Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám

Léto již máme za sebou a musím říct, že bylo opět jako každý rok náročné, ale zároveň plné nových zkušeností, získaných dovedností a krásných zážitků. Stále více si uvědomuji, že mě moje dítě nepřestane překvapovat. Nic není stejné a všechno se u něj neustále mění. Nejen jeho zájmy, chutě a dovednosti, ale také stereotypy a rituály, u kterých bych dříve řekla, že je snad ani není možné změnit. Některé se zmírnily, některé úplně odešly a objevily se nové.
Jsem velmi vděčná, že se u syna rozvinula komunikace. Ač z pohledu lékařského pohledu mé dítě zřejmě verbálně plně nekomunikuje, protože jeho řečový projev je velmi omezený, pro mě je to jeden z největších posunů v jeho vývoji. Ustoupilo díky tomu totiž velké množství frustrací a nespokojenosti.
Komunikace je především spojena s jeho potřebami a vztahuje se převážně ke snaze něco získat. Ať už je to jídlo, nebo zájem o zábavu ve formě plavání, kola, houpačky, skluzavky, lyžování, ale také tabletu. Mezi další potřeby, o které si dokáže říci, patří toaleta, mytí, spánek, ale také mazlení a lechtání. Jeho komunikace pomohla nejen nám, ale hlavně jemu. Není nic hezčího, než když mu mohu vyhovět a slyším jeho slova, když si říká o jakýkoliv druh zábavy. Ze srandy někdy dodávám, když slyším během hodiny asi po dvacáté, že chce se mnou zase na obrovský tobogán na koupališti, že snad bylo někdy lépe, když si o to všechno ještě neuměl říct. Nebo když je neúnavný a chtěl by bez přestání skákat na trampolíně, nechat se lechtat, honit se a stále nemá dost.
Obzvlášť zajímavé jsou u něj vodní radovánky. Nebylo dne, kdy by si toto léto nevzpomněl na bazén. Přitom ještě dvě léta zpět bylo skoro nemožné ho do vody dostat. Od malička jsem ho však k lásce k vodě vedla. Navštěvovali jsme hodiny plavání pro nejmenší a později také skupinové plavání pro děti s PAS. Téměř všechny tyto hodiny však byly provázené pláčem a nespokojeností. Už samotné vstupy do prostor bazénu byly vždy velmi dlouhé, proplakané a náročné. Každý krok směrem k bazénu trval velmi dlouho. Nedařila se pořádně žádná technika než jednoduše být trpělivý, nevzdávat to a nenechat se odradit prvními nezdary.
Velmi zajímavá zkušenost přišla v krytém bazénu, kde jsme měli zaplacený dvouhodinový vstup. Ten se nám už téměř chýlil ke konci a syn stále nebyl pořádně u bazénu. Zatím se jen čvachtal ve vstupním koridoru u sprch. Došla za námi manažerka bazénu a začala se ptát, co se děje. Když pochopila situaci, řekla nám, že si pobyt v bazénu můžeme prodloužit o další hodinu zdarma. Syn si dál užíval čvachtání ve vodě u sprch a postupně si dodával odvahy víc a víc. Až nakonec došel ke schodům do bazénu. Pro mě to byl neuvěřitelný úspěch. Závěrem našeho odpoledne bylo, že jsme jej strávili, i když jen poslední minuty, ve vířivce.
Jednou z dalších našich vodních zkušeností bylo, když jsme se minulé léto rozhodli poprvé navštívit rybník. Nutno ale říci, že na delší relax u vody to se synem opravdu není. Asi po hodině, kdy si užil vodních radovánek, se začal oblékat a ptát se po autu. Z jeho pohledu bylo prostě splněno. Byl čas odjet, změnit aktivitu, místo a podobně.
Velkým překvapením pro nás však bylo, když si syn ihned po příchodu k rybníku začal suverénně sundávat oblečení, boty a ponožky a rovnou si to mířil sám k vodě. Nestačili jsme se divit a podezírali jsme ho, že snad chodí k rybníku trénovat potají. (V té době měl přitom problém sám se svléci i obléci v běžných situacích.)
Především nás překvapilo, že si sundal právě i boty a ponožky. Od malička je totiž velmi citlivý na plosky nohou a má rád ponožky oblečené i na noc. Často doma probíhalo venkovní koupání v dětském bazénku v botách i ponožkách.
