Struktura, respekt, otevřenost: Co potřebují lidé s autismem v zaměstnání?

Než se pustíme do představení hosta, ráda bych zmínila, že jsme společně udělaly už dříve rozhovor, který je rozdělený na dvě části. Pokud vás tedy zajímá téma osobní zkušenosti se získáním diagnózy v dospělosti, doporučujeme si nejprve přečíst text: „Jsem v jinakosti normální“ – rozhovor o diagnostice autismu v dospělosti.

A nyní už bych vám ráda představila našeho dnešního hosta Irenu Johanku Savkovou, koučku, mentorku, muzikoterapeutku i akademickou pracovnici z Ústavu speciální pedagogiky FVP Slezské univerzity v Opavě.  Ženu, která se již 35 let věnuje speciální pedagogice a má bohaté zkušenosti v oblasti vzdělávání jedinců s poruchami učení i chování, kombinovaným postižením nebo s autismem. Mezi její pracovní zkušenosti patří také funkce ředitelky vzdělávací instituce, kterou zastávala téměř dvě dekády. V rozhovoru se budeme bavit nejen o jejích vlastních zkušenostech z práce, ale také o překážkách, se kterými se osoby s autismem potýkají při hledání zaměstnání nebo o tom, jak upravit pracovní prostředí, aby se v něm nejen lidé s autismem cítili dobře.

Poslechněte si rozhovor také v audioverzi.

Paní Savková, v úvodním představení jsem již trochu nastínila vaše pracovní zaměření, vaše profesní dráha je ale mnohem zajímavější a rozmanitější. Mohla byste na úvod přiblížit, jaké jsou vaše dosavadní pracovní zkušenosti?

Moje první pracovní zkušenosti jsou z oblasti služeb, a to ne ze sociálních, zdravotnických nebo ze školství, jak možná předpokládáte dle mého současného působení, ale ze služeb pohostinství. Od 18 let jsem pracovala jako kuchařka a servírka v různých hotelích, restauracích a hospodách. Setkávala jsem se s lidmi různé věkové kategorie, profese, ale i z rozdílných kultur, což si myslím, že byl i významný impuls vedoucí k tomu, že mě dlouhodobě zajímají jiné kultury, způsoby života i myšlení, jiné hodnoty, zvyky a rituály.

Tato práce byla zajímavá, rozhodně ne stereotypní, ale časově náročná, a když se mi narodila dcera, zvažovala jsem, jakou práci mohu vykonávat, abych uhradila běžné každodenní životní náklady, a navíc měla čas i na ni a mohla s ní trávit odpoledne a víkendy. Tak jsem se dostala do oblasti školské. Na mateřské dovolené jsem si dodělávala maturitu a doplňující pedagogické studium, po jehož ukončení jsem se hlásila na různá učiliště o místo mistrové nebo učitelky odborných předmětů pro obory kuchař – číšník.

Po rodičovské dovolené jsem nakonec nastoupila na odborné učiliště zaměřené na žáky, kteří z různých důvodů nedokončili školní docházku. Práce se studenty zde byla velmi psychicky náročná, vyžadovali speciálně pedagogický přístup. Zde jsem působila 10 let, z toho jsem prvních 8 let byla jediná žena v pedagogickém sboru a zároveň jediný speciální pedagog na škole. Kromě různých odborných předmětů jsem učila jazyk český ve všech učebních oborech a vedla hodiny sociálního managementu. Zde se mi pracovalo asi nejlépe, jelikož muži jsou jinak nastaveni, nevyskytovaly se zde žádné intriky, pomluvy, manipulace. Pokud vznikla nějaká nedorozumění, řešila se v kolektivu a hned.

Po narození druhého dítěte jsem nastoupila do ústavu sociální péče, kde jsem měla svou logopedickou a psychopedickou praxi. Pracovala jsem zde převážně individuálně s klienty s mentálním postižením, autismem i s kombinovaným postižením ve věku 12–60 let. Zde jsem zaváděla vůbec první logopedickou a psychopedickou péči v ústavu a s paní psycholožkou PhDr. Stachovou zřizovala první Snoezelen místnost.

Pak jsem působila na běžné základní škole jako speciální pedagog, učitelka, logopedka. Zaváděla jsem zde reedukační hodiny pro žáky s poruchami učení, logopedickou péči, učila jsem český jazyk, cizí jazyky apod. Byla jsem třídní učitelkou třídy na 2. stupni, ve které byla žákyně s těžkým kombinovaným postižením. V té době to ještě bylo něco nezvyklého, nového, učitelé nebyli vedeni k tomu, že by mohli mít ve třídě jiné než zdravé dítě, nevěděli, jak s ním komunikovat, spolupracovat, jak k nim přistupovat, učit je, tudíž mi ve třídě dali všechny předměty, co mohli. Jen pro doplnění, tehdy se psal rok 2003.

