Jak mám poznat při konverzaci, že jsem na řadě?

Tak jsem se zase projevila v práci a vzápětí bych se nejraději zahrabala do písku. Vstoupila jsem do dialogu, který vedla má kolegyně s jinou kolegyní, protože se mě to také týkalo. Samozřejmě jsem do rozhovoru vlezla v úplně nejméně vhodnou dobu. Kolegyně se na mě jen naštvaně podívala a odešla. Její pohled mluvil za vše. Cítila jsem se hrozně. Nedokázala jsem za ní pak jít.

Takže jsem vzala telefon a napsala jí. Čekala jsem, že dostanu „přednášku”, ale to se nestalo... Šly jsme spolu ven na pauzu a ona řekla dvě hezké věty: „Já jsem si o Aspergerově syndromu už hodně přečetla. Vím, že to neděláš schválně, že to k tomu patří, jen je to pro mě stále prostě neuvěřitelné, že to fakt nepoznáš.” Já prostě když něco sděluji nebo vypravím, tak jedu hrozně rychle a nedělám pauzy, aby ten druhý věděl, že jsem ještě neskončila a nepřerušil mě. Problém je, že když druzí udělají při mluvení pauzu, já nepoznám, zda už dohovořili a můžu už mluvit já, nebo budou prostě ještě dál pokračovat.

Díky té kamarádce jsem si uvědomila, že lidé běžné pauzy v konverzaci asi dělají, aniž by ještě řekli vše, co chtěli. Nevím ale, proč je pak dělají. Přemýšlí, co řeknou? Nemají to hned na jazyku jako já?

Jak mám poznat, že jsem na řadě? Podle čeho poznáte, kdy už můžete do hovoru vstoupit? Jak poznáte, jestli je to jen odmlka a člověk bude hned dál pokračovat, protože ještě neskončil, nebo už dohovořil a můžete teď mluvit vy? Já se vážně snažím! Dokonce když udělala tu pomlku, tak jsem si v hlavě přeříkávala, jak ten hyperaktivní Oslík ze Shreka: „Udělala pauzu, bude ještě pokračovat nebo už můžu mluvit? Tak teď? Uuž?” A ve finále jsem to prostě stejně neodhadla a vstoupila jí do toho, aniž by řekla, co chtěla. Ty pauzy mě fakt strašně matou...