Nejlépe to vyřešila moje dcera. Když jednou viděla mladšího brášku, jak se takto čvachtá, přistoupila k němu, rychle ho vyzula z bot i ponožek, strčila ho do vody a než si stačil uvědomit, co se vlastně stalo, už se koupal celý a radoval se. Já jsem předtím kolem syna chodila opatrně, abych na něj příliš netlačila, a hlavně aby nedošlo k nějakému záchvatu vzteku. Po této zkušenosti jsem si uvědomila, že autismu u svého syna nemůžu nikdy úplně rozumět. Pokaždé totiž platí něco jiného. Někdy se vyplatí jít trpělivou a nenásilnou cestou a jindy je naopak potřeba jednat rychle a rovnou.
Každopádně letošní léto bylo pro nás zatím nejvýznamnější, co se plavání a vodních radovánek týká. Oblíbili jsme si hezké místo u rybníka se skluzavkou do vody a blízkým zázemím, kde byly toalety a bufety. Syn neváhal a okamžitě si skluzavku oblíbil. Nebylo možné ho od ní odtrhnout. Neúnavně vybíhal pořád nahoru a sjížděl ji s obrovskou radostí. Velkým pokrokem také je, že umí trpělivě vystát frontu, nepředbíhá a když už je snad někdo opravdu pomalý a brzdí provoz, naštěstí velmi lehce naznačí prstem a šťouchnutím pohyb dopředu.
Bylo pro mě opravdu krásné sledovat jeho rozjařenou tvář, slyšet jeho spokojený smích a vidět, jak po každém sklouznutí opět nedočkavě vybíhá po schodech nahoru.
Zároveň však byly i chvilky smutku. Viděla jsem snahy jiných dětí o komunikaci se synem, ale také situace, kdy některé děti vytušily, že se neumí bránit, a začaly toho využívat a předbíhat ho. Nejvíce mě však toto léto asi poprvé zasáhlo, když jsem zaznamenala nevhodné pohledy, a hlavně komentáře a úsměšky jiných dětí, ale i dospívající mládeže směrem k synovu chování. Především ve chvílích, kdy si jako formu vokálního stimingu „zvukoval“ a svými reakcemi se odlišoval od ostatních.
Uvědomila jsem si, že ve věku deseti let už se opravdu dostává do období, kdy se očekává úplně jiné vyjadřování a celkové vystupování, aby člověk příliš nevybočoval z řady. Syn je také menší postavy, takže vždy působil i vzhledem mladší a mnoho věcí se tím nějak „schovalo“. Nyní však bude vyčnívat stále více.
Čím dál více si také kladu otázku, co ho bude bavit v dalších letech. Kam budeme chodit místo běžných dětských hřišť? Často už nyní se na dětské sedačky houpaček a na některé průlezky příliš nevejde.
Naštěstí se našla další záliba – plavání. Začalo to velmi pozvolna. Nejprve jsme ho seznamovali s lehátkem na vodu. První den u vody si ho syn skoro ani nevšímal. Další den už ho bral do ruky, ale neměl odvahu vzít si ho do vody.
Přes naši nabídku, aby si na lehátko sedl nebo lehl, syn stále odmítal a maximálně byl schopen naznačit sednutí a zase utekl. Třetí den už najednou lehátko vzal sám do vody a nechal si pomoci, aby si na něj mohl vylézt a chvilku se na něm povozit. Závěrem našeho koupání pak bylo, že se s oblibou z břehu rozběhl do vody a utíkal k vzdálenému lehátku. Aby se na něj dostal, začal se ve vodě polohovat, kopat nožičkami a hýbat ručičkami. A najednou z toho byla tempa „čubičky“ – a syn plaval.
Nedokážu říci, kdo byl více nadšený. Zda on z nového pohybu, který ho neúnavně bavil, nebo my, kteří jsme ho povzbuzovali při každém tempu.
Tato nová zkušenost mi opět ukázala, že i to, co se dříve zdálo jako nemožné, může syn překonat. A nejen překonat – může v tom dokonce najít radost a novou zábavu.
A možná právě to je pro mě na životě se synem to nejkrásnější. Nikdy přesně nevím, co přijde. Nikdy si nemohu být jistá, že něco nejde. Mohu jen zkoušet, čekat, být trpělivá a někdy také trochu zariskovat.
Protože právě ve chvíli, kdy už si myslím, že něco není možné, mě můj syn znovu překvapí.


Názory