Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Pečovat o dítě s autismem je samo o sobě velice náročné. Pokud ale na každodenní péči zůstane jen jeden rodič, stává se otázka peněz, práce, dostupnosti služeb, úřadů i obyčejného odpočinku ještě naléhavější. Na jednoho člověka pak připadá role rodiče, pečujícího, organizátora veškeré péče i živitele rodiny. A když nefunguje podpůrná síť, není kam část této zátěže odložit.
Psychoterapeutka Renáta Anastázie Hanušová upozorňuje, že dlouhodobá zátěž nevzniká kvůli jediné náročné situaci. Rodič se postupným sčítáním povinností dostává do stavu, kdy nemá dostatek prostoru na odpočinek a zotavení. „U rodiče, který dlouhodobě pečuje o dítě se zvýšenými potřebami, nebývá psychická zátěž způsobena jednou konkrétní okolností. Mnohem častěji vzniká kumulací mnoha drobných i zásadních nároků, které se opakují každý den a dlouhodobě nemají dostatečný prostor pro vyrovnání.“
U rodiče, který na péči zůstává převážně sám, je situace ještě výraznější. Chybí člověk, který by pravidelně převzal část odpovědnosti. „Péče pokračuje ráno, večer, o víkendech, během nemocí, prázdnin i v situacích, kdy je rodič sám vyčerpaný nebo nemocný.“
Dlouhodobá zátěž se nemusí projevit jedním výrazným momentem. Člověk může dlouho fungovat na výkon a teprve postupně si všimnout, že mu nezbývá prostor na vlastní potřeby. Mohou se objevit podrážděnost, úzkost, problémy se soustředěním, pocit zahlcení, ztráta radosti nebo neschopnost rozhodovat o běžných věcech. „Jedním z důležitých signálů je proto právě ztráta kontaktu se sebou samým.“
Život rodiče se může postupně zúžit jen na péči. Přestává mít prostor pro přátele, práci, zájmy nebo obyčejné chvíle, kdy nemusí nic řešit.
„Rodič nepotřebuje slyšet pouze musíte více odpočívat. Pokud nemá nikoho, kdo na dvě hodiny převezme dítě, pokud nemá finanční prostředky na odlehčovací službu nebo pokud nemá dostupnou síť podpory, rada na odpočinek může být prakticky nepoužitelná,“ zdůrazňuje psychoterapeutka.
Karin Zemánková má dva syny, dvacetiletého Adama a osmiletého Lucase. U obou byl později diagnostikován autismus, u staršího syna navíc těžká porucha intelektu, epilepsie, agresivita a sebepoškozování. Už když byl Adam malý, všimla si, že se jeho vývoj liší od vrstevníků. Nespal, nemluvil, nereagoval na jméno, nenavazoval oční kontakt a fascinovaly ho například zvukové hračky, otáčení pokličkami nebo praní v pračce.
„Tehdy pro mě slovo autismus bylo spojené jen s tím, co jsem znala z filmů,“ vzpomíná. Vyšetření postupně diagnózu potvrdila. Karin se přitom setkala i s tím, že její původní dětská lékařka její obavy odmítla.
Velký zlom přišel v roce 2019, kdy její manžel František utrpěl po pádu z nákladního vozidla těžké poranění hlavy. Po třech operacích zůstal ležící a plně odkázaný na její péči. Do té doby jí pomáhal s péčí o Adama. „Tehdy jsem si naplno uvědomila, že na tohle zůstanu sama a že vlastně nevím, jak tohle dokážu zvládnout, jak finančně, tak psychicky a fyzicky,“ popisuje.
Její den začíná péčí o děti a pokračuje péčí o manžela. Adama musí často zvládat při náročném chování, které může během několika minut vyústit v agresivní afekt. Lucase vozí třikrát týdně do speciální školy vzdálené 25 kilometrů. „Nejnáročnější situace vznikají, když v jeden moment všichni tři něco potřebují a když Adam nemá svůj den.“
Maminka Karin občas pomůže s hlídáním, sestra žije v zahraničí a bratr se jejího syna bojí. „Se sociálními službami je to těžké, když někde řeknete, že máte agresivního autistu, tak není o čem se dále bavit, natož někde zmínit, že pečujete o tři osoby.“
Náročná je pro Karin také sociální izolace. „Psychicky nejnáročnější je ztráta přátel, měla jsem jich spoustu, ale najednou si uvědomíte, že není nikdo, kdo by za vámi přišel na kafe, popovídat si, odreagovat se. Nejhorší však je myšlenka, co bude, až já nebudu.“
Karin popisuje, že jsou dny, kdy je toho na ni příliš. Přesto musí fungovat dál. „Být silná za každou cenu, ten pocit mám velmi často, i když jsou dny, kdy je toho moc, já celý den probrečím, ale vím, že to musím zvládnout, vím, že musím fungovat. Jdete spát s bolestí, s otázkami proč, ale vždy přijde nový den a vy jedete zase nanovo, protože musíte.“
Karin by si přála především dostatek sil a pochopení okolí. „Nevím, jestli se s tím dá někdy v životě smířit, ale vím, že se s tím člověk naučí žít, udělá pro děti maximum, bojuje.“
O druhý příběh se podělila Pavlína Kazdová, která vychovává dva sedmileté syny. U Marka je podezření na vývojovou dysfázii, u Matyáše je vysoké podezření na poruchu autistického spektra. S jejich otcem není od jejich prvního roku. Přesto říká, že žádný konkrétní okamžik, kdy si uvědomila, že na děti zůstane sama, nezažila.
