Navenek to vypadá, že funguju, ale v hlavě mi běží tisíce scénářů“ říká o životě s OCD, autismem a ADHD studentka matematické logiky

Navenek křehká a mimořádně inteligentní doktorandka matematické logiky, ve své mysli však zažívá neustálou bitvu s vnitřním přetlakem. Pětadvacetiletá Katka žije s autismem, ADHD a těžkou formou OCD. Katka je klientkou NAUTIS, odkud se také známe. Když mi dala přečíst úryvek ze svého deníku, otevřela se přede mnou možnost lépe porozumět jejímu vnitřnímu světu. Právě tato zkušenost mě přivedla k myšlence uskutečnit s ní tento rozhovor. Text, který nyní čtete, vznikl na základě několika hodin nahrávek, z nichž jsme s Katkou vybrali nejzajímavější a nejpodstatnější pasáže. Ty jsme následně společně upravili, a doplnili o Kátiny autentické akvarelové obrázky. 

Zajímá vás, jaké je to fungovat ve světě, kde váš mozek přijímá všechny vjemy bez filtrů? Nebo proč u Katky nezafungovaly běžné způsoby terapie? A kde se v člověku bere síla a obrovská touha žít i ve chvílích, kdy ho vlastní mysl bolí a přeje si, aby vše snad raději skončilo? S Katkou jsme se v rozhovoru bavili otevřeně o hledání bezpečného prostoru, zkušenostech z terapií i o tom, jak jí umění a zejména hudba pomáhají nacházet vnitřní klid ve chvílích, kdy jí na běžné fungování docházejí síly. 

Katko, moc si vážím toho, že tu spolu sedíme. Než se pustíme do těžších témat, o kterých si dneska chceme povídat, můžu tě poprosit, abys svými slovy jednoduše popsala, kdo je doopravdy Katka? Co tě v životě baví, co děláš a jak se tady dnes cítíš? 

Katka: Děkuju, jsem trochu nervózní, ale jsem ráda, že tu můžu být. Otázka, kdo jsem, je hrozně těžká, takže se představím skrze své zájmy. Mám moc ráda hudbu, momentálně u mě vede Nick Cave and The Bad Seeds, Florence + the Machine, The Last Dinner Party, Pink Floyd, kompletní seznam by byl hodně dlouhý. Ráda trávím čas s přáteli, mám ráda dlouhé povídací procházky nebo posezení s kávou či čajem. Studovala jsem matematiku a teď se v doktorském studiu věnuji matematické logice. Je to úžasně zajímavá oblast a mám skvělého školitele. Také ráda maluji, tančím a obecně mě baví něco vytvářet a kreativně se vyjadřovat. Bohužel v posledních letech mi do všech těchto oblastí velmi zasahují moje potíže, ale o tom asi ještě bude řeč. 

(Obrázek, autorkou je Kateřina.) 

Máš asi na mysli to, že se u tebe potkalo OCD, autismus a ADHD najednou. Jak se tyhle tři světy v tvojí mysli vlastně snáší? Hádají se mezi sebou o pozornost, nebo se občas dokážou i nějak podpořit? 

Katka: Tyto tři diagnózy mi u mě přijdou hodně provázané, ale zatímco autismus a ADHD vnímám víc jako součást sebe, svého myšlení, prožívání vnějšího i vnitřního světa a způsobu zpracovávání informací, OCD vnímám čistě jako vetřelce uvnitř svojí mysli. Zároveň vidím, že i OCD vychází z toho, jak funguje moje myšlení, například mám tendenci se zaměřovat na detaily a ulpívat na nich, potřebuji znát podrobnosti a teprve pak jsem schopná si vytvořit celkový obrázek. Moje mysl přirozeně těká od jednoho tématu k nespočtu dalších, napadá mě milion různých variant a všechno se to tam všemožně větví a cyklí. Je těžké nechat věci být a rozlišit důležitost informací, chce to hodně přemýšlení, abych je roztřídila. Také jako bych neustále nasávala všechno kolem, smyslové vjemy i informace. Mám z toho často úplně přesycenou hlavu, jako bych neměla filtr na to, co jde dovnitř (a teda ani ven, když už jsme u toho). Mnoho těchto vlastností se mi hodilo ve škole, ale zároveň je to ideální podhoubí pro OCD. 

