Od podezření k diagnóze


Vše, o čem budu nyní psát, se odehrálo až v nedávné době, v mých 32 letech. Po krátkém období euforie ze zjištění pravděpodobné příčiny mé odlišnosti totiž přišlo náročnější období čekání a pochybností, které trvalo osm měsíců. Než se pustím do popisování tohoto období, krátce uvedu důvody, které mě k žádosti o diagnostické vyšetření vedly. Protože někteří považují oficiální diagnózu za nadbytečnou, i já o tom chvíli přemýšlela. Není to zbytečné nebo moc šílené? Může mi to nějak uškodit? Ale ukázalo se, že je spousta důvodů proč pro mě bude lepší vědět jistě, zda na autistickém spektru jsem, nebo ne.

Jedním z mých rysů je, že potřebuji znát vše co nejvíc přesně a vše mi musí dávat smysl. Když jsem pojala podezření na Aspergerův syndrom, věci z mého života do sebe hezky zapadly a bylo to jako jakési osvícení. Velký „aha“ moment. Mohla jsem sama sobě najednou víc rozumět. Být víc sama sebou. Ale nemohla tam být ta přesnost. Ta jistota, kterou by mi diagnóza dala. Potřebovala jsem to mít černé na bílém a nemít neustálé pochybnosti.


Jinakost, která nemusí být na první pohled vidět

Dalším důvodem byly reakce lidí, když jsem se o svém podezření někomu mimo rodinu zmínila. Často mi bylo řečeno, že to nemůže být pravda, když přece vypadám úplně normálně. Často se mi totiž daří své problémy skrývat. Paradoxní na tom je, že mi přitom celý život někdo říkal, že jsem zvláštní. Vadilo mi, že i když mi nikdo do hlavy vidět nemůže a ti lidé mě nemohli znát tak dobře, neměli problém s tím, že mi v podstatě naznačili, že si něco vymýšlím. A já se neměla čím obhájit. U žádného odborníka jsem dosud nebyla. Tohle souvisí i s další motivací. Zjistila jsem, že o poruchách autistického spektra lidé stále vědí velmi málo a mají dojem, že je to něco, co musí být vždycky na první pohled vidět, nebo si myslí, že všichni autisté jsou stejní a porovnávají podle toho, kterého už znají. Vedlo mě to k myšlence, že by bylo fajn, kdybych o tom lidem mohla říct víc, ať už přímo, nebo prostřednictvím článků či videí. Ale dokud jsem neměla opravdu potvrzené své podezření, netroufala jsem si na to, protože jsem měla obavy, že někdo moje tvrzení bude zpochybňovat a bude mě mít za někoho, kdo se za autistku jen vydává, nebo si to jen namlouvá. Oficiální diagnóza také může otevřít možnost pomoci, pokud to bude třeba.


Nejistota i velká očekávání

A teď o tom, jak probíhalo samotné období mezi zařazením do pořadníku na vyšetření a samotným vyšetřením. Největší problém byly asi už zmíněné pochybnosti a nejistota. Pořád jsem si kladla otázky, zda si opět opravdu něco nevymýšlím, protože sklony k přehánění a k tomu být takovým trochu hypochondrem mám odjakživa. Co budu dělat, když mi bude po vyšetření řečeno, že jsem normální, i když vím, že odlišná jsem? Můj život by byl stále plný různých neobvyklých a často velmi nepříjemných situací a pocitů, ale bez potvrzené diagnózy to opět nebude mít žádné vysvětlení. Neustále jsem se sledovala, jaké projevy mám a jaké nemám, a zda to není třeba nějaká jiná porucha. S nikým jsem o tom nemohla mluvit kvůli už zmíněným reakcím některých lidí.

Když jsem měla zavolat ohledně anamnestického vyšetření, měla jsem hrozný strach a i na tohle jsem se musela psychicky připravovat. Velmi jsem se fixovala na termín diagnostického vyšetření. Než jsem dostala konkrétní termín, neustále jsem sledovala e-mailovou schránku, jestli mi tam už něco přišlo. Když už jsem dostala konkrétní termín, stále jsem přepočítávala týdny a dny, které do něj zbývají. Nemohla jsem myslet na nic jiného, a tudíž se ani soustředit na věci, na které by bylo třeba. Stále dokola jsem si představovala, jak to asi bude probíhat a jak asi bude vypadat místo, kde má diagnostické vyšetření probíhat. Moje úzkost z neznámého spojená i s velkým očekáváním rostla. Mezi tím byl na poslední chvíli původní termín přesunut o dalších šest týdnů. To bylo také velmi stresující. Za tohle sice nemohl nikdo, ale o dost dlouhou dobu to natáhlo moje pocity napětí. Když se termín přibližoval, moje mysl byla tak zaměstnaná myšlením na to, co mě čeká, že jsem se rozhodla napsat lidem ve facebookové skupině, kteří také touto zkušeností prošli, jestli je vůbec normální, co prožívám. Naštěstí mě uklidnily komentáře vyjadřující fakt, že téměř všichni zažívali to samé. Bylo mi vysvětleno, že po diagnóze se mi uleví, což se také ukázalo být pravda.