U syna se objevily zdravotní potíže, práci jsem opustila a věnovala se jemu.

V roce 2005 jsem nastoupila na pozici ředitelky speciální školy. Převzala jsem malou školičku o počtu dvou tříd (cca 11 žáků cca s 5 zaměstnanci). Záměrem zřizovatele bylo zvýšit povědomí o dané škole, její rozvoj a nastavení kvalitní edukace a speciálně pedagogické péče, vyhovovala jim má kvalifikace, zkušenosti a koncepce rozvoje. Školu jsem spravovala do června 2024, tzn. bez jednoho měsíce 19 let. Během mého působení jsem založila další tři pracoviště školy, rozšířila nabídku o obory mateřská a střední škola, což umožnilo vzdělávat žáky celkem v 15. třídách. Edukaci jsem rozšířila o terapeutické aktivity dle potřeb žáků a rodičů, založila vzdělávací instituci pro další vzdělávání pedagogických pracovníků.

V současné době působím na pozici akademického pracovníka Ústavu speciální pedagogiky Fakulty veřejných politik na Slezské univerzitě, externě spolupracuji s dalšími univerzitami, věnuji se koučinku, realizuji odborné semináře, besedy a prožitkové workshopy muzikoterapie.

Máte vystudovaných několik škol a stále se dále vzděláváte, co je vaší motivací?

Vzdělávání je pro mě přirozenou součástí života – ráda se učím, získávám nové informace a neustále se rozvíjím. Průběžně se sebevzdělávám, protože mě motivuje poznávání nových přístupů a metod práce s lidmi s různými obtížemi. Velmi mě zajímá i psychologie, která s tím úzce souvisí. Největší hnací silou je však mé vnitřní nastavení a touha neustále objevovat a zdokonalovat se.

Ráda bych se s vámi pobavila nejen o vašem zaměstnání, ale i o tomto tématu obecně. Jaké jsou z vaší zkušenosti překážky, se kterými se osoby s autismem v zaměstnávání setkávají – ať už při hledání zaměstnání, nebo později při začleňování do pracovního procesu?

Z mého pohledu je tam hned několik faktorů a oblastí. Jako první mě napadá neinformovanost a předsudky zaměstnavatelů, jelikož si myslím, že je stále dost těch, kteří nemají o autismu a jeho projevech dostatek informací. Mohou mít zkreslené představy, například že lidé s autismem nejsou schopni spolupracovat v týmu, zvládnout náročné úkoly nebo že potřebují neustálý dohled. Mají obavy z toho, že by úpravy na pracovišti byly nákladné nebo složité.

Také samotné pracovní pohovory, mohou být pro lidi s autismem stresující. Tradiční pohovory často hodnotí především sociální dovednosti, přizpůsobivost a okamžité reakce, což může být náročné pro člověka, který potřebuje více času na zpracování informací. Nejasná komunikace během výběrového řízení může být matoucí, zvlášť pokud chybí strukturované otázky nebo zaměstnavatel neformuluje, jaké mají na zaměstnance požadavky.

Ne všechny pracovní nabídky jsou jasně strukturované a transparentní, například v inzerátu na webových portálech pro zájemce o práci chybí popisy pracovní náplně nebo neobsahují konkrétní informace, což ztěžuje hledání práce nejen lidem na spektru.

Během přijímacího řízení nebo i následně při práci může být obtížné samotné prostředí, například hluk, intenzivní pachy, ostré zářivky. Během pohovoru na dotyčného často hovoří více lidí, což je taktéž smyslová zátěž. Smyslové přetížení je jedním z faktorů, které mohou negativně ovlivnit jak výkon na pohovoru, tak pozdější pracovní výkon osoby na spektru, což si běžně zaměstnavatelé neuvědomují.

(Irena Johanka Savková - muzikoterapie)

Zkušenosti z pohovoru

Byla jste v posledních letech na nějakém pohovoru a máte se zmíněnými problémy také nějakou zkušenost?

