AutismPort

Na pozici osobního asistenta pracuji od ledna 2017. Jedním z mých klientů je i Saša. Náplní mé práce je ohřívání jídla, nápomoc při oblékání... a divení se, co vše Saša dělá.

Každý den chodí na procházku. Deset minut venku je ale strop, pak hned spěchá domů. Saša vyjde ze dveří a já za ním – jdeme sice spolu, ale já jsem tam spíše, aby někam nezabloudil nebo se nepohyboval po vozovce. Vždy ale chodí spíš sám. Já jsem jen "odemykač dveří". Vypráví si něco pro sebe, po chvilce zavelí „domů“, a tak jdeme zpátky.

Jednoho dne jsme opět dělali každodenní rutinu a po obědě vyrazili na procházku. Saša vyšel ze vchodu. Zavřel jsem a následoval ho. Udělal pár kroků, zastavil a otočil se ke mně. Vyndal mi ruku, kterou jsem měl v kapse, a stiskl mi ji. „Dnes půjdeme spolu,“ jako by řekl. Ten moment byl pro mě nesmazatelný. Tento odtažitý kluk, který mě nikdy ani nepozdravil a nedotkl se mě, když zrovna nemusel, najednou z vlastní iniciativy pro mě udělal tak velké gesto. Byl jsem skoro dojatý a moc šťastný. To, co jsem si doposud vykládal jako projev ignorace a negativních reakcí, se proměnilo v laskavost a osobní vyznání té největší přízně, jaké je Saša schopen blízkému člověku vyjádřit. Ten prostý dotek, ale znamenal pro mě mnoho, patřil právě Mně.

Pochopil jsem, že ne každý se musí chovat jako já, aby cítil totéž. Moje omezenost často nechápe jeho myšlenky a činy, ale jedno vím jistě. Má stejné city jako já i když je někdy projevuje jinak. Saša mě toho má ještě hodně co naučit.

Asistent Dan

Barevné chlebíčky

Jdeme zpět. Na oddělení volá radostně, že měl „zelenej chebíček“… Brzy tak o chlebíčku ví i ostatní, jak by ne, když je to Pavlova oblíbená pochoutka, to jen barvy chlebíčků se mění... A pro nás se někdy i obyčejný den mění ve svátek.

Asistentka Lída

Hovory

„To jsem já!“ ozvalo se v telefonu.

„A hele, to jsem taky já,“ zněla moje odpověď.

„No joo, no,“ pochechtávala se druhá strana.

„Víš co, Luďo, já tě mám uloženýho na mobilu, takže vidím, že jsi to ty.“

On sice většinou volá z mobilu maminky, od ní ale dostanu vždy avízo, nejen že bude Luděk volat, ale také se předem dozvím témata, která budou na pořadu dne. Občas, zejména v telefonu, je mu špatně rozumět, tak chci mít jistotu, že ho nerozhodí, až to na popáté nepochopím.

Nedávno mi zrovna něco naléhavě sděloval, ale prostě jsem se nechytla, nerozuměla jsem mu, a až když hodně naléhavě opakoval Českomoravská, Vysočanská, Rajská zahrada, hlášení, tak mi došlo, že mluví o tom, že zemřela Eva Jurinová, která namluvila hlášení pro trasu metra „B“. A popravdě mi to došlo hlavně proto, že už se hodně dobře známe a tušila jsem, že o tom bude chtít mluvit.

Je to vlastně hrozně hezký pocit, že se se mnou chce podělit o ty věci, které se mu staly (a nejenom jemu), které zažil, jejichž byl svědkem. Většinou jsem informovaná, že hasiči měli výjezd, že dostal nějaký dárek, že má novou mikinu nebo bundu (většinou nějakou speciální - hasičskou, nádražáckou apod.)Když nasněžilo, tak se chtěl pochlubit, že odjel dřív ze stacionáře a postavil parádního sněhuláka. A zásadní informace také bývá, že hrál Gaudino, jeho oblíbený DJ.

Když volal naposledy, bylo to sice z mobilu maminky, ale byla jsem od ní informovaná, že první bude mluvit on. Když řekl svoji obligátní větu: „To jsem já,“ odpověděla jsem: „Ale dobrý večer, paní Dvořáčková, tak co ten Luďa?“ Chvíli bylo ticho a pak: „Nee, to není máma, to jsem přece já!“

Řekla jsem mu, že to vím, že jsem ho poznala a jen jsem chtěla být vtipná. Tak se rozchechtal a já si říkala, že je super, že se se mnou chce dělit o všechny zážitky, ale že mu dokonce připadám vtipná. Snad. Občas.

Asistentka Veronika

Okem osobního asistenta

Datum publikace

Aktualizováno

Názory

Napsat svůj názor:

Markeťák a osobní asistent

I malý okamžik někdy znamená hodně

Barevné chlebíčky

Hovory

Návazné články