Hodně mých autistických nebo ADHD rysů může být v některých kontextech užitečných nebo fajn. Bohužel jsem však v posledních letech většinu času tak vyčerpaná z pouhého zvládání těch potíží a ze snahy nějak fungovat a držet se naživu, že se nedostávám k tomu, abych tyto dobré aspekty využívala. 

Oproti tomu OCD nic dobrého nepřináší. Je to jenom negativní, je to děsivé, vyčerpávající, je to nepřetržitý boj. Často mám pocit, že mi OCD vyžírá mozek zaživa. Asi hlavní rozlišovací faktor pro mě je ten, že si umím představit sama sebe bez OCD (a bylo by mi o tolik líp), kdežto bez autismu a ADHD bych to nebyla já. 

Autismus a ADHD někdy působí jako dvě protichůdné síly. Na jednu stranu potřebuji klid a rutinu, ale nedokážu je dlouhodobě udržet. Znovu a znovu si vytvářím plány dne a zkouším nové strategie strukturování času, ale nikdy to nefunguje déle než pár dní. Někdy se nadchnu a excitovaně povídám a chodím po místnosti sem a tam, ale vzápětí přijde přehlcení a odpadnu. Často jsem hrozně unavená a zároveň mám neklid v hlavě a potřebu se hýbat. 

Jsem ráda s lidmi, ale ze setkání se pak vzpamatovávám někdy i několik dní. Mám problém začít nějakou činnost, ale když se do něčeho zaberu, tak nemůžu skončit a nevšimnu si, že jsem nejedla nebo že už opravdu potřebuju na záchod. Všechno hrozně promýšlím, ale pak ze mě stejně vypadne něco zcela náhodného. 

Spousta lidí si pod OCD představí jenom to pověstné mytí rukou nebo srovnávání věcí podle pravítka. Ty jsi ale nabídla úplně jiný pohled. Jak vypadá onen nepřetržitý boj, který každou vteřinu svádíš uvnitř svojí hlavy? 

Katka: Jsou to téměř neustálé myšlenky, jsou neodbytné, ustavičně se mi vnucují na mysl. Pořád mě napadá, jestli jsem nezpůsobila něco hrozného, jestli by se něco nemohlo stát, když tomu nějak nezabráním, jestli jsem se něčím nenakazila a nezemřu pomalou a bolestivou smrtí, nebo jestli neroznesu nějakou nemoc a nezabiju své blízké. 

Vždycky je tam takové to: „No jo, jasně, že je to blbost, ale co KDYBY... A kdyby se to přece stalo, tak jsou následky nedozírné.“ A ten scénář často končí něčí smrtí. Procházet světem je vysilující, protože musím neustále všechno kontrolovat, sledovat, být ve střehu a dávat pozor, abych se něčeho nedotkla. Můj mozek je proti mojí vůli hrozně kreativní ve vymýšlení nových způsobů, jak by se něco mohlo pokazit. 

 Ve svém deníku popisuješ až neuvěřitelné detaily, třeba to, jak si se strachem oblékáš ponožky, nebo jak ti úzkost překrucuje vnímání prostoru kolem tebe. Jaký to je pocit, když nemůžeš věřit ani vlastním smyslům? 

Katka: Je to děsivý. Někdy se dokážu zastavit a říct si, že je to nejspíš jen iluze způsobená strachem, taková zhmotněná nejistota. Někdy to dokážu hodit za hlavu, ale je to tím těžší, čím horší by byl hypotetický důsledek. Často mám pocit, že mám delší ruce než ve skutečnosti a že vzdálenosti k nebezpečným objektům jsou kratší, než doopravdy jsou. Nebo si natolik nejsem jistá, zda je třeba okno zavřené, že ho „vidím“ otevřené, i když není. Někdy fyzicky cítím střepy a stříkačky v botách, i když tam nejsou. Při přecházení silnice mám pocit, že jsem způsobila nehodu, nebo že jsem do někoho strčila a on spadl pod metro. Musím se vracet, ohlížet se a v hlavě si neustále přehrávat situace zpětně, abych se ujistila, že jsem nikoho nezabila. Ale tím kontrolováním se ty pochyby často ještě zhorší a vede to k tomu, že se zaseknu v cyklu myšlenek a kontrol, ve kterém už se dost stírá hranice mezi fikcí a realitou. Je pak těžké se z něj vymanit, protože tomu OCD jako by fakt nic nebylo dost. Proto se tomu snažím zabránit, co nejdřív to jde, a na ty myšlenky nereagovat. Jenže se to snáz řekne, než udělá.  

