Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám

Osm let jsem žila s diagnózou HPO – hraniční poruchou osobnosti. Osm let jsem se na sebe dívala optikou této diagnózy a snažila se pochopit, proč některé věci prožívám jinak než ostatní.
Dnes už vím, že některé mé potíže skutečně existovaly. Nezmizely. Změnil se však způsob, jakým jim rozumím.
A proto si občas kladu otázku:
Moje první psychiatrická hospitalizace přišla v dospělosti po náročnější operaci. Po anestezii jsem se probudila v dlouhotrvajícím disociativním stavu, následovala psychiatrická péče a další hospitalizace. Nakonec doporučení k pobytu v komunitě zaměřené na poruchy osobnosti, kterou jsem zdárně absolvovala.
Diagnóza HPO tehdy vznikla mimo jiné na základě rozsáhlého písemného testu. Nikdo se ale příliš nevracel k tomu, co bylo před tím vším.
A přitom moje potíže nezačaly v dospělosti. Začaly v dětství… vždycky jsem si připadala tak trochu „jiná”.
Jako malá jsem byla považována za rozmazlenou. Rozrušovalo mě ušpiněné tričko, vadily mi některé kombinace barev, hlučné projevy okolí a těžce jsem nesla, když někdo změnil uspořádání mých věcí. Potřebovala jsem, aby věci měly svůj řád a byly předvídatelné.
Cesty mimo domov, zejména do neznámého prostředí, pro mě nebyly jen nepříjemné. Někdy se na mě jejich dopad projevil i fyzicky.
Ve školce jsem děti vnímala jako příliš divoké. Hluk, pohyb a nepředvídatelnost mě zahlcovaly. Já byla ta vzorná, tichá holčička stranou. Nejbezpečněji mi bylo o samotě
v „mém světě” nebo vedle jednoho klidného člověka.
Když byly v mé blízkosti dvě kamarádky, často jsem raději odešla. Okolí to mohlo vnímat jako žárlivost.
Dnes se na tyto situace dívám také v souvislosti s tím, co vím o autismu. U některých lidí s autismem se objevuje zvýšená citlivost na smyslové podněty, potřeba předvídatelnosti, obtíže při změnách a potřeba regulovat množství sociálních či senzorických podnětů. Projevy autismu navíc mohou mít u žen a dívek různou podobu.
Tehdy jsem ale pro své obtíže neměla žádná slova. Měla jsem pouze reakce.
Když jsem cítila tlak nebo nebezpečí, plakala jsem. Nebyl to vztek. Spíše bezmoc. Jako kdyby se řeč najednou zastavila a tělo muselo přetlak vypustit jiným způsobem.
Lidé kolem mě mi nerozuměli a já nerozuměla jim.
S dospíváním se můj způsob reagování změnil. Místo pláče přišlo mlčení. Kamenný výraz. Odpojení. Odstup k okolí. Ve škole jsem nestíhala, a tak jsem dřela doma.
Z rozmazlené holčičky jsem se postupně stala „arogantní a zasněnou” dívkou.
Jenže uvnitř se často odehrávalo něco úplně jiného.
Mluvila jsem s lidmi ve své hlavě více než přímo s nimi. Věděla jsem, co bych chtěla říct. Jenže jako kdyby moje ústa nefungovala.
Někdy jsem se sama sebe lekla v zrcadle. Zaťaté čelisti, zamračené čelo a nečitelný výraz vůbec neodpovídaly tomu, co se odehrávalo uvnitř.
Čím více okolí tlačilo na projev mých emocí, tím více jsem se odpojovala.
Po komunitě jsem měla pocit, že už mám v rukou nástroje, které mi pomohou fungovat lépe. Myslela jsem si, že jsem se změnila.
Zároveň jsem si ale řekla, že už k sobě budu laskavější.
Nebudu se přetěžovat desetihodinovými směnami. Nebudu svůj život stavět primárně na kariérním růstu. Najdu si práci, která bude odpovídat mým možnostem. Našla jsem si šestihodinový úvazek.
S nadšením jsem souhlasila, že budu obcházet i další pracoviště.
Jenže právě v tom byl další problém.
Jednoho dne toho na mě bylo příliš. Kolegynin systém pracovních postupů pro mě nebyl schůdný a nebyla jsem schopná se mu pružně přizpůsobit. Domů jsem přišla vyčerpaná.
Zamotala se mi hlava, doslova jsem odpadla. A potom se stalo něco, co jsem vůbec nečekala.
Začaly mi křeče celého těla. Samovolné stahování svalů, bolest, zamlžené vidění. Když křeč chvílemi povolovala, snažila jsem se zklidnit hlubokým dechem. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale z úst vycházely jen přerývané zvuky. Spolubydlící mě slyšel a zavolal záchranku.
