měla jsem pocit, že je to moje chyba. Díky tomu jsem si připadala jako podvodník. Měla jsem pocit, že to, že všechno nezvládám dělat dost dobře, je moje osobní selhání, lenost a neschopnost. Tento pocit, který ještě mnohonásobně zesílil při mnohem náročnější magisterské práci, mi nakonec způsobil silnou sociální fobii, která mě následně roky úplně sociálně izolovala a potýkám se s ní dodnes.  

O kolik by všechno mohlo být jiné, kdybych už tehdy věděla o své odlišné nervové soustavě a mohla jí svoje studium přizpůsobit? Takhle jsem se topila, sotva jsem se držela nad hladinou, nemyslelo mi to jasně a proto jsem nedokázala hledat racionální řešení své situace.  

Kdybych byla už tehdy měla diagnózu, možná by mi škola i vyšla vstříc při závěrečných státnicích. Ty se odehrávaly ve stejný den jako obhajoba, a když jsem to zjistila, věděla jsem že mám problém. Neměla jsem prostě dost kapacity na to, abych dokázala zvládnout obě tyto věci v jednom dni. Výsledkem bylo, že jsem při ústních státnicích začala být neverbální a nedokázala odpovídat ani na jednoduché otázky. To, že jsem nakonec dostala trojku s odřenýma ušima, bylo hlavně díky mému školiteli, který komisi přesvědčoval, že odpovědi znám, jen je nedokážu říct.  

Kdybych byla diagnostikovaná, mohla jsem požádat o přizpůsobení závěrečných zkoušek mé diagnóze. Kdyby se odehrávaly v jiném dni než obhajoba a mohla bych je dělat písemně s dostatkem času na rozmyšlení odpovědí, mohla jsem odejít s jedničkou.  

„Celé roky jsem si připadala jako podvodník“

V životě mimo školu se samozřejmě nikdo neptá, s jakými známkami jsem školu ukončila. Záleží jen na tom, jestli mám titul, nebo ne. Já to ale vím a trápí mě to. Celkově studium velice podrylo mé sebevědomí a způsobilo to, že mám problémy fungovat v pracovním procesu. A přitom by stačilo tak málo a mohlo být všechno jinak. 

V nějakém alternativním vesmíru jsem získala diagnózu autismu už v jeslích, kdy bylo poprvé zřejmé, že jsem jiná. Od té doby by můj život byl uzpůsobený mým potřebám a já se nemusela trápit tím, proč se od ostatních liší a proč nezvládám to, co pro ně není problém. Věděla bych, že nejsem vadný neurotypik, ale autista, který je perfektně v pořádku. O kolik sebejistější, o kolik sebevědomější jsem mohla být? Kolik bolesti, trápení a pochybností o sobě jsem si mohla ušetřit?  

Na začátku života se většina problémů dala vykompenzovat zvýšenou inteligencí. Gymnáziem jsem proplula díky tomu, že přes všechny moje problémy jsem se nemusela učit, a také díky velké vstřícnosti učitelů. Na vysoké škole, která je mnohem náročnější a vyžaduje mnohem samostatnější práci, to už ale nestačilo.  

Celé roky jsem si připadala jako podvodník. Jako někdo, kdo se jen zoufale snaží předstírat, že zvládá být člověkem stejným způsobem jako ostatní. Až diagnóza mi ukázala, že problém nebyl v tom, že bych se málo snažila. Problém byl v tom, že jsem po sobě chtěla fungování, na které moje nervová soustava nikdy nebyla stavěná. 

Dodnes přemýšlím, kolik dalších autistických studentů sedí na vysokých školách se stejným pocitem selhání, aniž by tušili, proč je všechno stojí tolik sil. Kolik z nich si připadá líných, neschopných nebo „méně inteligentních“, přestože ve skutečnosti jen studují v prostředí, které nepočítá s jejich potřebami. 

Možná by někdy stačilo překvapivě málo. Více jasnosti. Více flexibility. Více pochopení. A hlavně vědomí, že jiný způsob fungování není osobní selhání.