heart icon

Líbí se vám naše práce?

Podpořte web AutismPort a pomozte společně s námi světu porozumět autismu a lidem s autismem porozumět světu.

Vaší pomoci si velmi vážíme.

Pomůžu vám
Autismport
0
Všechny novinky
NovéPřečtené
      další aktuality
      další aktuality
      • aktuality
      • o autismu
        Typické projevy Typické projevyPříčiny autismu Příčiny autismuMozek MozekDiagnostika DiagnostikaAutismus v číslech Autismus v číslechPřidružené obtíže Přidružené obtížePodpora a služby Podpora a službyRodina RodinaTerapie TerapieVzdělávání VzděláváníSelfadvokacie SelfadvokacieZdraví ZdravíSpánek Spánek
      • časté dotazy
         Intervence, terapie a léčbaVzdělávání VzděláváníVztahy v rodině, výchova a komunikace Vztahy v rodině, výchova a komunikaceSociální služby Sociální službyZaměstnání ZaměstnáníSociální a finanční podpora Sociální a finanční podporaZdravotní problematika Zdravotní problematikaOdpovědi lidí s autismem Odpovědi lidí s autismemJiné Jiné
      • místa podpory
      • testy
      0
      Všechny novinky
      NovéPřečtené
          další aktuality
          další aktuality
           napište nám
           podpořte nás

          Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám

          This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

          NAPIŠTE NÁM
          kontaktyo projektuautořiPrávní informaceDotazník
          nastavení cookies
          cookies
          © 2026 Národní ústav pro autismus, z.ú.,
          všechna práva vyhrazena
          Preference cookies: pro nejpohodlnější prohlížení webu
          Aby naše webové stránky zůstaly tak, jak je znáte, potřebujeme od Vás souhlas se zpracováním souborů cookies tj. malých souborů, které se Vám ukládají v prohlížeči. Slibujeme, že Vaše data u nás budou v bezpečí.

          Nechcete-li i přes to uchovávání dat povolit, stačí .
          Technické, pro základní funkčnost stránek
          Nutné cookies pro správnou funkčnost webu. Data se automaticky mažou po Vašem odchodu.
          Analytické, pro analýzu a optimalizaci webu
          Abychom byli schopni pro Vás stránky optimalizovat a zpříjemnit tak Vaši návštěvu. Díky těmto datům víme, co Vás na stránce nejvíce a nejméně zaujalo. Tento sběr je plně anonymní.
          Preferenční, pro zobrazení stránek na míru
          Díky preferenčím cookies Vám dokážeme stránky zobrazit např. ve Vašem jazyce, nebudete tedy muset zbytečně překlikávat.
          Marketingové, pro zkrocení nerelevantní reklamy
          Díky souhlasu s touto částí jsme schopni zobrazovat reklamu na naše produkty. Nebude Vás tedy pronásledovat otravná nerelevantní reklama.
          Více o uchovávání souborů cookies
          1. Domů
          2. Vše o autismu
          3. Přidružené obtíže
          4. Hraniční porucha osobnosti? Ale co kdyby… to byla PAS? Když stejná tvář skrývá jiný příběh

          Hraniční porucha osobnosti? Ale co kdyby… to byla PAS? Když stejná tvář skrývá jiný příběh

          Autor:
          Anonym
          Recenzent:
          Mgr. Laura Bechyňová
          Datum publikace
          12. 11. 2026
          Aktualizováno
          12. 11. 2026
          sdílet:

          • Informace
          • Články
          Typické projevyTypické projevy
          Zájmy a hraSociální chováníSenzorická integraceOpakující se chováníKomunikaceEmoční reaktivitaAdaptabilita
          Příčiny autismuPříčiny autismu
          Genetika
          MozekMozek
          NeurobiologieSpecifika myšleníIntelekt
          DiagnostikaDiagnostika
          Testy a testovací metodyProces diagnózyScreening
          Autismus v číslechAutismus v číslech
          Přidružené obtížePřidružené obtíže
          Podpora a službyPodpora a služby
          Asistenční službyKonzultacePobytové službyJak najít adekvátní podporu?Včasná intervenceSvéprávnostSociální rehabilitaceFinanční a sociální podporaPrávní podporaOdlehčovací služby
          RodinaRodina
          Sourozenci osob s PASRodičovství osob s PASRodiče
          TerapieTerapie
          Sociálně komunikační nácvikyDílčí metodyABAPsychoterapieLogopedieAugmentativní a alternativní komunikace
          VzděláváníVzdělávání
          Vysoká školaStřední školaZákladní školaMateřská škola a předškolní vzděláváníPedagogŽáci a studentiLegislativa
          SelfadvokacieSelfadvokacie
          ZdravíZdraví
          Gastrointestinální systémSexualitaDuševní pohodaVitamínyZdraví a autismus
          SpánekSpánek

          Názory

          Napsat svůj názor:

          Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

          This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

          Hraniční porucha osobnosti? Ale co kdyby… to byla PAS? Když stejná tvář skrývá jiný příběh

          Osm let jsem žila s diagnózou HPO – hraniční poruchou osobnosti. Osm let jsem se na sebe dívala optikou této diagnózy a snažila se pochopit, proč některé věci prožívám jinak než ostatní. 