Rituály jsou samozřejmě náročné a vyčerpávající, ale stejně vyčerpávající je i odolávat nutkání a zamezovat kompulzivnímu jednání. Ty kompulze navíc nejsou jen ve formě chování, ale často jsou to i mentální kompulze. Intenzita OCD u mě hodně souvisí se stresem a únavou. Když jsem víc v klidu a mám čas na odpočinek, tak jsou i ty myšlenky méně hlasité a dá se jim lépe odolávat, lépe je dokážu nechat být. Kdežto když jsem hodně ve stresu, nemocná nebo unavená, tak to OCD začne křičet víc.

Tam se to prolíná i s autistickými rysy, protože spousta věcí v běžném provozu je přehlcující – všechny zvuky, pachy, nepředvídatelné situace, mnoho podnětů naráz a podobně. To vše pak také zesiluje OCD. 

V pubertě jsi trávila hodiny u umyvadla a rituály byly vidět navenek, dneska se vše přesunulo spíše dovnitř. Je tato skrytá, čistě vnitřní forma OCD v něčem zrádnější pro tebe i pro tvé okolí? 

Katka: Řekla bych, že každá z těch forem má svoje, ale to rozdělení není úplně striktní, spíš se tyto dvě formy různě prolínají. Když převládaly navenek viditelné rituály, zabíralo to mnoho času, takže jsem v té době nezvládala dělat téměř nic jiného, i během vyučování jsem často musela odcházet, chodila jsem pozdě do hodin a při hodině jsem taky moc nedávala pozor. Po škole už to byly jen kompulze až do noci. Postupem času jsem to víc přesunula do hlavy, abych nezabírala čas v koupelně, neměla rozpraskané ruce do krve a tolik neobtěžovala ostatní.

Tam je zrádné to, že navenek to vypadá, že funguju, ale v hlavě mi běží tisíce scénářů, vyhodnocování, opakování si obrazů, vět a vzpomínek a podobně. Je to hrozně vyčerpávající. Samozřejmě se snažím tyto mentální kompulze nedělat, i když se ovládají obtížněji než chování.

To, jak se pořád snažím držet své myšlenky na uzdě, je ale taky vyčerpávající. Na téhle méně viditelné formě je zrádné i to, a to samé se dá říct i o neviditelných potížích spojených s PAS a ADHD, že lidé okolo celkem pochopitelně předpokládají, že je vše v pořádku, a je těžké jim popsat a vysvětlit něco, co není vidět a s čím nemají zkušenost. Někdy to vede k nedorozuměním, nebo i k nedůvěře, což mě hodně mrzí. 

Tvoje racionální já studuje matematickou logiku, umíš si věci spočítat a zanalyzovat. Mám takové přirovnání, že tvoje OCD funguje jako dezinformační web s neomezeným rozpočtem, který tě neustále bombarduje fake news. Jaké to je, když tvůj rozum ví, že některé myšlenky jsou lež, ale tělo na ně přesto reaguje panikou? 

Katka: To je dobré přirovnání, i když bych si dovolila rozporovat tvoje tvrzení, že umím počítat :). Ano, na rozumové úrovni vím, že ty myšlenky nejsou podložené, ale samotný rozum na to nestačí. Taky je to tím, že ty myšlenky často nejsou vyloženě nemožné, ale pravděpodobnost, že se ty obavy vyplní, je tak malá, že ani nemá cenu se tím zabývat. Většina lidí nemá problém pohybovat se po světě s tímhle přijatelným rizikem. Většinu času je daná obava ani nenapadne, a když ano, tak jsou schopni ji hodit za hlavu. Mně však hlava těchto myšlenek servíruje kvanta, a zároveň mám problém cokoli hodit za hlavu. Přestože na rozumové úrovni tohle všechno myslím chápu, samotné vysvětlení nestačí. Podle mě je to proto, že za OCD nestojí chyby v uvažování. Například rozumově vím, že na tom chodníku žádná stříkačka neleží a že i kdyby tam byla, tak pravděpodobnost nákazy je minimální, ale to vnitřní napětí a tlak v hlavě tím nezmizí. 

