Pohledem osob na spektru... Jak byste okolí přiblížili maskování?

Masking neboli maskování je pro mnoho lidí na autistickém spektru každodenní realitou. Podle psycholožky Kateřiny Thorové je ale tenhle proces u lidí na spektru velmi vyčerpávající a vyžaduje spoustu energie:

„Maskování je strategie nebo způsoby chování, které používají lidé s autismem, aby zamaskovali projevy, které jsou typické pro autismus. Dělají to proto, aby zapadli do neurotypické společnosti, aby vyhověli očekáváním okolí a doporučením, která slýchávají od malička od učitelů, přátel… Člověk s autismem potom může v podstatě ztratit představu, co je jeho autentické já.“

Odbornice maskování přirovnává k tomu, jako kdyby se člověk usilovně učil nějaký cizí jazyk, ale nežil v daném kulturním prostředí, ale učil se ho pouze z učebnic psychologie. Lidé na spektru mohou také studovat románové postavy nebo sledovat televizní seriály a u toho si dělat poznámky, jak se postavy chovají, co říkají, jak se pohybují apod. Všichni se učíme sociální chování, ale učíme se ho přirozeně, dává nám jistý smysl. Pro lidi s autismem je to mnohem obtížnější a méně přirozený proces. 

Lidé na spektru tak často musí vynaložit obrovské úsilí na každodenní fungování ve světě, který se jim ne vždy přizpůsobuje, a někdy už na běžné fungování nezbývají síly. Může se objevovat vyčerpání, únava ze sociálních interakcí, potíže popsat vlastní osobnost, někdy i tělesné příznaky – bolesti hlavy či zažívací potíže.

Výzkumy ukazují, že existuje přímá vazba mezi intenzivním maskováním a vyšší mírou stresu, úzkostí nebo depresivních symptomů. Právě z toho důvodu se spousta lidí po obdržení diagnózy s maskováním snaží přestat.  

Zkušenosti (nejen) žen s maskováním autismu

Dívky mají větší sociální motivaci, lepší pozorovací schopnosti a zároveň větší tlak ze strany společnosti, aby byly milé, vstřícné. To vede k větší míře maskování. Ale není pravda, že muži nemaskují.

Jak maskování popisují a vnímají lidé na spektru? Přinášíme zkušenosti a postřehy jedenácti osob:

„Je to opravdu peklo a neskutečný nepořádek v hlavě. Tak jsem se celý život zaměřovala na ostatní, jak se chovají, jak vypadají v konkrétních situacích a jak se při tom tváří. Kdo se s kým baví a proč, kdo je populární a kdo outsider, jaké ženy se líbí mužům, jaké studenty mají učitelé v oblibě... až jsem zapomněla sama na sebe. Vždy jsem se pozorovala v zrcadle, jak se tvářím při různých výrocích, trénovala jsem výrazy obličeje pro každou situaci zvlášť, trénovala jsem monology, dialogy. Jen abych působila ,normálně´, aby si nikdo nevšiml, že vlastně úplně ,normální´ nejsem. Na slovo normální začínám mít alergii. Co to vlastně znamená? Ale o tom někdy jindy.“

Michaela Matiová

„Diagnóza autismu mi pomohla si tyto odlišnosti uvědomit a pochopit je, a taky je přijmout jako součást mé osobnosti. Snažím se, abych se necítila trapně nebo méněcenně, když se můj autismus ,projeví´. Autistické chování může být i užitečné, upozorní ostatní, aby mi dali víc prostoru nebo mě víc podpořili a pro mě je to signál toho, že je zapotřebí se začít víc hlídat a využívat strategie, které mi pomáhají předejít zhroucení.  