Na posledním pohovoru jsem byla asi před rokem. Na něm mě zaskočilo, že u něj byla přítomna i komise, tedy dobrých čtyři až pět lidí. S tím jsem nepočítala. Neměla jsem od nich ani strukturu otázek, takže jsem nevěděla, na co se mám připravit. Odeslala jsem jim jen požadované informace – životopis, svoje pracovní zkušenosti a zaslala své diplomy. Co se tam bude dít, nebo na co se mě budou ptát, jsem ale netušila. Na výběrovém řízení jsem byla zaskočena tím, že se mě lidé ptali na přeskáčku, což bylo zátěžové, ale zvládla jsem to. Myslím si, že mi k tomu hodně napomohly mé dlouholeté zkušenosti v jednání s lidmi. Potom však ještě následoval psychologický test, což pro mě byl oříšek, protože otázky v něm nebyly jednoznačné. A já přece jenom potřebuju jasnou strukturu, jasnou otázku. Musela jsem u testu hodně přemýšlet, jak je to vůbec myšleno. Pak jsem se kolegyně, která u pohovoru byla přítomna, doptávala, jakým způsobem je to zadání myšleno a co si mám konkrétně představit pod danou otázkou.

Dostala jste pak zpětnou vazbu, jestli jste díky tomu, že jste se nad otázkami zamýšlela z různých úhlů, získala plusové body?

Ostatní na mé odpovědi nijak negativně nereagovali. U jedné otázky jsem například uvedla, že je dvojsmyslná, na což mi upřesnili, jak ji mám chápat, a následně jsem odpověděla. Jaký vliv to mělo na hodnocení, nevím – byla jsem informována pouze o celkovém výsledku výběrového řízení, ale konkrétní zpětnou vazbu k samotnému pohovoru nebo testu jsem nedostala.

Jedním z témat, o kterém se diskutovalo i na konferenci NAUTIS, bylo, zda sdělovat svou diagnózu zaměstnavateli. Jak na tuto problematiku nahlížíte vy? Je to podle vás důležité?

Vše má své pro i proti, je to na individuálním rozhodnutí každého jedince na spektru, ale záleží také na znalostech zaměstnavatele o autismu a vůbec na jeho otevřenosti k jinakosti. Určitě se základní povědomí o autismu zlepšilo, ale do řady běžných firem a organizací se tyto informace nedostávají. Rozhodnutí sdělit diagnózu zaměstnavateli proto závisí na osobních preferencích, typu zaměstnání a povaze firmy nebo organizace.

Jaká jsou za vás rizika spojená se sdělením diagnózy v zaměstnání?

Někteří zaměstnavatelé i kolegové mohou mít předsudky vůči lidem s autismem. Mohou předpokládat, že osoba není schopná zvládnout úkoly nebo o tom pochybují, což může vést k diskriminaci nebo také omezení v kariérním růstu. Pokud zaměstnavatel nemá žádné povědomí o autismu, může diagnózu nesprávně pochopit nebo ji použít jako důvod k tomu, aby osobu odmítl zaměstnat či ji následně přehnaně kontroloval.

Sdělení diagnózy může vést ke ztrátě soukromí. Diagnóza je osobní informace, která by neměla být sdílena bez souhlasu. Pokud zaměstnavatel nedodrží diskrétnost, může být zaměstnanec vystaven zbytečnému tlaku a nevhodnému, diskriminačnímu chování ze strany kolegů.

Kdy je naopak vhodné diagnózu sdělit?

Osobně považuji za vhodné sdělit diagnózu, pokud zaměstnanec na spektru vyžaduje pravidelnou lékařskou péči, má psychiatrické nebo jiné závažné obtíže, které mohou mít vliv na jeho pracovní výkon. Například má potíže se přepravit do práce MHD, potřebuje poupravit pracovní prostředí, aby se vůbec mohl na práci soustředit. Někteří zaměstnanci mohou potřebovat přizpůsobit zadávání úkolů či to, aby zaměstnavatel toleroval absenci na společenských aktivitách, jako je například vánoční večírek, s ohledem na to, že ví, že u lidí na spektru hrozí smyslové přetížení.

Jaká je vaše zkušenost, sdělovala jste svou diagnózu v některém z vašich zaměstnání?

Diagnóza je součástí mého soukromí a dříve jsem necítila potřebu ji sdělovat. Diagnóza nevypovídá o tom, zda a jak jsem schopná, spolehlivá nebo kvalifikovaná a neovlivňuje výkon mé práce. Společnost se sice postupně posouvá, ale předsudky stále existují. Tímto rozhodnutím jsem si chránila své soukromí. Prostředí nebo úpravy na pracovišti jsem si řešila sama, k tomu jsem nepotřebovala schválení nadřízených.

V současné době o mé diagnóze ví má přímá nadřízená i kolegyně, se kterými nejvíce spolupracuji. Proč jsem je informovala? Doba se změnila, jsem starší, zkušenější a v jiné pracovní pozici. Jako zaměstnanec se někdy setkávám s pokyny či úkoly, jejichž formulace mi nesedí a jsou pro mě hůře pochopitelné. Uvědomuji si, že se proto častěji ptám, potřebuji upřesnění nebo potvrzení informací. Velkou výhodou však je, že pracuji v prostředí s lidmi, pro které jinakost není cizí.  