Doktoři lidem v úzkostech často říkají: „Musíš se uvolnit, dýchej, zkus relaxovat.“ Proč je pro tvůj mozek tak nesmírně těžké „prostě jenom vypnout“? 

Katka: Já dělám spoustu těch „správných věcí“, co se doporučují, jako třeba autogenní trénink, relaxace… Ale často se mi stávalo, že během relaxace jsem najednou dostala závrať, jako by se pode mnou měla propadnout země. Jako by to uvolnění bylo spojené s hrozbou. Je to pocit, jako by se mělo něco strašného stát, když povolím kontrolu. 

V Ústřední vojenské nemocnici mi jedna paní doktorka řekla, že nedává smysl nutit se do uvolnění, když se reálně necítím v bezpečí. To pro mě bylo docela zásadní uvědomění. Přemýšlela jsem nad tím, co to vlastně je „cítit se bezpečně“, protože ten pocit skoro neznám, jak jsem pořád ve střehu.  

Co pro tebe znamená slovo bezpečí? 

Katka: Kdybych si měla představit bezpečné místo, byla by to nějaká fiktivní příroda, taková mýtina v lese, bez klíšťat a dalších nebezpečí. Nebo druhá možnost, kdybych věděla, že zítra umřu, tak bych si do té trávy klidně lehla, protože už by žádné „co když“ nemělo následky. Slovo bezpečí pro mě znamená asi hlavně klid, pocit, že teď v tuhle chvíli mi nic nehrozí a nic se nestane. Pocit, že můžu vydechnout a jen tak být, o nic se zrovna nesnažit. Nebo taky pocit, že nejsem sama. 

Přijde mi to jako hodně důležité téma i v rámci OCD. Myslím, že se u mě rozvinulo trochu jako mechanismus vyrovnávání se s pocitem nebezpečí a nepředvídatelnosti. Možná dřív vzniklo za účelem plnit tuhle funkci, ale pak se to nějak zvrtlo do podoby, která mi škodí. Přináší mi to nějakou iluzi jistoty, falešný pocit, že mám aspoň nad něčím kontrolu. Možná i proto to zesiluje ve chvílích většího stresu.

Ale jsou to jen hypotézy, nejsou to všeobecně platná fakta, ale jen něco, co mi momentálně sedí na moji zkušenost. Každopádně pro mě bylo v terapii důležité začít zkoumat právě ten pocit bezpečí, hledat způsoby, jak se k němu přiblížit, a tak. Pomáhají mi i techniky mindfulness, uvědomování si přítomného okamžiku pomocí dechu, smyslů, body scanu atd. Velmi důležití jsou pro mě moji blízcí, se kterými můžu být sama sebou. Skrze to všechno se k pocitu bezpečí přibližuji, což má vliv i na OCD. Když cítím, že se mám o co opřít, tak jde mnohem lépe vzdorovat obsedantním myšlenkám. 

Docela ostře mluvíš o klasické KBT terapii a metodě vystavování se strachu (expozicích). Navenek to sice u tebe vypadalo, že děláš pokroky, držela ses pevnou vůlí, ale uvnitř jsi tiše ztrácela chuť žít. Proč si myslíš, že u tebe tahle metoda tak selhala? 

Katka: Máš pravdu, že se občas u tématu KBT trochu rozvášním. Dávám si ale pozor, abych nezobecňovala svou zkušenost na všechny lidi za všech okolností. To, že mně KBT nesedí, samozřejmě neznamená, že nemůže pomoct nikomu a nikdy. Myslím, že jedním ze zádrhelů bylo to, že u mě nikdy nenastala ta habituace, tedy že by se to napětí po opakovaných expozicích postupně snižovalo. Z KBT jsem si odnesla přesvědčení, že musím za každou cenu nereagovat kompulzemi, vystavovat se všeobecně všemu, fungovat normálně jako lidé bez OCD a prostě to vydržet, ať se cítím jakkoli a ať jsem jakkoli unavená. Že jedině tak to může postupně polevit. Navenek to vypadalo jako obrovský pokrok, snížila jsem mytí rukou a kontroly, dostudovala jsem, „fungovala“ jsem. Jenže mi nebylo líp, naopak jsem byla čím dál víc vyčerpaná a zoufalá, držela jsem to všechno jen silou vůle a sebezapřením. 