Obecně platí, že mám lidi ráda. Potřebuji ale trávit dost času i o samotě. Zejména po dlouhém dni potřebuji, jak já říkám, dekompresi. Myslím tím vzít si sluchátka a poslouchat hudbu a točit se. Pomáhá mi to třídit a regulovat myšlenky, které jsem za den nasbírala. Ve chvílích, kdy nejsem schopna „dekompresi“ použít, ztrácím schopnost vyjádřit, co potřebuji. Je to velmi nepříjemné a paralyzující. Cítím se podobně jako telefon, který ztratil spojení. Už neodesílá ani nepřijímá zprávy. Sice stále funguje, ale ztratil spojení. Dokud se spojení neobnoví, je komunikace nemožná. Pokud nedokážu komunikovat, prožívám při tom velmi negativní emoce. Hodně mi pomáhají lidé, kteří mě znají. Snaží se mi pomoci a dopátrat se toho, co chci říct. Nepovyšují se na mě, jen se snaží odhadnout, co si myslím.“

Libuše

„Někdy se také stane, že už jste z maskování vyhořelí a nedokážete dál dělat to, co jste dle ostatních přece ,v pohodě zvládali´. Potenciálním důvodem pro odmítnutí pomoci se tedy v takovém případě může stát hláška: ,Ale přece tohle jsi v minulosti už zvládl.´Lidé zapomínají, že ,funkčnost´a schopnosti se v průběhu času mohou měnit.

Pro mnoho lidí je maskování nepředstavitelné. A je pro ně nepředstavitelné i to, kolik se toho vlastně dá maskovat. Že to není jen o stimmingu, očním kontaktu a tónu hlasu, ale třeba i o tom, že předstíráte, že rozumíte něčemu, co vám nedává sebemenší smysl, protože je to pro vás moc abstraktní, neuchopitelný koncept.

Že se mezi lidmi snažíte chovat jako někdo, u koho by nepředpokládali, že se sesype, když musí jet na dovolenou (změna prostředí), když má jídlo špatnou texturu anebo je v místnosti moc ostré světlo, které mírně problikává a bzučí (senzorické potíže).“

 Eliška Kopicová

Často se mluví o tom, že autistické dívky a ženy maskují více, a proto častěji nejsou diagnostikované. Autističtí muži toho nemusejí být často v takové míře schopni. Ve škole jsem se snažil působit tak, aby na mně nebylo poznat, že jsem autista. Až když mi bylo asi 29 let, začal jsem chodit na živé knihovny do škol a začal vyprávět o svých zkušenostech a už mi nevadí mluvit o tom, že mám Aspergerův syndrom. Do té doby to o mně asi mnoho lidí nevědělo, jen si zřejmě mysleli, že jsem jiný.

Šimon Hlinovský

Vnímám maskování tak, že se nacházíte v takovém prostředí, které od vás vyžaduje určitý druh chování, a vy se mu snažíte přiblížit. Maskování se musí nějakým způsobem naučit, anebo na něj musíte stále myslet. Když už se lidé maskují, je to vždy vědomé, podle toho, jak jsou naučení – buď jim to jde samo, což není můj případ, nebo na to musejí stále myslet, aby nevypadali nevěrohodně.

Když jsem před lidmi, které dobře znám a vím, jaké jsou jejich zájmy, umím se před nimi maskovat, a nemusím se na to tolik soustředit. Zato u lidí, které neznám, je to náročnější a jsem z toho unavená.

Sky Křízová

S maskováním zkušenosti nemám, protože mně to můj autismus nedovoloval. Maskování je za mě to, že si člověk uvědomuje, že je jiný, ale snaží se nebýt, aby zapadl a nevypadal odlišně. U mě se objevovala extrémní loajalita vůči spravedlnosti a pravdě. A jelikož je pravda, že jsem takový, jaký jsem, tudíž jsem si ani nemohl dovolit ,předstírat´, že jsem jiný.

Jan K.

„Moje schopnosti, dejme tomu herecké, kdy ale přehrávám sebe, ne jinou roli, jsou tak dobré, že na mně opravdu nebylo roky poznat, že mi je špatně. A není to na mně poznat doteď. Měla jsem spoustu nějakých úrazů nebo bolestí, ale v momentě, kdy nechci, aby to na mně bylo poznat, tak jsem schopná hrát, že mi nic není, a to velice dobře. Ale je to vyčerpávající, jelikož to je opravdu jen hra.“

Ludmila (podcastová série Spektrum)

