Moje cesta k diagnóze

Hodně lidí žije v přesvědčení, že je úplně běžné dostat přesnou diagnózu na „první pokus“. Že průměrnému lékaři musí být po maximálně pár sezeních stoprocentně jasné, co má dotyčný za problém. Že v momentě, kdy je to něco vrozeného, se na to vždy přijde v prvních pár letech života. Ne vždy tomu tak je.

Už ani nevím, kdy přesně jsem začala chodit k psychologům, psychiatrům, poradcům, terapeutům a na různá cvičení ohledně koordinace, zlepšení psaní… A když mi bylo asi šest let, tak mi byla diagnostikována porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD). Ale nepamatovala jsem si to a nikdo mi nic nevysvětloval, zjistila jsem to z lékařských zpráv, když mi bylo devatenáct a odcházela jsem od své dětské lékařky. Bylo to pro mě docela překvapením.

Přibližně ve čtrnácti letech mi jeden můj psychiatr řekl, že mě potřebuje diagnostikovat, aby věděl, s čím mě léčí. Poslal mě za nějakou psycholožkou, kde si pamatuju, že snad nejvíc času zabral IQ test a samozřejmě z něj vyšlo, že jsem přeci moc chytrá a šikovná na problémy, a školu bych měla tedy zvládat v pohodě. Pamatuju si, že mi do papírů napsala úzkostně depresivní poruchu. S otazníkem. Psychiatr to pak opsal a hurá, vše vyřešeno. Já jsem věděla, že mám úzkosti a deprese, a ano, byla to diagnóza, která na mě seděla. Ale měla jsem pocit, jako kdyby to byl popis jen jedné části, a ne všeho, co mě trápí, jako kdyby to nebylo dostatečně komplexní. Nicméně moc jsem se tím nezaobírala, neviděla jsem důvod se tím nějak víc zabývat, brala jsem věci tak, jak byly.

Maskování potíží

K mým potížím patřilo také to, že jsem měla problémy, za které jsem se styděla, a tak bych o nich nikdy nikomu v té době neřekla. O některých z nich jsem se bála mluvit kvůli reakcím typu: „Ale to přece není možné, vždyť ty jsi taková chytrá a velká holka na takový problém.“ Nešlo mi vůbec popsat, co cítím, a tak jsem při mluvení s psychology sáhla po tom jednodušším: „Dnes jsem měla dobrý oběd a včera jsem koukala na film a mám radost, že prší…" A z velké části jsem nevěděla, o čem mluvit, protože… spousta věcí, o kterých jsem se v posledních letech dozvěděla, že nejsou normální a že je to dost možná právě ten důvod, proč se cítím tak strašně, mi dřív přišly normální a nehodné zmínky. Proč? Protože jsem to nikdy jinak nezažila. Protože jsem automaticky předpokládala, že tak, jak to mám já, to mají všichni. Jen já to nedokážu zvládat tak jako ostatní, jsem neschopná, a tak bych se nějak měla vzchopit.

Celkově jsem maskovala svoje problémy nejen před lidmi okolo sebe, ale i před lékaři. I když jsem byla přesvědčená, že zvládnu říct něco víc a dokážu být opravdu sama sebou, nikdy to nevyšlo. A taky jsem měla tendenci žít tím daným momentem, zaměřovat se na to, co je teď a tady, zaměřovat se na ten rozhovor, abych ho zvládla a šla se zase rozsypat domů. V tu chvíli jsem často zapomněla na všechno okolo, na to, co mě trápilo ještě před pár hodinami. Pak jsem z té situace vystoupila, došla domů, vše na mě dolehlo a já si říkala „Tak jsi hloupá?“

Dlouhé čekání na správnou diagnózu

Na diagnostiku do NAUTIS jsem se dostala především díky přítelově mámě a přítelovi, který má od dětství diagnostikovaný Aspergerův syndrom. Plus ještě díky jednomu psychologovi, který po delším testování přišel s tím, že by asi nebylo od věci se nechat někde otestovat, co se týče PAS. A tak jsem se ve svých sedmnácti letech dostala na čekací listinu a když mi bylo devatenáct, proběhla diagnostika. K mému překvapení dorazili oba rodiče na rozhovor, teprve pak došlo na mě. Navíc ještě přítel a jeho máma vyplňovali nějaké dotazníky. A tak jsem se dostala k tomu, že mi byl diagnostikován Aspergerův syndrom.

