Zásadní životní změna aneb stěhování s chlapcem na spektru

Jak velká změna je příliš velká?

Myslím, že většina rodičů dětí s autismem časem dostane, jakmile začne chápat problematiku této odlišnosti, jakousi permanentní a přirozenou obavu z větších a zásadnějších životních změn. Může to být nástup do školky, do školy, změna kterékoliv z nich, nový psycholog nebo třeba stěhování. I přes to, že se děti vyvíjí, zlepšují ve své adaptabilitě, jsou časem pružnější a změny zvládají lépe než v raném věku, změna je z podstaty autismu stále nevítaná. Rodiče vyvíjí nemalé snahy, aby na ni dítě připravili. Přinejmenším my to tak máme a právě nedávno jsme jednu takovou absolvovali. Stěhování.

Náš syn se s námi stěhoval už podruhé v životě. Poprvé to bylo v jeho čtyřech letech a zvládl to pěkně. Nový byt byl větší, prostornější a on se tam rychle cítil jako doma. Přípravy zahrnovaly všeho všudy dvě návštěvy před koupí bytu a snahu o vysvětlení, která ale tehdy ještě úplně nepadala na úrodnou půdu. Nemluvil, velmi málo rozuměl a stále byl hodně symptomatický. Přesto ten přechod proběhl prakticky hladce.

Teď nás stěhování čekalo v jeho dvanácti letech. Měli jsme obavu, jak to přijme, a to hned v momentě, kdy jsme se rozhodovali o koupi pozemku. To bylo dva roky nazpět a první, co jsme tehdy udělali, bylo, že jsme ho tam vzali. Nebylo tam nic než louka, na které měly vyrůst nové domy.  Zeptali jsme se ho, jestli by tam chtěl žít, jestli by se mu líbilo mít tam dům. Pamatuju si, že mu zasvítily oči a on řekl ano. „Vezmeme skříně a postel a jedeme!“ „Tak rychle to nepůjde, Kubi, nejdřív musí pan stavitel ten dům postavit.“ Byli jsme z jeho reakce nadšení a krátce nato jsme pozemek opravdu koupili. Ano, opravdu až po jeho schválení. Víme totiž dobře, že kdyby se tam z jakéhokoliv důvodu necítil dobře (a že naše děti mají šestý smysl a jsou velmi citlivé), nemohli bychom to udělat. Nebyla by to otázka zvykání; stal by se z toho opravdový problém. Problém doslova za milión.

Od té doby jsme na pozemek pravidelně jezdili. Jen tak, pro pocity, pro sžívání se s místem. Později jsme tam běhali po základové desce, kochali se rostoucí dřevěnou konstrukcí a dalšími pracemi. Jezdili jsme tam vždycky všichni a syn se tam ohromně rád vrtal v hlíně, zatímco my jsme procházeli dům. Takhle to zní jako ohromná rychlovka, ale ty dva roky nám připadly nekonečné. Často jsme synovi museli vysvětlovat, proč se práce neposouvají, i když jsme mnohdy vysvětlení neznali. Krize s materiály potkala i nás a vlastně celá stavba byla jedním slovem adrenalin. Bylo však zřejmé, že Kuba se tím až tak netrápí. Pro něj bylo zásadní, že už něco hmatatelného vidí, že se to děje, a že tam někde v dálce tunelu je světlo v podobě dokončení domu.

Když už stály i vnitřní stěny pokojů, trénovali jsme ho. „Kde je tvůj pokoj, Kubi?“ „A šup do vany, Kubíku!“ Orientoval se velmi rychle a bavilo ho objevovat všechno nové.

Mezitím jsme průběžně třídili jeho věci. Co už mu neslouží, co má zbytečně (v našich očích samozřejmě) desetkrát, třeba jako jeden obrázek v mnoha verzích nebo spousty plastových kelímků. Ještěže tahle vášeň ho prozatím pustila. Všechno podléhalo jeho schválení, protože už se mi mockrát stalo, že když hledal něco, co jsem před časem vyhodila, moc se zlobil, že to nemá. S respektem k němu a jeho věcem jsem se s ním pečlivě radila o spoustě drobností.  Abych byla upřímná – i tak jsem si troufla něco dát pryč, aniž by to věděl, a vystavuju se tak riziku možného hněvu pekelného, ale budu věřit, že mě to tentokrát mine. Útržky papírků, vršky od PET lahví…to prostě nechcete stěhovat.

Když se blížilo datum stěhování, rozhodli jsme se, že to s námi Kuba absolvuje celé. Nakonec, jak rád prohlašoval, byl skoro už šesťák, a tak zatímco jako čtyřletý stěhování přečkal u prarodičů, tentokrát jsme si sedli a společně si načrtli, co se který den bude dít, a hlavně – že on u toho všeho bude a bude pomáhat. Vyzvednout vozík, zajet pro novou sedačku, sehnat krabice, doma je plnit.

Fascinovalo ho to. Při balení na nás neustále dohlížel, jestli to děláme správně, co vyhazujeme a proč, kterou krabici jak nadepisujeme. Když jsme šli po kolaudaci uklidit dům, byl to jediný moment, kdy zůstal s dědou ještě ve starém bytě. Byl jako na trní, tak jsem mu řekla: „Kubo, tady na chodbě jsou krabice od bot. My jedeme uklízet dům a ty si začni balit své hračky.“ Když jsme se pozdě odpoledne vrátili, ta hromada krabic byla fakt nabalená. Děda nám se smíchem vyprávěl, jak Kuba balil celé dopoledne, načež po obědě prohlásil, že je strašně vyčerpaný a hodinu a půl spal. Byli jsme rádi, že je u toho, že to nejde mimo něj. Byla to pro něj terapie prací a zároveň životem. Nebyl pozadu jen proto, že je dítě, notabene s autismem. Naopak, byl v centru dění a podle všeho si tu roli užíval, protože mu zvedla sebevědomí. To je pro nás jako pro rodiče vlastně vůbec nejcennější.

V den stěhování už s námi poctivě běhal, otvíral a držel dveře, nosil menší věci a vůbec nezahálel. Když jsme šli poprvé v novém domě spát, byl jedním slovem šťastný, až řekl: „Dobrou noc v krásném Vlčnově!“ Mohli jsme chtít víc?

I velké věci jde s našimi dětmi zvládnout dobře. Zůstává ale pravidlem, že je potřeba je na ně připravit. Mluvit o nich, kreslit je anebo zapisovat, zajistit dětem, že vědí, co je asi tak čeká. Předvídatelnost věcí a dobrá příprava byly a jsou pro mě klíčem ke všemu, co jsme se synem doposud zvládli. Je to bezesporu mnohem těžší s dětmi malými, neverbálními, úzkostnými, ale i tam to stojí za snahu. Nakonec, co my víme? Nakolik nás vlastně skutečně vnímají, čemu všemu rozumí? Možná i my jsme to v těch čtyřech letech mohli udělat líp. Jsou věci, které už nezjistím.

Důležité je, co vím teď. Teď je syn šťastný a vypadá, jako by tu byl odjakživa. A už dobře ví, že to nebylo jen tak lusknutím prstu. Myslím, že pro život to je ta nejlepší výbava!

Našli jste v textu chybu nebo překlep? Neváhejte nás kontaktovat na adrese: info@autismport.cz.