„Svoji práci si představuji mezi zvířaty – každý den hnůj, mléko a spoustu kozí srandy,“ říká bývalá studentka s PAS

Veronice Krupičkové je 21 let a od dětství má diagnostikovaný Aspergerův syndrom. Navzdory náročným zkušenostem se šikanou, kvůli které musela změnit střední školu, úspěšně odmaturovala a dnes má jasný sen – věnovat se chovu zvířat a jednou třeba i mít svou vlastní kozí farmu. Právě práce se zvířaty ji naplňuje a dává smysl. Aktuálně je v procesu hledání vhodné farmy, kde by mohla nejen pracovat, ale i bydlet a cítit se dobře.

Co jste studovala a čemu byste se chtěla profesně věnovat?

Vystudovala jsem zemědělskou školu v Přerově, kde jsem strávila i poslední rok svého studia. Předchozí čtyři roky jsem strávila v Kroměříži (taktéž na zemědělské škole), kde jsem vystudovala učňák v oboru zemědělec – farmář a také první rok maturitní nástavby v oboru mechanizace zemědělství a lesního hospodářství. Tuto školu jsem však kvůli šikaně a dalším aspektům musela opustit a následně přejít do Přerova, kde mě tedy vzali do druhého ročníku maturitní nástavby.

Profesně se chci zaměřit na chov zvířat a třeba do budoucna mít kozí farmu, protože kozy jsou moje oblíbenkyně.

Kdy jste se dozvěděla o tom, že jste na autistickém spektru?

O své diagnóze jsem se dozvěděla myslím už ve školce. Pamatuji si, že si se mnou nikdo nechtěl hrát, učitelka mě šikanovala, děti také. Myslím, že právě tam jsem poprvé pochopila, že je se mnou něco jinak. V každodenním životě zažívám různé překážky, ale asi už jiné, než když jsem byla mladší. Stále se mám co učit, asi jako každý člověk, jen je to někdy velká horská dráha, a to jak v mých vztazích, tak u mě samotné.

Jak si představujete svou budoucí práci a pracovní prostředí?

Svoji práci si představuji mezi zvířaty – každý den hnůj, mléko, spoustu kozí srandy. Takže moje pracovní prostředí bude naplněno nejen prací, ale taky láskou.

Z lásky ke zvířatům se stal hnací motor do dalšího vzdělávání

Jak vzpomínáte na svá školní léta?

Na školu nevzpomínám moc dobře, protože již od školky mi ostatní dávali znát, že jsem jiná. Stejně tak na základce a pak i na střední škole. Ráda budu vzpomínat na poslední rok školy, kdy jsem po tolika letech měla kolem sebe lidi, kteří při mně stáli až do konce. Měla jsem tam také učitelku, která mi pomohla a taky jsem si na této škole poprvé našla opravdovou kámošku, to mi pomohlo vše dokončit a zvládnout.

Co vás přivedlo ke studiu zemědělství a chovu zvířat?

Odmalička jsem milovala zvířata. Rodiče mi na doporučení doktorů pořídili kočku, která se stala mojí velkou kámoškou a terapeutkou. Když jsem si pak vybírala střední školu, měla jsem jasno! Chtěla jsem se starat o zvířata, chovat je, být s nimi. Čím dál víc jsem chodila navštěvovat různé farmy. I ve škole na praxích jsme chodili za zvířaty, a tak jsem se rozhodla v tom i do budoucna zůstat.

Jaké zkušenosti vám praxe přinesly?

Praxe jsme sice měli, ale chodili jsme na velkofarmy a tam jsem do budoucna pracovat nechtěla. A tak jsem začala hledat a našla jsem – kozy… Kozí farmy byly malé a nikdo se tam k nim nechoval zle. Zůstala jsem tam a brzy se skamarádila i s kozami, které mě začaly milovat. Později jsem šla na brigádu, kde jsem měla na starost především prasata, ale i koně a kozy. Právě tam jsem se naučila cvičit kozy na trekking a objevovat dál jejich svět.

Můžete nám tuto aktivitu více přiblížit?

Poprvé jsem o kozím trekkingu slyšela, když jsem sháněla sponzorské dary na svůj maturitní ples. Mám ráda trošku potrhlé nápady, a tak jsem napsala ihned do Vansdorfu, kde je největší trekkingové centrum. Pán odtamtud nám dal deset poukazů na výlet s kozou. O pár měsíců později jsem šla na brigádu, no a tam trekking také provozovali. Vždy po práci jsem si mohla vzít kozu a jít ven. Měli tam uvázaného kozlíka a ten si na mě hodně zvykl, a tak jsem chodila hlavně s ním. Vždycky, když mě viděl, už se chystal před boudu. Běhali jsme po asfaltce, kozel si občas něco snědl, občas mě zatáhl mezi „kudlibabky“. S dalšími lidmi chodil ven, když si objednali půlhodinovou procházku. Zaměstnavatel měl radost, že s kozami trávím čas na procházkách, protože je výhodou, když zvíře umí chodit na vodítku, pak ho totiž nemáte problém kamkoli dostat. A kozy jsou stejně inteligentní jako psi, dá se je to naučit lehce.  

Připravovala vás škola nějak na přechod do zaměstnání?

Škola mě na zaměstnání připravila jednak praxí, jednak teorií v ekonomice. V jednom z ročníků jsme měli i pracovní pohovor nanečisto. Hodně mi v tomto pomohla paní učitelka třídní, která se mi věnovala pět let a také rodiče a ostatní učitelé. Začala jsem pak chodit i na brigádu, abych si vyzkoušela práci na směny a podobně.

Lišily se vaše představy o budoucí práci od představ rodiny nebo učitelů?

Trošku se lišily, ale každopádně mě v tom podpořili. Práce s kozami možná není snem běžných lidí, ale mým ano, což možná málo lidí chápe. Třídní učitelka mi fandí, v chovu zvířat jsem, jak by řekla, „špičková“. Doma zase vedeme rozhovory o tom, proč nemohu mít doma kozu či pštrosa, každopádně teď již mám kozlíka, který ale bydlí jinde než u nás doma. Moje rodina je hodně umělecká a jen já jsem taková „elita národa“, že chci chovat kozy. 😊

Hledání zaměstnání

Jak se vám nyní daří při hledání práce?

Nyní práci hledám a snad už něco najdu. Je někdy velmi náročné sehnat zaměstnání podle svých představ, potřebuji se v něm zkrátka i dobře cítit. Samozřejmě zjišťuji, že jsou problémy, na které při shánění zaměstnání opakovaně narážím, třeba s mojí váhou, která je nyní 40 kg, nebo v komunikaci s ostatními.

Jaké kroky jste už podnikla a co vám při hledání zaměstnání nejvíce pomáhá?

Hledala jsem jak na internetu, tak psala na farmy a na Facebooku jsem projížděla inzeráty. Při hledání zaměstnání mi nejvíce pomáhá zachovat si chladnou hlavu, nepanikařit.

Co je pro vás v procesu hledání zaměstnání obtížné?

Obtížné je zejména to, že nemohu zapadnout do tabulek farem, které jsou určené pro lidi, jako jsem já… akorát že vůbec, protože mám jen průkaz ZTP, a ne žádný ze statusů, nejsem už ani student, ani osoba pobírající invalidní důchod. Také narážím na to, že moje požadavky ohledně toho, jak má vypadat místo, kde budu pracovat a bydlet, jsou někdy vysoké.

Přemýšlíte o tom, zda zaměstnavatelům sdělit, že jste na spektru autismu? Co při tom zvažujete?

Za mě by to rozhodně měli vědět. Na minulých praxích a brigádách to nevěděli a pracovní náplň jsem zvládla, ale tohle je přece jenom něco jiného. Ráda vždycky odpovím, když se někdo slušně zeptá, proč nemůžu nebo nemám to a ono.

Využila jste nebo zvažujete využití podpory některé poradny, organizace nebo pracovního poradce?

Mám svého psychiatra a ten mi pomůže, když potřebuji, jinak žádnou podporu již nemám, i když zvažuji, že kvůli určitým obtížím vyhledám podporu centra Anabell.

Práce je pro mě o vztazích

Jak by mělo vypadat vaše ideální pracovní prostředí?

Moje ideální pracovní prostředí je hlavně o lidech. Samozřejmě mě zajímají i zvířata, protože o těch to je taky. Pro mě je nejvíce důležitý vztah se zaměstnavateli, abych dělala vše ku jejich spokojenosti a samozřejmě pak i k té mojí.

Jaké podmínky potřebujete, abyste mohla podávat dobrý pracovní výkon?

Dobrý pracovní výkon se pojí s mými možnostmi a limity. Potřebuji přístup k jídlu a pití a hodně spánku. A když je ta práce v mém zájmu, jde to vždycky o něco lépe. Důležitá je pro mě i motivace. Na brigádě jsem měla dovoleno, že až obstarám prasata, můžu jít vyvenčit kozla, a to na mě funguje nejvíc. 

Na co jste ve své dosavadní cestě nejvíce pyšná?

Jsem pyšná na to, co už jsem všechno v životě zvládla. Nevnímám to, co nyní mám, jako samozřejmost a jsem za to vděčná. V současné době jsem pyšná na to, že jsem udělala maturitu, i když očekávání některých lidí ohledně toho byla úplně jiná.

Co byste poradila mladým lidem s autismem, kteří právě dokončují školu?

Poradila bych jim, ať se nebojí jít dál do zaměstnání a hledat podle toho, co chtějí v životě dělat, protože dřív nebo později se najde něco, kde se jim bude líbit a bude je to naplňovat.

Co byste vzkázala zaměstnavatelům, kteří uvažují o přijetí člověka s autismem?

Můj vzkaz pro zaměstnavatele je, že by se neměli bát takového člověka zaměstnat, někdy to může mít i výhody, protože někteří lidé na spektru mají například rádi řád a jsou velmi spolehliví. Na jedné farmě mi řekli, že tady nehrají na tabulky, ale že je to o tom, aby byla spokojená zvířata, že nezáleží na tom, zda má člověk autismus nebo cokoliv jiného, ale na tom, jak umí pracovat. S tímto přístupem souhlasím.