Přiléhavé je přirovnání se zatlačením pokličky na vroucí papiňák. Vnější chování upravíš, ale vnitřní tlak v hlavě a těle extrémně narůstá. Uvnitř jsem postupně ztrácela chuť k životu a propadala se do depresí, protože jsem neviděla smysl v takovém životě. V životě, ve kterém jsem jenom vyčerpaná, neustále musím odolávat OCD, a navíc se tvářit v pohodě. V životě, kdy nemám kapacitu na nic, co mě dřív bavilo, protože veškerá energie a vůle jde do „zvládání“ života. 

Z KBT psychoedukace jsem si odnesla velké pocity viny. Zvnitřnila jsem si přesvědčení, že za OCD si můžu sama. Odnesla jsem si názor, že nemůžu věřit sama sobě, svým myšlenkám, pocitům ani fyzické bolesti. Že nezáleží na tom, jak mi je, ale jenom na tom, co dělám. A když moje potíže neustupovaly navzdory mým snahám, měla jsem o to větší pocit, že selhávám, že to nedělám dost dlouho nebo s dostatečným nasazením a musím zabrat ještě víc. 

Takže ti tato terapie v ničem výrazněji nepomohla?  

Katka: Mám ambivalentní vztah ke KBT. Je snazší teď vidět ty oblasti, kde mi uškodila, zato je těžší určit, zda mi třeba v něčem pomohla, protože nevím, jak by můj život vypadal bez této zkušenosti. Za některé dovednosti jsem ráda, expozice se zábranou rituálu jsou rozhodně užitečné a umožnily mi vrátit se aspoň nějak zpátky ke studiu a k fungování ve světě, jenom si myslím, že se k nim musí přistupovat velmi opatrně a že základem je bezpečný vztah s terapeutem a taky naslouchání sama sobě, respektování svých momentálních možností. Zase mě to vrací k tomu pocitu bezpečí, tehdy jsem žila v tom, že si vlastně nezasloužím cítit se v pohodě nebo relativně bezpečně, že musím přijmout veškerou nejistotu a je jedno, že je mi z toho tak blbě, že nechci žít. Teď to vidím tak, že jsem neměla na čem stavět, silou jsem se nutila do expozic a „normálního fungování“, protože jsem věřila, že jsem si OCD způsobila sama a tohle je jediná cesta ven. Teď na to jdu spíš tak, že se nejprve soustředím na pocit bezpečí, a to mi pak pomáhá zvládat expozice. Je to takový osobní bezpečný prostor uvnitř mě, který vzniká skrze dobré vztahy a zkušenosti v terapii i v životě obecně. 

Ještě mě napadá, že KBT, jak jsem ji zažila, moc nepočítala s odlišnými zkušenostmi autistických lidí nebo lidí s ADHD. Často jsem měla pocit, že se musím napasovat do nějaké formy, která mi nesedí. Neviděla jsem tam prostor pro to, říct, že něco vnímám jinak, například že nějaká metoda mi nefunguje, jak by podle teorie měla. Jedním příkladem jsou sociální situace: na různých společenských setkáních, v hospodě a na oslavách narozenin jsem se dostávala do takových stavů, kdy mi najednou bylo fyzicky špatně a točila se mi hlava. Mnohokrát jsem kvůli tomu náhle opustila skupinu. Přistupovala jsem k tomu jako k sociální úzkosti a podle principů KBT jsem se snažila místo vyhýbání se a úprků se naopak těmto situacím vystavovat a vydržet v nich, ale akorát se to zhoršovalo. Později jsem zjistila, že ten stav je nejen úzkost, ale i totální smyslové a sociální přehlcení, a začala jsem se chovat víc podle sebe. Někdy to znamenalo přijít jen na chvíli, nebo se schovat na chvíli do klidu, nebo si taková setkání dávkovat s ohledem na to, že prostě nevydržím společensky to samé, co lidé okolo. 

Narazila jsi za ty roky v ordinacích i na momenty nebo rady, které s odstupem času působí až absurdně? 

Katka: Určitě. Třeba jedna terapeutka mi tvrdila, že moje OCD je jenom „krize dospívání“, a vyprávěla mi o jiné slečně, které všechny potíže zmizely, jakmile si našla kluka. Také se mnou zkoušela hypnózu, což není ta absurdní část, tou je spíš to, že ji navrhla proto, že jsem dlouhou dobu během sezení nebyla schopná mluvit.