Psychická příprava na vyšetření

Co ale dál zaměstnávalo moji pozornost, bylo řešení detailů celého dne diagnostického vyšetření. Dostala jsem sice základní instrukce, ale mě zajímaly i takové detaily, jako je vstup do budovy, jestli mám před vstupem zazvonit, popřípadě na jaký zvonek, a jestli budu uvnitř vědět, kam jít. Také mě zajímalo samotné prostředí budovy. Jestli budu čekat na vyšetření na chodbě, nebo v čekárně, jestli tam bude víc lidí, nebo jak vypadá místnost, kde bude diagnostické vyšetření probíhat. Bylo pro mě důležité si všechno umět představit předem, a tak si lépe uspořádat jednotlivé kroky, které budou následovat, aby se co nejvíc mohly eliminovat nepředpokládané situace. Pro svůj větší klid jsem si o přesnější informace požádala a byla jsem okamžitě mnohem klidnější. Ještě více by mi nejspíš pomohly nějaké fotografie místností, kde se budu pohybovat. Ale i podrobný popis mi stačil. Jelikož vyšetření mělo probíhat v Praze a moje bydliště je od Prahy poměrně daleko, musela jsem řešit dopravu. Nakonec se mi podařilo sehnat odvoz a byla jsem za to velmi ráda, protože představa cestování po velkém městě hromadnou dopravou byla pro mě sama o sobě děsivá, a kromě toho jsem byla před vyšetřením tak nervózní, že věřím, že bych někde přejela stanici nebo se ztratila. Další věcí, která mi pomohla s hroznou nervozitou, bylo mít u sebe něco, co zaměstná ruce. Něco malého, s čím si člověk může v rukách hrát. Nevěřila jsem, že něco takového může tolik pomoct. Před vyšetřením jsem měla také strach z toho, že to nějakým způsobem neustojím, že nebudu schopna slov, že se nebudu umět vyjádřit, nebo že nezvládnu mluvit o některých věcech, o kterých jsem nikdy s nikým nemluvila. Ukázalo se, že v tomto směru se nebylo čeho bát. Vše probíhalo v naprostém klidu a prostředí bylo celkově příjemné.


Přijetí sebe sama

Po diagnostickém vyšetření jsem měla zprvu takový nedokonalý pocit z toho, že jsem nemohla říct všechno podstatné, co mi vlastně přináší problémy, protože v tom stresu jsem toho hodně zapomněla a nemohla se moc soustředit. Ale je pochopitelné, že to by bylo na několik takových sezení, abych mohla sdělit všechno. Co je důležité, je to, že po vyšetření a potvrzení mého předpokladu se mi opravdu výrazně ulevilo. Často slyším nebo čtu, že je nevhodné říkat, že někdo „trpí“ autismem. Vždyť je to jen jiný způsob myšlení a vnímání. Já to ze svého pohledu vidím tak, že jsem trpěla spíš tím, že jsem o svém autismu nevěděla. Že jsem netušila, že ty problémy, co mám, mají mezi sebou pojítko. Myslela jsem si, že jsem jediná, kdo má takové problémy jako já. Často jsem se styděla za to, jaká jsem a snažila se to marně změnit celé dětství, dospívání a část dospělého života.

Teď se cítím mnohem lépe, když můžu přijmout sama sebe takovou, jaká jsem, a můžu být i hrdá na to, jak se mi i přes častá selhání podařilo dostat tam, kde v životě jsem. Svého rozhodnutí nechat se vyšetřit tedy opravdu nelituji a lidem, kteří o tom uvažují, to můžu jenom doporučit.


👉 Mohl by vás také zaujmout článek Být autistou - Neviditelnost prožitku.

👉 Na diagnózu PAS není nikdy pozdě. Více si o tom můžete přečíst zde.

 

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

NAPIŠTE NÁM
Tento web používá k chodu cookies.