„Od začátku jsem to brala jako součást mého života a snažila jsem se tomu hned postavit. V některých momentech je to náročnější bez partnera, ale dokázali jsme si s dětmi najít takovou cestu, aby to šlo i tak.“
Její rána mají pevný režim. Marek chodí do běžné školy v místě bydliště, Matyáš do speciální školy vzdálené 16 kilometrů. Ráno nejdřív odvede Marka do družiny, potom odveze Matyáše do školy a následně míří do práce. Odpoledne se mění podle toho, co je zrovna potřeba. Úkoly střídá s pohybem venku a odpočinkem.
Nejhorší bývají situace, kdy jeden ze synů onemocní nebo když jsou někde, odkud Matyáš nechce odejít. Náročné je také skloubit rozdílné potřeby obou chlapců. Pavlína pracuje na tříčtvrteční úvazek a občas chodí ještě na brigádu. Finanční stabilita je podle ní obtížná, ale ještě náročnější je únava. Psychická i fyzická.
„Někdy jsou ty dny tak krásně snadné a plynou a někdy jsou tak náročné, že večer opravdu jen lehnu a jsem.“ Přesto se snaží synům neupírat společné zážitky ani místa, u kterých předem ví, že mohou být náročná a může přijít meltdown nebo jiné nepochopení ze strany okolí.
Největší pomoc má od svých rodičů. Přátelé jí v případě potřeby pomohou s krátkodobým hlídáním, mají ale také vlastní rodiny a nemohou jí děti hlídat delší dobu. Sociální služby nevyužívá. Jak říká, kluci jsou rádi s ní a ona s nimi a únava zatím nikdy nebyla na takové úrovni, aby o podobné pomoci uvažovala.
Kluci mají rádi děti a různé aktivity, podle Pavlíny je ale mohou využívat například ve školních kroužcích. Důležitým zdrojem energie je pro ni práce a také chvíle, kdy jsou děti u otce. Jezdí k němu deset dní v měsíci, takže má možnost se na chvíli nadechnout a fungovat také jako člověk, nejen jako matka. „Stále mám pocit, že musím být silná, protože kdo jiný než já?“
Pavlína přiznává, že nastala spousta večerů, které proplakala a říkala si, že už to nezvládne. Ráno se ale vždy probudí a pokračuje dál.
Za největší problém považuje finanční stránku. Rodina sice pobírá dávku státní sociální pomoci, podle Pavlíny ale nejde o dostatečnou podporu. Problematické je pro ni také výživné, které otec dětí neposílá v plné výši. „U této sociální dávky se bere v potaz to, kolik soud určil, že má otec platit, a ne částku, kterou reálně platí.“
Pomohly by jí také kroužky nebo odpolední aktivity, které by nemusela platit. Jak říká, každá koruna navíc je v rozpočtu znát.
K samotné péči se přidává administrativa, žádosti o dávky, jednání s úřady a hledání podpory. Právě tady se podle Bc. Šimona Plecháčka, sociálního pracovníka a vedoucího poradny NAUTIS, často ukazuje, že problém není možné jednoduše přenést na rodiče. „Chyba je především v chabé individualizaci, výrazné medicinalizaci (problémy se nahlíží jako lékařské, ne jako sociální) a rigiditě systému. Těžko ji proto hledat na straně rodičů nebo lidí s autismem.“
Rodiče mohou některé věci ovlivnit především v průběhu sociálního šetření a posudkového hodnocení. Důležité je shromažďovat lékařské zprávy a další podklady, které popisují konkrétní potřeby dítěte. Rodiče také mohou aktivně vstupovat do sociálního šetření (odborné návštěvy sociálního pracovníka v přirozeném prostředí člověka, například doma, jejímž cílem je zmapovat jeho skutečnou životní a sociální situaci).