Na urgentu v Anglii, kde jsem studovala, mi paní doktorka řekla, že jsem zdravá a hezká a mám obě nohy, tak bych měla být vděčná. Prý se jednou taky chtěla zabít, ale pak se rozhodla uzdravit a každý den nahradila pět špatných myšlenek pěti dobrými a dnes se jí žije dobře. Určitě to myslela dobře, ale takové řeči nepomáhají snad nikomu.  

Nebo když jsem kvůli riziku sebevraždy musela být v péči krizového týmu, jedna z pracovnic mi řekla jen tak bez kontextu, že když se zabiju, tak stejně už neuvidím, jak jsou ostatní smutní, protože budu mrtvá. Ale tyto situace jsou opravdu tak absurdní, že na mě už nemají žádný vliv, horší je to s těmi méně nápadnými výroky, které se usadí hluboko. 

Měla jsem však i spoustu úžasných, pozitivních zkušeností s pracovníky v oblasti duševního zdraví, kteří mi mnohokrát až neuvěřitelně pomohli a vděčím jim za to, že jsem teď tam, kde jsem. 

Vyzkoušela jsi taky ketaminem asistovanou psychoterapii. Co ti tenhle hluboký prožitek ukázal a co ti dal? 

Katka: Tato zkušenost je pro mě velmi důležitá a vnímám ji jako velký milník na své cestě. Je zajímavé, jak se to s časem vyvíjí a usazuje, protože když jsme se spolu kvůli rozhovoru sešli poprvé, bylo to jen pár týdnů po KAP, kdežto teď, po víc než třech měsících, se na to dívám ještě jinak. Krátce po zkušenosti mi bylo opravdu hodně špatně, cítila jsem, že se něco otevřelo, a byla jsem za to ráda, ale bylo těžké skloubit tento křehký duševní stav s běžným provozem. Postupně se to vrátilo do předchozího stavu, kdy se nějak držím a relativně funguju, ale velmi se proměnil můj vztah k sobě. Je to fakt zvláštní a neumím to dostatečně dobře popsat slovy. Lékařka, která mě v Psyonu přijímala, říkala, že KAP vám nepřinese to, co chcete, ale to, co potřebujete, a tahle slova mi na mou zkušenost přesně sedí. Trochu jsem totiž doufala, že by mi mohly mírně polevit symptomy OCD, že bych třeba na chvíli mohla pocítit něco jako klid, ale k tomu nedošlo ani během působení ketaminu. Zato to přineslo něco velmi těžkého a bolavého, s čím ale můžu dál pracovat. Něco se proměnilo uvnitř mě, dokážu být k sobě vlídnější i v těžkých chvílích a vychází to upřímně ze mě, není to jen něco, co dělám, protože bych „měla“. Učím se naslouchat svému tělu a být v přítomném okamžiku s tím, co zrovna je, aniž bych se to snažila měnit. A je toho mnohem víc, co vnímám jako pozitivní změnu, je to hluboce osobní. 

Ta zkušenost má mnoho částí, samotné podání látky by asi moc k ničemu nebylo (aspoň u mě ne), ale důležitá pro mě byla osobnost provázející terapeutky, celková atmosféra v místnosti, příprava na zkušenost a záměr. A v neposlední řadě následná práce s mojí stálou terapeutkou. 

Jedna zdravotní sestra ti v nemocnici doporučovala neposlouchat melancholického Nicka Cavea, prý aby ses netopila ve smutku. Ty přitom tvrdíš, že hudba tě drží nad vodou. Jak ti pomáhá čistit hlavu? 

Katka: To je taková vtipná vzpomínka, ta sestra byla mimochodem moc milá. Ilustruje to, jak na každého hudba působí jinak, každý si v ní může najít to svoje, to je úžasný. Hudba mi pomáhá asi tak úplně se vším. Když poslouchám hudbu, když se do ní opravdu ponořím, tak je to, jako kdyby nic kolem neexistovalo, cítím jenom to, jak hudba proudí mým tělem. Někdy je to taková energie, že ji nemůžu držet v sobě a musím se začít pohybovat, tančit, pokud je prostor. Taky je super, když mám sluchátka se stereem, kdy do každého ucha jde něco jiného a vzájemně se to doplňuje, je to, jako by si mezi sebou jednotlivé linky povídaly.

