Příčina nebo následek? Má diagnóza PAS

Sama si u sebe všímám, že čím více problémů a diagnóz mám, tím těžší je tento spletenec rozmotat. Což je logické. Když máte jeden provázek (jeden problém či diagnózu), víte, kde je jeho začátek a kde je jeho konec. Když máte dva nebo tři provázky, nebude trvat moc dlouho, než je od sebe oddělíte a zjistíte, který je který, kde začínají a kde končí. Ale když máte nespočet provázků zamotaných do jednoho klubka, je to pěkný zmatek. A když tenhle velmi zamotaný zmatek přinesete k lékaři, je možné, že jej také bude mít problém rozmotat. A že na prvních pár pokusů nerozmotá nic anebo to ještě více zauzluje, či že konec provázku si splete se začátkem.

Problémy jsou někdy jako domino – jeden dílek spadne, narazí do druhého, ten přepadne na třetí a už se to veze. Čím víc problémů, tím větší šance, že z toho vzniknou další problémy. A z těch zase další. V mém předchozím článku „Autismus a trauma“ jsem psala o tom, jak se problémy mají tendenci nabalovat na sebe a že lidé s autismem často bojují s traumatem.

Myslím, že spoustu z nás, co má PAS, bojuje navíc s relativně běžnými problémy, které se často vyskytují i u lidí, kteří nejsou autističtí. Jen my s nimi někdy bojujeme právě kvůli tomu, že žijeme s PAS. Tyto problémy jsou vlastně takové následky života s PAS (nebo třeba ADHD), ale často tak nejsou identifikovány. Lékaři tyto problémy mohou mylně vidět jako důvody – příčiny, proč je pacientovi špatně, ač jsou to ve skutečnosti následky, pod kterými se skrývá mnohem více, než je na první pohled viditelné.

Jaké problémy mám konkrétně na mysli? Třeba problémy s nízkým sebevědomím, nedostatek sebelásky, pocity méněcennosti a pocit, že nikdy neděláme nic správně, že jsme k ničemu, strach ze selhání, zpochybňování svých dovedností a úspěchů, nedůvěra v sebe samotného, porovnávání se s ostatními, people-pleasing (snaha neustále se podřizovat ostatním a chodit jim vstříc i za cenu sebezapření) a potíže s nastavováním hranic (například problém říct „ne“), potíže s akceptováním komplimentů, přehnaná sebekritika a obviňování sebe samotného, přehnané omlouvání se, neustálé zaměřování se na to, co si o nás myslí ostatní, problémy říct si o pomoc a pocit, že si nezasloužíme nic dobrého a další. Jsou to docela běžné problémy, se kterými bojuje mnoho lidí v průběhu svého života – a nemusí k tomu mít poruchu autistického spektra ani ADHD.

A tyto problémy mohou být někdy viděny jako příčiny problému. A že když se je povede odstranit, tak takový člověk pak bude „normální“. Jenže jak jsem již zmiňovala, mohou to být i důsledky života s PAS/ADHD, které jsou mylně viděny jako začátek problému, PAS/ADHD je přehlédnuto a koukáme se jen na to, kam to vedlo…

Jsou zmíněné problémy někdy následek života s PAS/ADHD? Představte si, že jste prostě jiní. Nezapadáte a lidé se vám kvůli tomu třeba někdy smějí. To jednoduše může vést k nízkému sebevědomí. Nebo třeba máte ADHD a často ztrácíte věci, zapomínáte důležité údaje a nedáváte pozor, když byste měli – to dost možná vedlo k tomu, že jste minimálně párkrát v určitých ohledech selhali a následek toho je, že se bojíte selhání. Bojíte se, že ta situace nastane znova. Nebo vás třeba v dětství hodně kritizovali za vaše „jinakosti“ spojené s vašimi diagnózami, porovnávali vás s ostatními dětmi, obviňovali vás z vašich potíží… a vy jste si to internalizovali a nesete si to s sebou v životě dál. Nebo jste nikdy nebyli oblíbení, a tak jste se zoufale snažili všem vyhovět a stal se z vás people-pleaser v domnění, že vás lidé takto budou mít rádi. Můžete mít problém s nastavováním hranic a nasloucháním vlastním potřebám, protože vám třeba v dětství říkali, že vaše hranice a potřeby jsou iracionální a nesprávné. Možná vám byla odmítána pomoc, kterou jste potřebovali, takže jste si z této zkušenosti odnesli pocit, že si pomoc a dobré věci nezasloužíte. A tak dále.

Někdy nám pomůže jen to, že nahlížíme na život jako na celek

Takže bych chtěla zmínit, jak hrozně moc je důležitá anamnéza. A že je špatně, že lékaři se na ní mnohdy neptají. Řeší, co je teď a tady, což je samozřejmě správně… ale už se nepodívají zpět na to, jaký byl vývoj těch problémů. Kdy to vlastně celé začalo. Jestli je to něco, co pacienta trápí posledních pár týdnů, měsíců, let anebo celý život. Z čeho to vlastně všechno pramení. (Dokážu si bohužel představit, že kdybych nevěděla, že mám ADHD a šla s tím k lékaři, tak by mi někteří z nich řekli, že si jen musím víc věřit a všechno je vlastně v pohodě. A ano, měli bychom si všichni víc věřit, ale k tomu, abychom si více věřili, je potřeba rozpoznat, proč ta nedůvěra v sebe vlastně vznikla – v mém případě třeba ADHD – a získat adekvátní pomoc i pro ADHD, a nejen pro pocity nedostatečnosti.) Někdy nás totiž ke správným odpovědím dovede jen to, že se na svůj život koukáme jako na celek, a nejen na to, co se děje v jeden konkrétní moment. Někdy můžeme získat dvě naprosto odlišné odpovědi – dle toho, jestli se zaměřujeme i na anamnézu nebo jestli se tváříme, že potíže vznikly právě teď, protože se právě teď řeší. A co se týče anamnézy, tak je také potřeba pacientovi věřit.

Možná se právě teď podivujete nad tím, proč něco takového zmiňuji, ale sama jsem se setkala s tím, že lékaři mnohokrát nebrali vážně to, co jsem jim říkala – například že daný problém mám už několik let. Je zdokumentováno, že především ženy se potýkají s tím, že leckdy nejsou brány vážně. Pro odhalení správné diagnózy je ale potřeba, aby lékař pacienta opravdu vyslechnul a bral vážně to, co pacient říká – kdy problémy začaly, jak se postupem času vyvíjely a tak dále. Protože jenom takto můžeme opravdu odhalit správné diagnózy a rozlišit, co je příčina a co je následek…

Našli jste v textu chybu nebo překlep? Neváhejte nás kontaktovat na adrese: info@autismport.cz.