Okamžik diagnózy

Někdy je přirovnání lepší než pojmenování. A tak si dovolím popsat situaci, která mě zasáhla, i když se mě vůbec netýkala. Situaci, která náš okamžik diagnózy vystihuje lépe než všechny její odborné definice.

Odcházela jsem z Ikemu kolem urgentního příjmu. V malé prosklené čekárně se ze židlí prudce zvedli dva lidé, zřejmě manželé. Blížil se k nim mladý doktor s kamennou tváří. Řekl první větu. Z výrazů těch dvou bylo jasné, že nedošlo k nejhoršímu, ale něco je špatně. Chtěla jsem počkat na druhou větu toho doktora. Měla jsem pocit, jako by každý můj krok trval několik minut. Jak ve velice zpomaleném filmu. Ta druhá věta ale stále nepřicházela. Tak jsem ještě zpomalila, než mi došlo, že jen stojím a civím. A doktor se pořád ještě nadechoval. V ten okamžik v mém vnímání času doktorův nádech před druhou větou trval věky. Vrátila jsem svou chůzi do obvyklého tempa, podívala se před sebe a s obrazem těch tří před očima pokračovala dál. Něco mi ten moment připomínal, něco tak známého až intimního, a přitom tak neobvyklého. Připomínal mi diagnózu mého syna.

Když můj tehdy tříletý syn dostal diagnózu dětský autismus, cítila jsem se také jak ve zpomaleném filmu. Zpomaleně zmateně, zpomaleně vyděšeně, zpomaleně zoufale.

Co to tedy pro něj znamená?

Co to pro nás znamená?

A co to teprve bude znamenat?

Vždyť autismus skoro neznám, jen z filmů a dokumentů. Bude to ten podivně chytrý kluk z Mercuryho?

Nebo něco jako Rain Man? Nebo tu realitu nevnímající stále si ubližující mladík zavřený v ústavu jako v tom dokumentu na ČT?

A co když bude něco mezi tím?

Kolik je vlastně možností, jak na tom bude. Deset? Sto? Tisíc? Víc?

A co vlastně znamená to slovo dětský, že z toho vyroste? A co když ne?

Pochopí vůbec někdy, co mu říkám?

Popovídáme si spolu někdy? Přestane si někdy ubližovat?

Přestane mi někdy ubližovat?

Bude vnímat ostatní děti, lidi?

Začne si někdy hrát?

To teď budeme trávit čas po nemocnicích, po poradnách nebo kde?

Bude schopný chodit do školy? Bude schopný číst?

Bože můj, i když bude nějak uhozeně chytrý, bude se schopný o sebe postarat?

A co když nebude, co když to zasahuje i jeho inteligenci? Co když jediná jeho budoucnost je ústav a vypolstrovaný pokoj a nervózní nechápavé zmítání se v životě?

Těch otázek jsem měla v hlavě nepočítaně. A všechny během jednoho okamžiku. Jednoho nekonečného okamžiku. Pořád jsem měla dítě. Moje dítě. Nepřišla jsem o něj. Ale v ten okamžik, v ten nekonečný okamžik, v záplavě nezodpovězených otázek, mi někde v dálce mojí mysli došlo, že nás čeká jiný život, než na který jsem se jako máma těšila. Jen jsem neměla ani tušení, jaký život to bude.

Od okamžiku synovy diagnózy dětského autismu, ke které se časem přidaly další, uběhlo už pět let, ale pořád tak nějak netuším, co se to vlastně děje a co nás čeká. Náš život je totiž tak nějak pořád podobný nádechu doktora před druhou větou v čekárně urgentního příjmu. Před větou, která pořád nepřichází. Pořád nevím, jak to celé dopadne.