„Já docela dost dělám to, že napodobuju tón hlasu a styl vyjadřování lidí, které znám. I těch, které neznám. Můžou to být třeba lidé na internetu, různí influenceři a podobně. Nevědomky přebírám třeba právě ten tón hlasu nebo to, jaké využívají jazykové prostředky, jak se vyjadřují nebo i třeba gesta rukou nebo výrazy obličeje. To je něco, co jsem dlouho nevědomky kopírovala. Teď, když jsem se tím začala více zabývat, jsem zjistila, že vlastně vůbec nevím, jak se vyjadřuji a projevuji já, jako Markéta…“

studentka Markéta (podcastová série Spektrum)

„Považuji zde za důležité objasnit pojem ,maskování´. Maskováním se lidé s Aspergerovým syndromem snaží přizpůsobit okolí, naplnit očekávání ostatních lidí, sociální normu, a to většinou potlačením svých vlastních zájmů a preferencí. Snaží se tím skrýt své charakteristické autistické rysy a chování, které by mohlo být v danou chvíli vnímáno běžnou populací jako neobvyklé nebo nevhodné.

Čím je ale člověk starší, tím více je pro něj tento proces vyčerpávající. Začíná se více stranit časově dlouhým společenským aktivitám, kde je hodně lidí, hluk, mnoho podnětů nebo z těchto aktivit odchází v nejlepším. Je to jeden ze způsobů, jak se chránit před přesycením podnětů, udržet si vnitřní stabilitu, klid, pohodu. Neznalý člověk může jednání člověka s AS vyhodnotit jako neurvalé, nevhodné, podivínské: ,No, to bude asi věkem… S ním už není žádná legrace…,

Zažila jsem si totální bezmoc a vyčerpání, jenže maskování vyžaduje strategické přemýšlení, předvídání situace a plánování reakcí na ně, včetně plánování mimiky a postavení těla, dynamiky a modulace verbálního projevu apod. Prostě musíte mít pod kontrolou všechny faktory, které jsou ve styku s běžnou veřejností přijímány a akceptovány. Maskovat v situaci, kdy se jako člověk cítím v ohrožení, bylo už nad moje síly.“

Johanka Savková

„Já hodně napodobuju lidi, se kterými se bavím, mám třeba jednu kamarádku, která má velmi specifický styl mluvy a já vím, že vždycky když jsem s ní, tak mluvím stejně jako ona. Já s tímhle teď hodně bojuji, kde jsem já a kde je ta persona, kterou jsem si vytvořila, abych se zalíbila někomu nebo abych právě zapadla. A kdo jsem já, kdo už nejsem já. Je to taková má krize. Je potřeba to oddělit? Není potřeba to oddělit? Hodně nyní hledám svou identitu. Myslím si, že maskuju do určité míry skoro pořád, samozřejmě že když jsem s osobami, které mi jsou hodně blízké, tak se uvolním a jsem víc ,sama sebou´.  Kolegyně nedávno říkala, že bejt jiný je v pohodě, ale já jsem v té životní fázi, kdy je pro mě jednodušší hodit na sebe tu masku a pak prostě mít klid než pak řešit následky.“

Kateřina

„Dlouho jsem během dospívání zjišťovala, kdo jsem – ty jo, vždyť já nemám názor, já ani pořádně nevím, co mám ráda a co nemám ráda, já jen zrcadlím. Až v posledních letech intenzivní terapie se mi daří sebe sama najít, ale pořád to maskování je tak vysoké a tak podvědomé, že ho nedokážu vypnout. Lidi mi třeba říkají, když o tom vyprávím, že před nimi se nemusím maskovat, že nemusím být ve stresu, ale to nejde. Já to neumím vypnout, neumím to ovládnout, a dokonce se někdy maskuju i sama před sebou. To je takový ještě nový level. Často se mi taky stává, že abych se zamaskovala a skryla nějaké ty případné nedostatky, tak taky zrcadlím, co vidím. Hodně při smíchu, tak v 95 % času, když se směju, tak netuším čemu. Směju se, protože se smějí ostatní. Říkám si, aha tak to je ta správná reakce. Přebírám ale i postoje, mimiku, výrazy, slovní spojení a co mě zvlášť baví pozorovat, je používání smajlíků v chatech. Nemám dostatek odvahy na to použít svůj oblíbený smajlík, jestliže ta osoba ho nikdy nepoužila, takže zrcadlím i v tomto.“

Anežka G.

Doporučujeme k poslechu také besedu s ženami s PAS: 

👇Více informací najdete v návazných článcích.