          Dnes už vím, že některé mé potíže skutečně existovaly. Nezmizely. Změnil se však způsob, jakým jim rozumím. 

          A proto si občas kladu otázku: 

          Ale co kdyby… to, co vypadalo jako porucha osobnosti, bylo ve skutečnosti projevem autismu? Některé projevy poruch autistického spektra (PAS) a HPO se mohou překrývat, a proto může být jejich rozlišení diagnosticky náročné. 

          Moje první psychiatrická hospitalizace přišla v dospělosti po náročnější operaci. Po anestezii jsem se probudila v dlouhotrvajícím disociativním stavu, následovala psychiatrická péče a další hospitalizace. Nakonec doporučení k pobytu v komunitě zaměřené na poruchy osobnosti, kterou jsem zdárně absolvovala.   

          Diagnóza HPO tehdy vznikla mimo jiné na základě rozsáhlého písemného testu. Nikdo se ale příliš nevracel k tomu, co bylo před tím vším. 

          A přitom moje potíže nezačaly v dospělosti. Začaly v dětství… vždycky jsem si připadala tak trochu „jiná”.  

          Ale co kdyby… právě dětství bylo důležitým klíčem k pochopení toho, co se se mnou dělo? 

          Jako malá jsem byla považována za rozmazlenou. Rozrušovalo mě ušpiněné tričko, vadily mi některé kombinace barev, hlučné projevy okolí a těžce jsem nesla, když někdo změnil uspořádání mých věcí. Potřebovala jsem, aby věci měly svůj řád a byly předvídatelné. 

          Cesty mimo domov, zejména do neznámého prostředí, pro mě nebyly jen nepříjemné. Někdy se na mě jejich dopad projevil i fyzicky. 

          Ve školce jsem děti vnímala jako příliš divoké. Hluk, pohyb a nepředvídatelnost mě zahlcovaly. Já byla ta vzorná, tichá holčička stranou. Nejbezpečněji mi bylo o samotě  

          v „mém světě” nebo vedle jednoho klidného člověka. 

          Když byly v mé blízkosti dvě kamarádky, často jsem raději odešla. Okolí to mohlo vnímat jako žárlivost. 

          Ale co když… jsem nežárlila? Co kdyby toho na mě jednoduše bylo příliš? 

          Dnes se na tyto situace dívám také v souvislosti s tím, co vím o autismu. U některých lidí s autismem se objevuje zvýšená citlivost na smyslové podněty, potřeba předvídatelnosti, obtíže při změnách a potřeba regulovat množství sociálních či senzorických podnětů. Projevy autismu navíc mohou mít u žen a dívek různou podobu.  

           Tehdy jsem ale pro své obtíže neměla žádná slova. Měla jsem pouze reakce. 

          Když jsem cítila tlak nebo nebezpečí, plakala jsem. Nebyl to vztek. Spíše bezmoc. Jako kdyby se řeč najednou zastavila a tělo muselo přetlak vypustit jiným způsobem. 

          Lidé kolem mě mi nerozuměli a já nerozuměla jim. 

          Ale co kdyby… některé mé „emoční reakce“ nebyly především problémem charakteru nebo nedostatku sebekontroly, ale reakcí na přetížení? 

          S dospíváním se můj způsob reagování změnil. Místo pláče přišlo mlčení. Kamenný výraz. Odpojení. Odstup k okolí. Ve škole jsem nestíhala, a tak jsem dřela doma.  

          Z rozmazlené holčičky jsem se postupně stala „arogantní a zasněnou” dívkou. 

          Jenže uvnitř se často odehrávalo něco úplně jiného. 

          Mluvila jsem s lidmi ve své hlavě více než přímo s nimi. Věděla jsem, co bych chtěla říct. Jenže jako kdyby moje ústa nefungovala. 

          Někdy jsem se sama sebe lekla v zrcadle. Zaťaté čelisti, zamračené čelo a nečitelný výraz vůbec neodpovídaly tomu, co se odehrávalo uvnitř. 

          Čím více okolí tlačilo na projev mých emocí, tím více jsem se odpojovala. 