Vedoucí poradny upozorňuje, že sociální šetření může probíhat velmi technicky a podle šablony. Rodič by proto neměl čekat pouze na otázky úředníka, ale měl by sám popsat, co dítě v každodenním životě zvládá a kde potřebuje pomoc. „Žadatel ale může být aktivní a iniciativně sdělovat pracovníkovi vše, co považuje s ohledem na zvládání potřeb za důležité.“
Podstatné je podle něj také vědět, že rodič může požádat o nahlédnutí do podkladů, ze kterých úřad při rozhodování vychází. Může jít například o posudek nebo záznam ze sociálního šetření.
Pokud úřad příspěvek nepřizná nebo stanoví nižší stupeň podpory, rodič se může bránit námitkou nebo odvoláním. Námitku lze podle Plecháčka podat ještě v rámci daného řízení po vydání posudku. Smysl má především tehdy, pokud posudkový lékař udělá jasnou chybu, například nezohlední důležitou lékařskou zprávu nebo jeho závěry odporují výsledkům sociálního šetření.
Důležitou možností je následně odvolání, které posuzuje jiný orgán a jiný posudkový lékař. Pokud neuspěje ani odvolání, může za určitých podmínek následovat správní žaloba.
Pro samoživitelku pečující o dítě s PAS je zásadní také možnost pracovat. Nejde přitom pouze o to, zda zaměstnavatel nabídne zkrácený úvazek. Zkušenosti organizace APERIO ukazují, že samoživitelé často potřebují mnohem širší flexibilitu. Rodič musí být schopen reagovat na zdravotní stav dítěte, návštěvy lékařů, terapií, školní situaci nebo nečekané změny.
Nestačí tedy pouze možnost pracovat kratší dobu. Pokud dítě potřebuje specifickou podporu, musí mít rodič zároveň zajištěnou péči v době, kdy pracuje. „Nejde tedy o to, že by tito rodiče nechtěli pracovat. Často naopak chtějí, ale potřebují takové pracovní a podpůrné podmínky, které jsou slučitelné s reálnými potřebami jejich rodiny.“
Pokud rodič kvůli péči pracuje méně, přijme hůře placené zaměstnání nebo pracovní trh na určitou dobu opustí, dopad se nemusí projevit jen na aktuálním rozpočtu.
U sólo rodiče není druhý dospělý, jehož příjem by mohl výpadek alespoň částečně vyrovnat. Nižší příjem znamená menší rezervu a větší citlivost na neočekávané výdaje. Dlouhodobě se může projevit také na profesním růstu, návratu na pracovní trh nebo budoucím důchodovém zabezpečení.
Jak upozorňuje APERIO, u samoživitelů se mohou navzájem propojit nízké příjmy, vysoké náklady na bydlení, problémy s výživným a následné zadlužení. Právě proto může být možnost udržet si alespoň částečný kontakt s pracovním trhem důležitá i z dlouhodobého hlediska.
Problémem ale nejsou jen samotné dávky. Vedoucí poradny upozorňuje také na nedostupnost služeb, které mohou rodině část péče reálně převzít. Zmiňuje například ranou péči, sociálně aktivizační služby, odlehčovací služby nebo osobní asistenci. „Pokud něco z toho chybí, rodina se velmi pravděpodobně dostane do výrazných a vzájemně se kumulujících potíží.“
Problémem přitom může být nejen cena, ale samotná dostupnost služeb. Ta se ale výrazně liší podle regionu.
Nejistota ohledně budoucnosti patří mezi témata, která jsou psychicky velmi zatěžující. Rodiče přemýšlejí nejen o tom, jak zvládnou příští den, ale také o tom, kdo se o jejich dítě postará za několik let a jak bude jeho život vypadat v dospělosti.
U samoživitele může být tato obava ještě naléhavější, protože už nyní nese hlavní odpovědnost jediný člověk. Podle psychoterapeutky Hanušové ale není potřeba čekat až na okamžik, kdy rodič přestane zvládat samotnou péči. „Varovným signálem není pouze okamžik, kdy člověk přestane zvládat péči. Varovným signálem může být už chvíle, kdy dlouhodobě přestává zvládat sám sebe.“
Podpora proto nemůže stát pouze na individuální odolnosti. Vedle psychické pomoci potřebují rodiny také dostupné služby, finanční stabilitu a možnost, aby část péče někdo převzal.
👉Seznam služeb, které jsou pro děti i dospělé s autismem dostupné najdete v našich místech podpory.


Názory