Hudba mi pomáhá prožít emoce, které normálně neumím dostat na povrch, které někde uvnitř cítím, ale nedokážu je uchopit nebo pojmenovat. V těžkých chvílích je to pocit, že mi ta hudba rozumí.

A prostě Nick Cave nebo Florence Welch, to je něco neskutečného. 

Takže se obracím k hudbě ve všech možných náladách – někdy pro povzbuzení, někdy pro prožití smutku nebo v rozhořčení. Někdy mi veselá hudba pomůže, vytrhne mě z letargie, ale asi jako je to se vším, nefunguje to na sílu. Nefunguje mi nutit se do veselé hudby, když se tak necítím, naopak mi pomůže ty chvíle prožít a díky hudbě vědět, že nejsem sama.  

Tvoje kresby vyjadřují neuvěřitelnou hloubku, zranitelnost a samotu. Je pro tebe výtvarné umění cesta, jak ze sebe dostat to, na co slova nestačí? 

Katka: Ano, a děkuju, to mě potěšilo, že se ti moje obrázky líbí. Malování nebo kreslení je pro mě další způsob vyjádření, takový další ventil. Pomáhá mi dát to na papír a zároveň mi přijde, že tím dokážu říct víc než slovy, zvlášť když mám někdy problém mluvit. Někdy si maluju jen tak věci, co mě zrovna baví, což je většinou něco hudebního, a někdy je to trochu osobnější a je to částečně intuitivní proces. Ale jsem totální amatér, prostě je to jen něco, co mě baví a zároveň mi to pomáhá vyrovnávat se s realitou. 

Napsala jsi jednu strašně syrovou a upřímnou věc, že když usínáš, často si přeješ, aby ses už ráno neprobudila, protože by to bylo jednodušší. Ale hned vzápětí dodáváš, že bys přitom strašně chtěla žít. Kde se v tobě ta obrovská touha po životě bere, i když jsi zrovna na dně? 

Katka: Tohle jsem psala někdy na jaře a takhle jsem se cítila většinu času v posledních několika letech. Věděla jsem, že dokud jsem při smyslech, tak si nemůžu vzít život, a tím důvodem byla především moje rodina a přátelé.

Mám obecně obrovské štěstí na lidi a vnímám spoustu krásných věcí v životě. Ale zároveň jenom „nějak držet se naživu“ je pořád tak strašně těžké. V posledních osmi letech jsem se pohybovala v takovém kruhu neustálého vyčerpání, vždycky jsem nějak zaťala zuby a chytla druhý (n-tý) dech a po pár týdnech se zase propadla do beznaděje z té únavy a přehlcení. Běžné „drobné“ denní činnosti mě stojí spoustu sil, většinu z nich nezvládám konzistentně dělat. Snadno se přehltím, protože všechno vnímám hrozně intenzivně, všechny zvuky a další smyslové vjemy, je náročné to nějak filtrovat, například když jsem ve městě nebo jiném rušném prostředí.

Podobně je to v kontaktu s lidmi, je to hodně věcí k uvnímání najednou.  

Byla jsem vyhořelá ze života a neuměla jsem si pro sebe představit realitu, ve které by to mohlo být jinak. Připadala jsem si jako přítěž, jako že v takovém stavu nic dobrého lidem kolem sebe nepřináším. Proto jsem si přála, abych zemřela nějakým způsobem, který by nebyl mnou zapříčiněný, protože by to bylo vysvobození. Ale nejvíc jsem chtěla prostě přestat existovat nějakým způsobem, který by nikomu neublížil, což samozřejmě není možné. Mluvím o tom v minulém čase, protože v posledních pár měsících se to mění, někdy jsem dokonce upřímně ráda naživu. Přestože ty potíže tu pořád jsou a zvládat je je pořád stejně náročné, jsem nějak víc schopná se o sebe postarat, dovolit si odpočinek, i když mám pocit, že bych „přece neměla být unavená z něčeho tak banálního“ a nesrovnávat svoje potřeby a schopnosti s ostatními. Asi jsem schopná víc být se sebou v tom těžkým. Bohužel to samotné nikdy stačit nebude, protože někdy prostě není prakticky možné si odpočinout nebo být v klidu tak, jak bych potřebovala. Proto mě vždycky dost štvalo, když jsem slýchala, že bych měla zvolnit a víc odpočívat, protože někdy to prostě nešlo. Víc zvolnit by v tom období znamenalo vypustit ty nutné „provozní“ činnosti, jako je jídlo, nákup potravin, hygiena, … To ani nemluvím o práci. Já mám výhodu velké flexibility a chápajícího školitele, ale ne každý tohle má. 