          Ale co kdyby… moje „kamenná tvář“ nebyla arogance ani absence emocí? Co kdyby byla jedním ze způsobů, jakým se moje tělo chránilo před dalším přetížením? 

          Po komunitě jsem měla pocit, že už mám v rukou nástroje, které mi pomohou fungovat lépe. Myslela jsem si, že jsem se změnila.  

          Zároveň jsem si ale řekla, že už k sobě budu laskavější. 

          Nebudu se přetěžovat desetihodinovými směnami. Nebudu svůj život stavět primárně na kariérním růstu. Najdu si práci, která bude odpovídat mým možnostem. Našla jsem si šestihodinový úvazek. 

          S nadšením jsem souhlasila, že budu obcházet i další pracoviště. 

          Jenže právě v tom byl další problém. 

          Ale co kdyby… pro mě nebyla náročná samotná práce, ale množství změn, přesunů, lidí a nečekaných situací, které s ní přicházely? 

          Jednoho dne toho na mě bylo příliš. Kolegynin systém pracovních postupů pro mě nebyl schůdný a nebyla jsem schopná se mu pružně přizpůsobit. Domů jsem přišla vyčerpaná. 

          Zamotala se mi hlava, doslova jsem odpadla. A potom se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. 

          Začaly mi křeče celého těla. Samovolné stahování svalů, bolest, zamlžené vidění. Když křeč chvílemi povolovala, snažila jsem se zklidnit hlubokým dechem. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale z úst vycházely jen přerývané zvuky. Spolubydlící mě slyšel a zavolal záchranku. 

          Po několika dnech v nemocnici přibyla na můj seznam diagnóz další: disociativní porucha s psychogenními neepileptickými záchvaty, známými jako PNES. 

          A tak, přestože jsem si po komunitě říkala, že už hospitalizace není moje cesta, následovala další řada hospitalizací. Záchvaty se vracely. S nimi přicházelo vyčerpání a depresivní propady. 

          Nakonec jsem přišla i o zaměstnání. Věděli, že jsem zodpovědná a že mě práce baví, ale potřebovali zastupitelnost, kterou jsem kvůli častým absencím nemohla zajistit. 

          Když se záchvat objevil na ulici, přijela záchranka. Styděla jsem se. Připadala jsem si nežádoucí.  

          Objevovaly se reakce typu: „Je pod vlivem alkoholu nebo snad drog?“ 

          Já přitom sama dlouho nevěděla, co se se mnou děje. 

          Ale co kdyby… záchvat nebyl jen problém, který jsem se snažila vytěsnit, ale také signál, že moje tělo už něco nezvládá?  

          Po určité době jsem si začala všímat jistého vzorce – když jsem se dostala do klidu a ticha, stav se postupně zlepšil. Nepotřebovala jsem vždycky další podněty, další otázky nebo další lidi kolem sebe. Potřebovala jsem především prostor. 

          Postupně jsem pochopila, že křeče nejsou v mém případě něco, čeho bych se měla pokaždé bát jako bezprostředně smrtelného stavu. Staly se pro mě určitým ukazatelem, že se něco děje. 

          Jen jsem stále nevěděla co. 

          Ale co kdyby… problém nebyl pouze v tom, jak prožívám emoce, ale také v tom, kolik podnětů moje nervová soustava dokáže najednou zpracovat? 

          Postupně se okruh spouštěčů PNES rozšiřoval. 

          Stres. Hluk. Světlo. Cesta do práce. Cizí dotek. Mnoho lidí. Změny. Nepředvídatelnost. Nebo jen příjemný rozhovor s přáteli či delší fyzická aktivita.  

          Jako kdyby se vyčerpal můj pomyslný pohárek energie. 

          A čím méně energie jsem měla, tím menší množství podnětů jsem dokázala zvládnout. 

          Jedním z nejúčinnějších způsobů regulace pro mě byla izolace v tichém a klidném prostředí. 

          Teprve zpětně jsem začala vidět souvislosti, které předtím jednotlivé diagnózy nedokázaly spojit do jednoho obrazu. 

          Ale co kdyby… moje potřeba klidu nebyla útěk před lidmi? Co kdyby to byl způsob regulace přetížené nervové soustavy? 

           Po letech jsem měla štěstí a díky svému ošetřujícímu panu doktorovi jsem dostala nabídku hospitalizace v CDR Beroun. Na oddělení, kde jsem byla plánovaně hospitalizovaná, tehdy zastupovala lékařka z jiného patra, kde se diagnostikoval autismus. Po několika rozhovorech mě paní doktorka doporučila právě k diagnostice PAS. 