Po několika dnech v nemocnici přibyla na můj seznam diagnóz další: disociativní porucha s psychogenními neepileptickými záchvaty, známými jako PNES.
A tak, přestože jsem si po komunitě říkala, že už hospitalizace není moje cesta, následovala další řada hospitalizací. Záchvaty se vracely. S nimi přicházelo vyčerpání a depresivní propady.
Nakonec jsem přišla i o zaměstnání. Věděli, že jsem zodpovědná a že mě práce baví, ale potřebovali zastupitelnost, kterou jsem kvůli častým absencím nemohla zajistit.
Když se záchvat objevil na ulici, přijela záchranka. Styděla jsem se. Připadala jsem si nežádoucí.
Objevovaly se reakce typu: „Je pod vlivem alkoholu nebo snad drog?“
Já přitom sama dlouho nevěděla, co se se mnou děje.
Po určité době jsem si začala všímat jistého vzorce – když jsem se dostala do klidu a ticha, stav se postupně zlepšil. Nepotřebovala jsem vždycky další podněty, další otázky nebo další lidi kolem sebe. Potřebovala jsem především prostor.
Postupně jsem pochopila, že křeče nejsou v mém případě něco, čeho bych se měla pokaždé bát jako bezprostředně smrtelného stavu. Staly se pro mě určitým ukazatelem, že se něco děje.
Jen jsem stále nevěděla co.
Postupně se okruh spouštěčů PNES rozšiřoval.
Stres. Hluk. Světlo. Cesta do práce. Cizí dotek. Mnoho lidí. Změny. Nepředvídatelnost. Nebo jen příjemný rozhovor s přáteli či delší fyzická aktivita.
Jako kdyby se vyčerpal můj pomyslný pohárek energie.
A čím méně energie jsem měla, tím menší množství podnětů jsem dokázala zvládnout.
Jedním z nejúčinnějších způsobů regulace pro mě byla izolace v tichém a klidném prostředí.
Teprve zpětně jsem začala vidět souvislosti, které předtím jednotlivé diagnózy nedokázaly spojit do jednoho obrazu.
Po letech jsem měla štěstí a díky svému ošetřujícímu panu doktorovi jsem dostala nabídku hospitalizace v CDR Beroun. Na oddělení, kde jsem byla plánovaně hospitalizovaná, tehdy zastupovala lékařka z jiného patra, kde se diagnostikoval autismus. Po několika rozhovorech mě paní doktorka doporučila právě k diagnostice PAS.
Tentokrát se někdo začal ptát i na mé dětství. Na způsob, jakým jsem fungovala jako malá. Na potřebu stejnosti, citlivost na podněty, vztah ke změnám, sociální situace i na to, co se dělo uvnitř, když moje vnější reakce vypadaly úplně jinak.
Výsledek přinesl zásadní změnu pohledu na můj příběh.
Diagnóza HPO byla v rámci tohoto dvoutýdenního vyšetření zahrnujícího pohovory a testy vyloučena a potvrdila se porucha autistického spektra.
Nebyl to pro mě okamžik, kdy by se všechno najednou stalo jednoduchým.
Byl to spíš okamžik, kdy některé části mého života poprvé začaly dávat smysl, když se poskládaly do jednoho obrazu.
Dnes se na svou osmiletou zkušenost s diagnózou HPO nedívám černobíle. Některé věci, které jsem se během léčby naučila, mi pomohly. Naučila jsem se lépe komunikovat, více vnímat emoce druhých a otevřít ty vlastní.
Zároveň ale vidím, jak důležité je ptát se na celý vývoj člověka.
Nejen na to, co dělá dnes. Ale také na to, jaký byl jako dítě.
Co ho zahlcovalo. Co mu pomáhalo. Co opakovaně nezvládal. Jak reagoval na změny. Jak navazoval vztahy. Jak odpočíval. A co se dělo v okamžiku, kdy už nemohl dál.
Protože stejný vnější projev může mít různé příčiny.
Pláč nemusí znamenat manipulaci.
Mlčení nemusí znamenat aroganci.
Stažení nemusí znamenat nezájem.
Potřeba být sama nemusí znamenat odmítání lidí.
A tělesná reakce nemusí být „jen psychická“.
Můj příběh získáním diagnózy PAS nekončí. Naopak. Teprve se otevřela další kapitola.
Kapitola o tom, co znamená být autistkou v dospělosti. Co se stane, když člověk roky maskuje své potřeby, jak vypadá přetížení, vyhoření a především – jak se mění život, když konečně začnete rozumět sami sobě.


Názory