Vidím, co ty možná nevidíš

Nikdy jsem nerozuměla tomu, jak je možné, že si syn pamatuje tolik detailů. Říkávali jsme tomu fotografická paměť, ale dnes už vím, že to s ní příliš mnoho společného nemá. Jakmile jsem se začala více zajímat o odlišnosti ve smyslovém vnímání, pochopila jsem, že to je jeden z projevů, mnohdy velmi typických pro děti s PAS. Zaměření na detail, vizuální vnímání tzv. od jednotlivostí k celku.

Zatímco my si běžně zapamatujeme celek a postupně si zvykáme na jednotlivé detaily v něm, děti s autismem to mají naopak. Já vidím dopravní značku; náš syn vidí nejprve to, kde stojí, jak je velká, jaké jsou zezadu šroubky a jestli je nová, případně z kterého roku (neptejte se mě, jak to ví). Teprve pak je to pro něj specifická dopravní značka. Já s bídou zavnímám, jestli má třeba dodatkovou tabulku, a zda tam stála odjakživa, nebo ji registruju poprvé.

Tento způsob vnímání detailů se promítá úplně všude. Zatímco dříve jsem se s ním hádala, že nějaký dílek lega máme jen v pěti kusech a ne víc, dnes mu naprosto věřím, když mi tvrdí, že jich máme sedm. Bez ohledu na to, že ty dva navíc nedokážu už dvě hodiny najít. Ví naprosto přesně, co a kde má, což má dvojí účinek. Můžu se na něj spolehnout, že má přehled, ale zároveň to znamená, že není možné nic vyhodit. On ten náš chlapec je totiž tak trošku sběrač, a zatímco lidé např. staré kartáčky na zuby většinou vyhodí, u nás jsme měli ještě donedávna sbírku nejmíň dvaceti kousků. Mezizubní párátka mu vyměňuju tajně – ještěže jsou všechny stejné 😊. 

Bezpečně se také orientuje v místech, která zná. Ať jde o místnost, budovu nebo třeba park či hřiště, každou změnu mi hlásí. A že jsou to občas docela drobné změny! Jeho majstrštykem jsou pro mě dodnes kliky na dveřích. Když nastoupil na základní školu, často a rád si ji kreslil. Kreslil její místopis, jednotlivé učebny, umístění rozhlasů, typy projektorů a další detaily. Na jednom takovém obrázku je jeho mistrovství znázorněno a já ho sem ráda přikládám. Všimnete si na něm, že kliky u dveří jednotlivých tříd jsou různé. Když jsme se o tom bavily s poradkyní z SPC, jež ho má v péči, rozhodla se to při příštím náhledu ověřit a budovu si poctivě prošla. A opravdu, realita odpovídala obrázku.

Totéž vznikalo, když kreslil své oblíbené majáčky. Zatímco já jsem sotva zaznamenala, že u nějaké budovy jsou vrata s majáčkem, on je měl v paměti dokonale uložené včetně všech detailů. Když jsme s ním vyrazili na procházku, často nás bral směrem, kterým jsme nečekali, se slovy, že „Tam je brána!“ Asi vás nepřekvapí, že tam vždy byla nějaká, které jsme si do té doby nevšimli. Zato Kuba ano, dokonce při jízdě autem, což pak vyústilo právě v nečekanou novou trasu. Někdy jsme si připadali jako zloději; okukovat brány u domů není úplně to, co chcete dělat 😊. I tady pro ukázku přikládám obrázek.

Jindy měl období značek aut a řešil jejich barvu, případně změněné logo, umístění na autě atd. To jsme pak chodili po parkovišti u supermarketu, jako bychom si vyhlíželi auto, které ukradneme... Jenže když ten náš chlapec nutně potřeboval najít auto se starou značkou Fiat!

Když staví z Lega, staví podle toho, co si pamatuje, a pak to prostřednictvím stavebnice dokáže dokonale napodobit. Nechybí mu technické a prostorové cítění a už vůbec mu nechybí dílky – za ta léta, co si s legem hraje, jich máme na hernu pro děti. A asi se už nebudete divit, když vám povím, že Lego duplo pro menší děti máme taky a rozhodně se ho nemíní vzdát😊

Další detaily vnímá u písma. V první a druhé třídě hodně vnímal, že různé cedule a nápisy jsou psány různě. Kromě toho, že zachytil při kreslení i šroubek nebo připínáček, které tabuli či papír upevňovali, vždy také zachytil jednotlivé odlišnosti daného písma. Bylo patkové či bezpatkové? Vypadalo malé písmeno „a“ jako v Comenia scriptu nebo tradičně? Jak velké mezery mezi písmeny byly?

V raném věku, když byl ještě neverbální a komunikoval prostřednictvím obrázků, nám mnohdy potřeboval sdělit, že něco potřebuje, i když to „něco“ nemělo piktogram. Pomohl si a tu věc nám kreslil. Kromě toho, že vizualizaci začal využívat takto obousměrně funkčně, nám na tom obrázku samozřejmě dopřál takové množství detailů, že nebylo pochyb, co hledá. Pamatuju si, že jednou to třeba byla power banka. A na tu obrázek opravdu neměl.

Dokážu si představit, že množství informací, které takto uchovává, jej můžou vyčerpávat. Určitě jsou dny, kdy ho tato superschopnost dokáže docela obyčejně zmáhat a unavovat, aniž by si to uvědomoval. Myslím, že právě proto je pro něj opravdu zatěžující navštěvovat různé kulturní akce třeba na náměstí měst, které jinak dobře zná. Ta změna a množství nových vjemů je určitě zahlcující.

Těch příkladů by bylo mnohem víc, ale myslím, že to není potřeba. Fascinuje mě to a těší mě si s ním o tom třeba i povídat, protože mám to štěstí, že už to občas jde, že to dokáže. Ráda mu ukazuju svůj zájem o to, co má rád on, přestože dříve bych o rozhovorech tohoto typu zrovna nesnila. Jenže povídat si s ním dnes o majáčcích je cesta k němu, a možnost si vůbec povídat – s chlapcem o šesti let téměřo neverbálním – je odměna sama o sobě.

👉 Přečtěte si také článek Pohledem lidí na spektru...aneb „Vnímáte u sebe pozitivní stránky autismu?", ve kterém se autoři o smyslu pro detail u osob s PAS více rozepisují. 

👉 Více o typických projevech autismu v určitém věku najdete ZDE.