          Tentokrát se někdo začal ptát i na mé dětství. Na způsob, jakým jsem fungovala jako malá. Na potřebu stejnosti, citlivost na podněty, vztah ke změnám, sociální situace i na to, co se dělo uvnitř, když moje vnější reakce vypadaly úplně jinak. 

          Výsledek přinesl zásadní změnu pohledu na můj příběh. 

          Diagnóza HPO byla v rámci tohoto dvoutýdenního vyšetření zahrnujícího pohovory a testy vyloučena a potvrdila se porucha autistického spektra. 

          Nebyl to pro mě okamžik, kdy by se všechno najednou stalo jednoduchým. 

          Byl to spíš okamžik, kdy některé části mého života poprvé začaly dávat smysl, když se poskládaly do jednoho obrazu. 

          Ale co kdyby… člověk někdy nepotřeboval být „opraven“, ale především správně pochopen? 

          Dnes se na svou osmiletou zkušenost s diagnózou HPO nedívám černobíle. Některé věci, které jsem se během léčby naučila, mi pomohly. Naučila jsem se lépe komunikovat, více vnímat emoce druhých a otevřít ty vlastní. 

          Zároveň ale vidím, jak důležité je ptát se na celý vývoj člověka. 

          Nejen na to, co dělá dnes. Ale také na to, jaký byl jako dítě. 

          Co ho zahlcovalo. Co mu pomáhalo. Co opakovaně nezvládal. Jak reagoval na změny. Jak navazoval vztahy. Jak odpočíval. A co se dělo v okamžiku, kdy už nemohl dál. 

          Protože stejný vnější projev může mít různé příčiny. 

          Pláč nemusí znamenat manipulaci. 

          Mlčení nemusí znamenat aroganci. 

          Stažení nemusí znamenat nezájem. 

          Potřeba být sama nemusí znamenat odmítání lidí. 

          A tělesná reakce nemusí být „jen psychická“. 

          Ale co kdyby… za některými projevy, které jsme si zvykli označovat určitým způsobem, existoval ještě jiný příběh? 

          Můj příběh získáním diagnózy PAS nekončí. Naopak. Teprve se otevřela další kapitola. 

          Kapitola o tom, co znamená být autistkou v dospělosti. Co se stane, když člověk roky maskuje své potřeby, jak vypadá přetížení, vyhoření a především – jak se mění život, když konečně začnete rozumět sami sobě. 

          Ale co kdyby… tohle nebyl konec hledání odpovědi, ale teprve začátek 

          Nautis bannerNautis banner

          Návazné články

          ADHD – léčba, fakta, mýty: Rozhovor s psychiatrem Pavlem Theinerem
          07. 11. 2024
          Od kolika let lze ADHD diagnostikovat? Jak vhodná je pro léčbu ADHD medikace? Proč je u dívek menší pravděpodobnost, že si u nich někdo příznaků ADHD všimne? Na tyto i další otázky odpovídá v rozhovoru MUDr. Pavel Theiner, Ph.D., vedoucí lékař Dětského a dorostového oddělení Psychiatrické kliniky FN Brno a Masarykovy univerzity.
          Mé zážitky ze zdravotnictví aneb autista v blázinci
          31. 07. 2025
          Dveře lůžkového oddělení psychiatrie se za mnou poprvé uzavřely v březnu 2023. Tou dobou jsem měl již několik měsíců trvající deprese, dny jsem trávil doma, převážně v posteli, nic mě nezajímalo a jediné, po čem jsem toužil, bylo umřít. Jakákoli aktivita, které jsem se snažil věnovat, mě nepřiměřeně vyčerpávala a mé dřívější úzkosti byly dávno tatam. Nakonec už jsem byl natolik rezignovaný, že ač jsem od toho nic nečekal, nechal jsem se dobrovolně hospitalizovat na klinice psychiatrie místní FN. V té době jsem však vůbec netušil, že se tam ještě několikrát vrátím. 
          Spektrum - podcastová série Radia Wave ve spolupráci s NAUTIS
          28. 04. 2026
          Spektrum je šestidílná podcastová série, která přináší příběhy mladých lidí s diagnózou autismu – těch, kteří se vymykají stereotypním představám. Jak prožívají emoce? S jakými výzvami se potýkají ve škole, v práci nebo ve vztazích?
          Navenek to vypadá, že funguju, ale v hlavě mi běží tisíce scénářů“ říká o životě s OCD, autismem a ADHD studentka matematické logiky
          02. 11. 2026
          Zajímá vás, jaké je to fungovat ve světě, kde váš mozek přijímá všechny vjemy bez filtrů? Nebo proč u Katky nezafungovaly běžné způsoby terapie?