Ráda bych se vás zeptala, co s tím. Ale obávám se, že na to není jednoduchá odpověď.

Už jsem to zmiňovala i v minulém rozhovoru, vnímám, že v Česku jsou lidé stále hodně nastaveni na škatulkování – pokud je člověk mimo normu, společnost ho nebere. S tím souvisí i ochota sdělování jinakosti v zaměstnání, proto rozumím tomu, že ne každý se do sdělování diagnózy chce pouštět.

Ze zahraničí máte jinou zkušenost?

Ano, i to je jeden z důvodů, proč ráda cestuji do zahraničí – dokážu si tam lépe odpočinout a cítím se tam dobře, plnohodnotná. Mám zkušenost, že v zahraničí je větší tolerance k odlišnostem a nikdy jsem se nesetkala s vyloženě nepříjemnou reakcí

Máte zkušenosti spíše z Evropy nebo i z jiného kontinentu?

Mám zkušenosti jak z Evropy, tak i z dalších kontinentů. Velmi dobře jsem se cítila například na Sardinii, Ukrajině, v Itálii, ale také v Izraeli nebo Indii. Lidé tam bývají více zvyklí na rozmanitost – potkávají se s různými kulturami, odlišnou barvou pleti i vlasů, odlišnými zvyklostmi a projevy v různých situacích. Respekt k odlišnostem je tam větší samozřejmostí. Můj osobní postřeh je, že my ve střední Evropě máme určitou nevýhodu v tom, že naše prostředí je více monokulturní – a to se odráží i v přístupu k jinakosti.

Pracovní prostředí a strategie zvládání – osobní zkušenosti

Máte nějaké vlastní strategie, které jste si osvojila, abyste zvládala pracovní nároky spojené s vaší pozicí?

Musela jsem si osvojit některé činnosti, které pro lidi na spektru nejsou vždy přirozené, jako je například dívání se do očí, když mluvím s druhými. Dříve byl zrakový kontakt viditelně cílený, nepřirozený, teď si myslím, že je již normální…

Dále mi dělá problém mlčet a neskákat lidem do řeči, což vůbec není jednoduché, když máte rychlé myšlenky a chcete přispět nebo znáte už odpověď, aniž by dotyčný dokončil otázku.

Respektovat různé pracovní styly – pochopit, že „chaos“ druhých může být jejich organizovaný způsob práce a že ne každý má mé tempo nebo smysl pro detail.

Ověřovat si a případně se doptávat, zda jsou informace pro mé zaměstnance jasné, srozumitelné a dobře uchopitelné, jelikož zde platí dvojnásob, že co je srozumitelné pro mě, nemusí být pro jiné, z čehož pak vznikají zbytečná nedorozumění.

Typické je pro mě také pravidelné barevné plánování, kalendář, který mívám většinou elektronicky, ale k tomu používám i papírovou formu a plánuji si strukturu. Mám ráda rituály, úkoly plánuji si doslova na hodiny, a ještě je barevně odlišuji.

Plánujete si i odpočinek?

Možná se budete divit, ale ano, i odpočinek si plánuji. Ze začátku jsem si do kalendáře zapisovala i ranní procházky nebo cvičení. Plánovala jsem si také čas na saunu, bazén, kosmetiku nebo setkání s kamarádkou.

Co vám pomáhá si zachovávat i při náročném zaměstnání duševní pohodu?

„Co se týče duševní pohody, tedy zdravé rovnováhy, je pro mě důležité mít čas pro sebe – naučila jsem se přenechávat některé úkoly týmu – dát prostor ostatním se zapojit a růst. Je v pořádku si říct, že na vše nemusím být sama.“

Pomoci může také stanovení pravidel komunikace (preferovaný způsob předávání informací – email, meetingy apod.), volit formy, které jsou účelné, ale časově nenáročné a při tom umožňují reagovat na aktuální situace. Myslím si, že je to dobré doporučení pro všechny vedoucí pracovníky, ale i zaměstnance. Pomoci také může určit si časy, kdy nejsem dostupná (například večer nebo o víkendu), nebát se to komunikovat se svým pracovním týmem. Vedoucí pozice neznamená, že člověk musí být dostupný 24/7, i vedoucí pracovník je jen člověk.

Rozvržení dne na práci a soukromí, tedy na prostor pro sebe, což je náročné snad pro každého, kdo má zodpovědnost za organizaci a zaměstnance. Některá období bývala obzvláště náročná. Stávalo se mi, že pokud jsem byla zabraná do práce, čas pro mě neměl žádnou hodnotu. Nevnímala jsem jej, zapomínala jsem jíst i pít. Zde se mi osvědčilo si nastavit upozornění do mobilu.

Celkově je pro mě prioritou sebepéče – respektovat sebe sama, své tempo, což mi pomáhá proti přetížení, dělám věci, co mi přinášejí radost, v mém případě například hra na nástroje, pobyt v přírodě, ve tmě, cestování, sauna, dechová cvičení nebo meditace. Také je pro mě důležité obklopovat se lidmi, kteří mě respektují, berou mě takovou, jaká jsem. Snažím se vyhýbat se v rámci možností toxickému prostředí, které je pro mě zátěžové. Dále bych chtěla zmínit koučink, jelikož od září mívám pravidelně koučovací rozhovory se svým profesionálním koučem.             Pomáhají mi lépe porozumět vlastním potřebám, mým silným stránkám, ale i mým limitům. Koučink mi přispívá k posílení pocitu vlastní hodnoty a sebedůvěry, pomáhá mi být sama sebou, být autentická, uvědomit si, co chci a co rozhodně již nechci, kde se mohu ještě rozvíjet a získávat dovednosti pro spokojenější a vyrovnanější život.

(Hra na dechový nástroj v rámci muzikoterapie) 

Co je to koučování a jak může pomoci v oblasti zaměstnání?

Co si pod pojmem koučink můžeme představit? Jako laika mě jako první napadne pomoc s řešením nelehkých životních situací nebo změn. Co ale koučink ve skutečnosti může nabídnout? 

Koučink není jen pro ty, kdo procházejí těžkým obdobím. Kouč vytváří bezpečný prostor, kde můžete otevřeně přemýšlet o důležitých tématech a hledat cesty k jejich řešení. Kouč je váš průvodce a partner na cestě životem, který naslouchá, nehodnotí a s respektem vám pomáhá ujasnit si cíle i způsoby, jak jich dosáhnout. Klíčová jsou úvodní setkání, během nichž si ujasníte, co od koučinku očekáváte – zda chcete pracovat na osobním rozvoji, zvažujete změnu zaměstnání nebo hledáte novou životní cestu.

Už jste techniku Role-play se svými klienty realizovala?

Ano, techniku Role-play jsem se svými klienty realizovala několikrát. Ačkoli jsme neprováděli simulace pracovního pohovoru, často jsme ji využívali k nácviku komunikace v různých situacích, například při interakcích s rodinnými příslušníky doma, s kolegy na pracovišti nebo při jednáních na úřadech.

Napadá vás, v čem by mohl být koučink přínosný pro osoby s PAS v oblasti zaměstnání? 

Zde jiná formulace, ale obsah je stejný: můžete použít: Koučink může být velmi užitečný i v pracovním prostředí pro osoby na spektru. Pomáhá jim například s tím, jak efektivně komunikovat své potřeby – ať už jde o sdělení diagnózy zaměstnavateli, vyjádření diskomfortu ze zářivek v kanceláři nebo řešení rušivého chování kolegů. Kouč neslouží k poskytování hotových rad, ale podporuje klienta v hledání vlastních řešení a strategií, které mu umožní lépe zvládat pracovní výzvy a prostředí.

Pro koho je koučink vhodný?

Koučink nejlépe funguje u lidí, kteří jsou připraveni aktivně pracovat na své změně. Dá se koučovat jakékoli téma, pokud je člověk vnitřně motivovaný a chce na sobě pracovat.

Jedná se v rámci koučinku zpravidla o krátkodobou spolupráci?

Z vlastní zkušenosti doporučuji spíše dlouhodobější spolupráci, než pouze jedno setkání. Změna zaměstnání nebo získání odvahy k formulování a vyjádření myšlenek je proces, který obvykle trvá několik týdnů. Osobně doporučuji zhruba 10 setkání, ideálně jednou týdně. Samozřejmě záleží na domluvě mezi klientem a koučem. Je také dobré začít prvním setkáním zdarma, abyste zjistili, jak funguje vzájemná „chemie“ mezi vámi a koučem. To vám pomůže poznat, zda je kouč vhodný pro pokračování na vaší cestě, a pokud ne, může vám doporučit jiného kolegu.

Jaké musí mít kouč vzdělání nebo výcvik?