Mezitím jsem v sedmnácti ležela na dětské psychiatrii. Doufala jsem, že mi pomůžou, ale neproběhla žádná diagnostika, natož terapie. Bylo mi špatně z té změny prostředí. Věděla jsem už na začátku, že s tím bude strašný problém. A když jsem viděla, že to tam k ničemu není, uprosila jsem po měsíci rodiče, aby mě vzali „na revers“ domů. Při tom rychlém propuštění mi do zprávy napsali poruchu osobnosti. V té době jsem se tím nezabývala, ale když se na to kouknu zpětně, přijde mi to absurdní… Rodič popíše, že dítě má lehkou mozkovou dysfunkci (dnes ADHD), trochu opožděný vývoj, co se týče pohybu, problémy s jídlem (jí jen suché těstoviny a chleba), velkou citlivost na smyslové vjemy, problémy se změnami…, a nikdo se nad tím ani nezamyslí.

Když mi bylo devatenáct a odcházela jsem od dětské lékařky, byla jsem překvapená těmi zprávami z dětství. Hemžilo se to termíny jako třeba „nerovnoměrné vyzrávání intelektových schopností při dobré intelektové výbavě“, „symptomatologie nižší zátěžové tolerance centrálního nervového systému“, „rýsují se oslabení percepčních, kognitivních a motorických oblastí“, … Výpis všech různých testů od „výrazného nadprůměru (aktivní slovník)“ až „k hlubšímu podprůměru (schopnost pochopit a zpracovat situace sociálního charakteru)“. Proč to nikoho nikdy nenapadlo? Asi proto, že se hledala jiná vysvětlení. Například to, že mám tendenci přerušovat hovor, vést ho jinam, a nepoznám, že to není vhodné, bylo vysvětleno tím, že jsem jediné dítě v rodině. A čím starší jsem byla, tím ty sociální problémy vyčnívaly méně a méně – logicky, protože jsem vše odkoukala a okopírovala od ostatních.

Další varovné signály

Máma vždy věděla, že mám ADHD, s čímž si spojovala některé problémy jako třeba špatné soustředění, výkyvy ve školních výsledcích, stresové prožívání časově limitovaných úkolů, ale nedokázala si vysvětlit tu úzkostnost, problémy se spaním, problémy se změnami a sociálním kontaktem (občas to přisuzovala tomu, že když skoro nikde nepřespávám a do moc aktivit se nezapojuji, tak to tvoří určitou propast mezi mnou a zbytkem dětí). Když mi bylo asi patnáct, při přechodu ze základky na střední, přemýšlela jsem nad tím, že to vypadá jako PAS, protože těžce nesu změny. Když jsem porovnala zprávy z dětství, bylo z nich jasné, že jsem se podle nich zhoršovala. Ale pak jsem si vždy říkala, že nepůsobím nijak divně, tak to asi nebude ono.

Byla to dlouhá cesta. Plná nejasností, přešlapů, střídání psychologů a poradců, hledání odpovědí a rad. Některé věci nevedly nikam, některé vedly, ale špatným směrem. Teď už jsem sice „onálepkovaná“ správně, ale teprve hledám, jak si usnadnit život, jak vyřešit svoje problémy. Škoda, že jsem na to nemohla přicházet už od mala a nejprve jsem se musela úplně zničit, aby se přišlo na to, že je v tom něco víc než jen ADHD, úzkost a deprese.

👉 Přečtěte si také Elišky 1 + 10 důvodů, proč se nechat diagnostikovat aneb jak se mi změnil život, když mi byla diagnostikována porucha autistického spektra.

👉 Autorka článku zmiňuje některé z častých projevů autismu. Více se o nich můžete dozvědět v rubrice Typické projevy.