Katko, co bys na závěr vzkázala lidem, kteří procházejí něčím podobným, nebo těm, kteří mají neurodivergentní blízké ve svém okolí? 

Katka: Asi ze mě nevypadne žádná moudrost, ale řekla bych, abyste za sebe nepřestávali bojovat, protože za to stojíte. Každý za to stojí. Já nevím, jestli to jednou bude lepší, ale říkám si, že když už nic nevím, tak aspoň můžu věřit, že se to jednou nějak poskládá. A taky bych jim vzkázala, že jsou v pořádku takoví, jací jsou, protože to mi jednou někdo řekl a fakt mi to pomohlo (a navíc je to pravda). A taky že si zaslouží pomoc a podporu. 

A těm, kteří chtějí podpořit své neurodivergentní blízké, bych vzkázala, ať jim hlavně věří a naslouchají s otevřenou myslí. To platí obecně, ale u neurodivergentních lidí snad ještě víc, protože naše zkušenost se někdy může dost lišit, můžeme vnímat věci jinak, smyslově i sociálně, jinak zpracováváme informace a podněty zvenčí. Spousta z nás se naučila svoje odlišnosti skrývat a potíže kompenzovat někdy i dost propracovanými mechanismy, ale je to extrémně náročné a zatěžující a snaha udržet si tuto masku může vést až k vyhoření. Proto nám pomáhá, když se s vámi cítíme dostatečně bezpečně na to, abychom tu masku mohli sundat. A koneckonců z bezpečného a přijímajícího prostoru mají prospěch všichni lidé bez rozdílu. 

Katko, moc ti děkuji za tvou neuvěřitelnou otevřenost, odvahu a upřímnost, se kterou jsi nás pustila do svého světa. Ukázala jsi, že život s neurodivergencí a OCD není jen o bojích a nekonečném přemáhání, ale především o obrovské vnitřní síle, hledání vlastního bezpečného místa a odvaze být sama sebou. 
Děkuji, že jsi nám připomněla, že cesta k sobě samým může být trnitá, ale že má smysl jít dál, s hudbou, uměním a lidmi, kteří nám umí naslouchat. Přeji ti na tvé cestě spoustu klidu, bezpečí a radosti v každém novém dni. 

Katka: Děkuju za přání, Milane, jsem ráda, že jsme spolu mohli udělat tento rozhovor. Přijde mi důležité o těchto věcech mluvit, ne ve stylu „inspirativních“ příběhů o tom, jak někdo překonal svoje potíže a všechno už bylo jen růžové, protože realita je většinou mnohem komplexnější. Velmi mi pomohlo číst a poslouchat příběhy jiných lidí s podobnými zkušenostmi, tak doufám, že třeba i tento rozhovor někomu pomůže cítit se míň sám.

Odborný komentář k rozhovoru od Štěpána Hejzlara, ředitele terapeutického střediska a KBT terapeuta:

„Respondetka mluví o své zkušenosti. Z pozice klientky reflektuje, jak neefektivní je opomenutí smyslově-informačního přehlcení v konceptualizaci případu v psychoterapii a jak se v důsledku toho běžné na úzkost zaměřené intervence míjí účinkem. Sdílí zkušenost s psychoedukací, která pro ni měla zaviňující účinek. Popisuje zkušenost spíše neefektivní expoziční terapie OCD v tradičním habituačním pojetí. Popisovanou zkušenost lze vnímat jako další z řady klientských zkušeností potvrzujících soudobou diskusi v literatuře a KBT komunitě, a totiž že v mnoha případech, kde nedochází ke spontánní habituaci, je účinnější designovat expozice více v duchu inhibičního učení. Respondentka podtrhuje potřebu většího porozumění neurodivergenci mezi terapeuty. Popisuje svou zkušenost s ketaminem asistovanou terapií. Rozhovor je protknutý jejím vztahem k umění a hudbě, která je pro ni důležitým zdrojem opory a kanálem pro zpracovávání emocí.“ 

Zdroje obrázků: