Autismus s mentální retardací a ADHD: srovnání po sedmi letech

Když jsem poprvé psala e-mail na dětskou klinickou psychologii kvůli diagnostice syna, seděla jsem právě v čekárně oční ambulance. Displej mobilu jsem viděla rozmazaně, občas i dvojitě. Jenže to byla jediná chvilka, kdy jsem měla hlídání a mohla jsem tak obsah e-mailu napsat relativně v klidu. Synovi byly skoro tři roky a já měla pocit, že nepíšu o dítěti, ale o nějakém věčně naštvaném a nebezpečném „mimozemšťanovi“, který: 

• nedokáže mluvit; 

• řeči vůbec nerozumí; 

• každý den se zmítá v dlouhých záchvatech a na všechny kolem útočí, kouše, škrábe, kope a tluče; 

• každý den ubližuje i sobě; 

• necítí bolest; 

• necítí zimu, necítí horko; 

• pořád jen běhá, skáče, točí se dokola; 

• když už stojí, postaví se na hlavu; 

• často mi utíká; 

• nechce spát, spí doslova po minutách; 

• nechce se chovat; 

• nechce si hrát; 

• nechce se procházet, nechce se vozit v kočárku; 

• nedokáže se soustředit ani pár vteřin; 

• nedokáže vydržet ani u televize, mobilu, natož u knížky; 

• všechny věci olizuje, okusuje a následně se je snaží spolknout. 

Když na dětskou klinickou psychologii píšu dnes, sedím doma u PC a nepotřebuji ani brýle. Syn je v centru respitní péče, kam ho díkybohu a jeho provozovatelům vozíme každý všední den, a já tak mám na psaní opravdu klid. Synovi bude za pár měsíců deset a já píšu o dítěti, které: 

• mluví vlastním jazykem složeným z různých slabik a zvuků (a s trochou vůle se ten jazyk dá naučit a pochopit); 

• řeči rozumí a překvapivě dost věcí i opravdu chápe; 

• už jen v těžkých chvílích na mě útočí, kouše, škrábe, kope a tluče; 

• už jen v těžkých chvílích ubližuje i sobě; 

• větší bolest cítí, stejně jako zimu a horko – ovšem nedonutí ho to se obléknout nebo svléknout, protože trvá na stylu oblékání podle měsíce, který je napsaný v kalendáři, a ne podle skutečné teploty; 

• při chůzi poskakuje, při radosti a nadšení skáče, při hudbě se zatočí dokola; 

• na hlavu už se nestaví; 

• o útěky se pokouší pořád, ale už nejsou bezhlavé, ale naopak velmi promyšlené; 

• pořád nechce spát, ale lepší se to (většinu nocí spí čtyři hodiny, v respitním centru zvládne prospat i celou noc); 

• moc rád se každý den mazlí; 

• nehraje si sice s hračkami jako ostatní děti, ale má hračky rád, a dokonce si je sám vybírá; 

• procházky musíme předem naplánovat a dodržet krok za krokem – nesmí přijít žádná změna trasy nebo programu a ideálně se musíme vracet jinou cestou, než jsme odešli, ale zvládáme je; 

• soustředí se i dvacet minut (ale lépe mu to jde po kratších úsecích a s přestávkami); 

• u televize vydrží na celý jeden díl Mickeyho klubíku, zvládá se dívat i na některé reklamy, znělky a počasí; 

• na mobilu dennodenně studuje Google mapu České republiky a občas i dalších zemí světa;  

• knížky si prohlíží moc rád – hlavně ty s mapami a obrázky různých míst, některá slova a číslice dokáže přečíst (pokoušíme se s ním o globální čtení); 

• olizuje a okusuje už jen pro něj zajímavé věci, a pokud něco ukousne, hned nepolyká a na pokyn daný kousek vyplivne nebo si ho nechá vyndat. 

Před sedmi lety bych ničemu z toho nevěřila. A tak se chci o naše pokroky podělit. Třeba to někomu, kdo únavou vidí rozmazaně, občas i dvojitě a zrovna píše na oddělení dětské klinické psychologie o batoleti připomínajícím věčně naštvaného a nebezpečného „mimozemšťana“, pomůže uvěřit, že bude lépe.