Předsevzetí aneb letošní Vánoce jsem prožívala jinak

Tyhle Vánoce byly pro mě a zřejmě i pro další spoluobčany jiné. Vnímala jsem je podivně zpomaleně, přitom tak intenzivně, otřeseně, smutně i šťastně. Vážila jsem si doslova každé minuty se synem. Byla jsem tak vděčná za to, že ho můžu pohladit, vzít si ho na klín, chytit ho za ruku, jenom se na něj podívat. Byla jsem tak vděčná za to, že moje dítě je v bezpečí. Doma. Že můžu být jeho máma.

Po opravdu dlouhé době jsem měla pocit, že dokonce mám na to být právě jeho máma. Že si naplno vychutnávám každou nádhernou, ale i úplně obyčejnou chvílis ním. Ba co víc, že jsem přestala nesnášet všechny ty chvíle, co mě tak vyčerpávají a děsí. Všechny ty chvíle, které obvykle nechci prožívat.

Každou noc ho dvacetkrát vracet do postele, protože nezvládnu být vzhůru od půl třetí. Odpovídat minimálně pětkrát za sebou na všechny jeho položené dotazy, kterým sotva rozumím, protože zvládne vyslovit jen pár slabik a myslí si, že zbytek pochopím z jeho upřeného výrazu a myšlenek.

Vysvětlovat mu každý den znovu, že nedokážu zařídit tmu, rychlejší opravu výjezdu z obchvatu ani zmenšení jeho chodidla, aby mohl nosit boty, co našel na fotce z roku 2018.

Opakovat mu, že když ztratí figurku z Tlapkové patroly, nevadí to a nic mu nehrozí. Vystresovaná a zbitá mu pak s třesoucíma rukama drtit do dětské výživy prášek na uklidnění, protože jsme tu figurku nenašli. Mezi jeho pláčem, křikem, běháním v nepřirozeném předklonu, mlácením zápěstím vany, do klik od dveří, do svých genitálií a škrábáním se do obličeje do něj pak tu výživu dostat. Domluvit se s ním, že figurku zkusíme najít, až přijde táta a nazvedne nám postel i gauč a koukne se na střechu a do okapů – třeba ji zase vyhodil ze střešního okna a zapomněl na to. Je to zvláštní, ale vážila jsem si toho, že se svým dítětem můžu i takové chvíle prožít, přežít a pak se z nich vzpamatovávat spolu s ním. Ošetřit mu rány, konejšit ho v náruči, hladit po vláscích a poslouchat, jak konečně klidně oddechuje a občas zakňourá.

Jako bych najednou dokázala přijmout vše, co k němu patří. Jako by najednou moje mateřství nebyla nutnost, ale volba. Jako bych chtěla přesně to, co už dlouhou dobu mám, jen jsem to neviděla. Je mi až fyzicky zle z toho, co se muselo jiným stát, abych si to takhle zřetelně uvědomila.

A tak si poprvé v životě dávám novoroční předsevzetí: Každý den se chci na svoje dítě podívat s vědomou vděčností, že jsem jeho máma.