Kouč nemusí být psycholog, ale musí mít odbornou kvalifikaci, zkušenosti a absolvované kvalitní výcviky, které by měl doložit mezinárodní certifikací. Považuji za důležité si ověřit odbornou kvalifikaci kouče a jeho zkušenosti, stejně jako to činíme při výběru jakékoli jiné služby. Vždyť jsme připraveni sdílet s koučem myšlenky, které často nejsme ochotni sdílet ani s našimi nejbližšími. Osobně jsem již absolvovala transformační koučink a v současnosti zvyšuju svou kvalifikaci prostřednictvím dalších intenzivních tréninků a výcviků, s cílem získat mezinárodní certifikaci ICF na úrovni PCC. Součástí výcviku není pouze koučování, ale i naše vlastní koučování, abychom jako kouči lépe rozuměli zkušenostem našich klientů. Je důležité být obeznámený s různými technikami a dovednostmi, které nám umožní pracovat s lidmi, aniž bychom jim nabízeli hotová řešení, ale pomáhali jim najít vlastní cestu. Koučování beru jako profesi, kterou si vážím, a pro kvalitní podporu klientů si uvědomuji, že je nezbytné se neustále vzdělávat a rozvíjet

Pracovní prostředí a maskování

Využívala jste také úpravy pracovního prostředí, aby lépe odpovídalo vašim potřebám? Co se vám nejvíce osvědčilo?

Žádné zvláštní úpravy jsem nepoužívala. Byla jsem totiž v místnosti sama. Osvětlení jsem si regulovala dle potřeb, pokud mi vadil hluk z ulice nebo zvuky či hudba z vedlejších prostorů, zavřela jsem si okno nebo dveře. Pro mě je důležité klidné, příjemné, motivující prostředí. V současném zaměstnání mám klidnou prostornou vybavenou samostatnou místnost, což mi bohatě stačí. Mám možnost pracovní úkony vykonávat i mimo pracoviště a vím, že pokud bych něco potřebovala, mohu si říci a vedení mi vyjde vstříc. Cítím se být součástí týmu, respektujeme se navzájem, máme otevřenou komunikaci, spolupracujeme mezi sebou. Nicméně si myslím, že toto není žádné specifikum lidí na spektru. I ostatní zaměstnanci přece vítají, když mají v práci pohodu, klidný prostor na práci a vstřícné vedení a pohodové vztahy v kolektivu.

Byly v pracovním prostředí situace, kdy jste musela maskovat své autistické projevy?

V první řadě bych chtěla zdůraznit, že maskování není volba, ale spíše strategie, kterou lidé na spektru často nevědomě nebo i vědomě přijímají, tzv. maskují, aby zapadli do společenských očekávání. Jedná se o obranný mechanismus, způsob, jak přežít ve světě, který často nerozumí našim potřebám a odlišnostem, jedná se o přizpůsobování se prostředí, situacím a hlavně očekáváním ostatních.

A jak se maskování projevovalo u vás?

Také nevyhledávám společenská setkání nebo posezení – běžná komunikace mi není vlastní, povídání si o počasí, jak se mám, jak se daří, mi fakt nejde, povídání si o rodině? Dětech? To vůbec. Navíc setkání se konala večer, tedy v době, kdy si již užívám klidu v soukromí. Pracovní výjezdy byly pro mě zajímavé a ráda jsem na ně jezdila, ale bylo to pro mě náročné. Proto jsem chtěla mít pokoj sama pro sebe, jelikož spím zhruba 4–5 hodin denně. Nechci být omezována v tom, co budu dělat, když zrovna nemohu spát. Navíc to je jediný čas, kdy mohu být jen sama se sebou, odpočinout si, nabrat síly do dalšího dne.

Zmínila jste, že maskování vás dříve vedlo k fyzickému i psychickému vyčerpání. Co vám zpětnou optikou nejvíce pomáhalo?

Pomohla mi například příprava na plánované situace, zejména mentální – v hlavě jsem si připravovala varianty, jak reagovat na různé situace. Pokud se jednalo o prezentaci, schůzku či jednání, tak mi pomáhala písemná příprava materiálů, sepisování dokumentů a toho, co chci říci, abych sdělila požadované informace konkrétně a srozumitelně v krátkém časovém rozsahu. Úmyslně mluvím v minulém čase, díky dlouholetému praktikování zvládám zátěžové situace lépe.

Efektivní komunikace a podpora na pracovišti

Už jste zmínila, že je pro vás důležitá otevřená komunikace s kolegy. Co si pod tím můžeme představit?

Je to komunikace, která je jasná, stručná, výstižná, má řád a je bez zbytečné vaty. Obsahuje jasné pokyny, co se bude dít. Důležité při komunikaci s lidmi s autismem, je to, že můžeme mít obtíže s interpretací neverbálních signálů. Naopak naše neverbální komunikace bývá pro okolí méně čitelná. Lidé na spektru bývají více přímí a otevření, což může působit neadekvátně, drze nebo ironicky, tudíž je na místě případná nedorozumění hned společně komunikovat.

Máte konkrétní tipy na zlepšení komunikace na pracovišti?

Napadají mě tipy, které mohou být užitečné zejména ve vztahu k zaměstnancům s PAS, ale i obecně pro celý tým:

Neočekávejte zapojení do společenských témat, jako je počasí, sport apod., komunikaci zaměřujte spíše na konkrétní a věcná témata.

Buďte přímí a jasní, nepoužívejte sarkasmus, narážky, dvojznačná slova nebo ironii, například místo: „To jsi mě fakt zachránil.“ Použijte: „Děkuji za pomoc, bylo to důležité.“

Respektujte individuální komunikační styl. Osoba s PAS může mít odlišný tón hlasu, méně gestikulovat nebo neudržovat oční kontakt, mít nevýraznou a pro jiné nečitelnou mimiku, berte to jako součást jejího projevu a nepovažujte to za nezájem.

Vyhněte se hlučné a chaotické komunikaci – příliš hlasité hovory nebo mluvení přes sebe mohou být stresující, matoucí, nesrozumitelné. Pokud zaměstnanec nebo kolega mluví s jiným kolegou na spektru a je hlučný, tak se může stát, že se mu sluchový kanál „uzavře“ a vyřčená slova pak není schopen rozlišit a vnímat. Snažte se mluvit v klidném a přátelském tónu. Dejte dostatek času na odpověď – lidé s PAS mohou potřebovat více času na promyšlení toho, co řeknete. Po sdělení informací si můžete ověřit, zda vše bylo pochopeno, například větou: „Je to takhle srozumitelné, nebo mám něco doplnit?“

U pracovních úkolů, poskytněte konkrétní a detailní instrukce, nejlépe písemně. Například: místo „Připrav report.“ Napište: „Do pátku připrav report o výsledcích projektu na jednu stránku s daty z minulého měsíce.“

Omezte vtipy, nejasné poznámky založené na dvojsmyslech nebo kulturních narážkách, které můžou být matoucí a vyvolat nejistotu. Pokud vtip použijete, nečekejte automaticky, že se člověk na spektru bude smát taky.

Zajistit jasnost a strukturu informací, důležité informace sepsat, například e-mailem nebo na sdílenou platformu, vytvářet přehledné instrukce nebo plány (např. seznamy úkolů). Zjistit, zda zaměstnanci preferují písemnou nebo ústní komunikaci, nabídnout možnost neformálních rozhovorů nebo individuálních konzultací, dát prostor na promyšlení odpovědí. Nezatěžujte lidi s PAS zbytečně rychlým přecházením mezi tématy. Podporujte otevřenou zpětnou vazbu – kolegové by měli vědět, že se mohou bez obav vyjádřit. Schůzky by měly být strukturované (s předem danou agendou) a krátké, zvážit vizuální pomůcky – prezentace, grafy, které usnadní pochopení informací. Za zajímavou možnost považuji také vyškolit tým v základech efektivní komunikace, například jak formulovat zpětnou vazbu, v typologii osobnosti MBTI. Pro zaměstnance, kteří to ocení, nabídnout podporu od kolegy, mentora, kouče

Pokud zaměstnavatel ví, že má přijmout zaměstnance s autismem, může se na to nějak dopředu připravit, ať už v rámci zaškolování nebo mu poté pomoci vytvořit pracovní rutinu?

„Že zaměstnanec s PAS potřebuje pracovní rutinu, považuji, za zavádějící. Nesmí se zapomínat na individuální přístup a komunikaci se samotným zaměstnancem. Zaměstnanec na spektru přece komunikuje, stačí se jen zeptat, jaké podmínky preferuje, co potřebuje.“

Každý člověk s PAS je individuální a to, co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému. Například někteří lidé s PAS mohou mít silnou potřebu rutiny a struktury, zatímco jiní mohou mít rádi kreativitu, inovace a flexibilitu. Osobně mám ráda akci, inovace, nové směry, ráda vidím výsledky, že se něco někam posunulo, rozvinulo, něco nového vzniklo. Pracovat v zajetých kolejích není pro mě, rutinní práci jsem schopna vykonávat, ale ne dlouho. Pokud v ní přestávám vidět smysl, nerozvíjím se v ní, tak odcházím. Nejsem ochotna jí věnovat svůj čas a energii.

Děkuji za uvedení na pravou míru. Myslím si, že to byla nejen špatná formulace z mé strany, ale je to možná i předsudek, že lidé na spektru potřebují rutinu nebo opakování činností.

Místo termínu „pracovní rutina“ bych raději mluvila o strukturách a organizaci práce, což je termín, který lépe vystihuje potřebu jasné struktury a organizace, aniž by se nutně zaměřoval na opakování stejných činností. Když se zamyslím nad svou pracovní historií, vždy jsem v různých organizacích vytvářela něco nového, obory, nové projekty, terapie, přístupy, rozvíjela je a zaváděla – a to mě bavilo. Což nemá nic společného s potřebou rutiny nebo opakováním činností. A určitě nejsem v tomto ohledu výjimka.

Přínosy osob na autistickém spektru pro pracovní tým

Co podle vás může neurodivergentní myšlení přinášet na pracoviště, může být v některých ohledech přínosem?

Ano, neurodivergentní myšlení může být v mnoha ohledech velkou výhodou. Neurodivergence zahrnuje různé způsoby, jak mozek zpracovává informace. Lidé s neurodivergentním myšlením bývají inovativní, kreativní, často přicházejí s nekonvenčními nápady a řešeními. Díky odlišnému vnímání světa vidí příležitosti a spojitosti, které jiní nevidí. Například mohou být vynikající v brainstormingu a při generování různých nápadů.

Lidé s autismem mívají silnou schopnost soustředit se na konkrétní detaily a analyzovat informace velmi důkladně, což je ceněná schopnost v oblastech, jako je věda, technika nebo umění. Neurodivergentní lidé často bývají vytrvalí, odhodlaní, odolní, protože se učí zvládat překážky, kterým čelí ve společnosti přizpůsobené neurotypickému myšlení, což může být inspirativní a motivující pro ostatní.

Někteří lidé mohou dosáhnout stavu hyperfokusu – intenzivního ponoření do úkolu, který je baví nebo je zajímá, což může vést k vysoké produktivitě a preciznosti. Ačkoli se to nemusí týkat všech, někteří neurodivergentní jedinci mají velmi vysokou citlivost k pocitům ostatních, což může přispět k hlubokým mezilidským vztahům.

Děkuji, že jste to zmínila, protože když jsme se dříve bavili o komunikaci s kolegy, říkala jste, že jedinec s autismem může působit jako neempatický nebo arogantní…

Ráda bych zde upřesnila, že ve společnosti často panuje mylná představa, že lidé na spektru postrádají emoce nebo že se neradi socializují. Ve skutečnosti si mnoho z nich společnost užívá, jen v jiném rozsahu – často jim vyhovuje interakce s jednou či dvěma osobami a po kratší dobu. Zároveň mohou být velmi emotivní.

Tím jsme se dostaly k tématu mýtů, do něj se dnes více pouštět nebudeme, ale koho by téma zajímalo, moc hezky jste o něm mluvila v našem předchozím rozhovoru, který tímto ještě jednou doporučuji k přečtení.

Co byste poradila dalším lidem s autismem, kteří by rádi postoupili na vedoucí pozice, ale mají z toho obavy?

Obavy z přechodu na vedoucí pozici jsou zcela přirozené, a to nejen pro lidi s autismem, ale pro každého, kdo se dostává do nové role s vyšší zodpovědností. Mít obavy znamená, že člověk bere svou roli vážně a uvědomuje si zodpovědnost, kterou tato pozice nese. Je to signál, že daná osoba chce být co nejlepší, což je pozitivní a zdravý přístup. Pokud máte příležitost jít na vedoucí pozici a cítíte obavy, zkuste se podívat na tuto výzvu z perspektivy osobního růstu a příležitosti. Možná zjistíte, že se v této roli budete cítit dobře a najdete způsoby, jak ji zvládnout. A pokud zjistíte, že to není to pravé, vždy můžete změnit směr – důležité je nebát se zkoušet nové věci!

Je nějaká myšlenka, kterou byste chtěla předat ostatním ženám s autismem, které se potýkají s nejrůznějšími výzvami v pracovním prostředí?

Zůstaňte věrné samy sobě. Nemusíte se měnit, abyste zapadly. Pracovní prostředí by mělo být místem, kde se cítíte respektované a přijímané takové, jaké jste. Přijměte, že jste člověk a že máte právo na chyby a odpočinek.

„Vaše hodnota není definována jen výkonem. Nebojte se být samy sebou, protože právě vaše odlišnost je tím, co činí svět zajímavějším, a vaše odvaha překonávat výzvy je inspirací pro ostatní.“

 👉 Doporučujeme k přečtení také 1+10 informací o zaměstnání.