Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Práce tvoří pro většinu dospělých základní kostru každodenního života: zdroj příjmů, identity i sociálního kontaktu. Pro ženy s autismem je pracovní prostředí zároveň jedním z nejnáročnějších terénů, které musí každý den přecházet. Nejde pouze o specifické nároky konkrétní pozice, ale také o nesoulad mezi tím, jak fungují typická pracoviště, a tím, jak ženy s autismem zpracovávají informace, vztahy a zvládají zatížení.
Tento nesoulad bývá v českém prostředí málokdy pojmenován přímo. Zpravidla se projeví jako série selhání, výpovědí, konfliktů nebo chronického vyčerpání a zodpovědnost zůstane přisouzena samotné ženě.
Kamila (44 let) pracovala dvacet let jako administrativní pracovnice ve středně velké firmě. Byla přesná, spolehlivá, za její prací byly vidět výsledky. Nikdy ji však nepovýšili. „Neumí vycházet s lidmi,“ zaznělo při každém hodnocení. Myslela si, že se musí víc snažit. Přitom jen nedokázala číst implicitní pravidla hry: kdo má být spojencem, na koho se usmívat, jaký vtip odlehčí situaci. S kolegy se bavila jen o práci.
Po roce 1989 prošel český pracovní trh zásadní proměnou. Ekonomická transformace přinesla privatizaci, rozvoj sektoru služeb a nové formy zaměstnání, současně však výrazně změnila podmínky pracovního uplatnění osob se zdravotním postižením. Část dřívějších specializovaných pracovišť zanikla, nebo se musela přizpůsobit novým tržním podmínkám; jiná transformaci přežila a fungují dodnes, stejně jako právní úprava chráněných dílen a příspěvky na jejich zřizování a provoz. Přesto se řada lidí se zdravotním postižením ocitla ve zvýšené nejistotě a s větší závislostí na běžném trhu práce. Autismus jako diagnostická kategorie vstupoval do veřejného povědomí pomalu a nerovnoměrně a podpora dospělých s autismem zůstávala dlouhodobě omezená.
Zákony č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, vytvářejí rámec podpory osob se zdravotním postižením a osob s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem. Přístup k některým nástrojům podpory je však podmíněn formálním posouzením zdravotního stavu nebo jeho funkčních důsledků. To představuje specifickou bariéru právě pro část žen s autismem bez intelektového postižení, u nichž maskování projevů autismu přispívá k pozdní diagnostice nebo k podhodnocení rozsahu obtíží.
Kritika přitom nemíří na literu zákona. Zákon o sociálních službách nepracuje s diagnózami a u příspěvku na péči se neposuzuje existence formálního „dokladu o postižení“ nýbrž míra, v níž člověk kvůli dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu zvládá základní životní potřeby; proces zahrnuje sociální šetření i zdravotní podklady a v tomto smyslu opouští čistě zdravotní model ve prospěch sociálního. Problematičtější je posudková praxe, která se ke zdravotnímu modelu vrací a autismus často neposuzuje podle reálných dopadů na každodenní fungování, ale hledá přidružené psychiatrické obtíže a hospitalizace. Žena, která celý život fungovala „dostatečně dobře“, žádné takové doklady nemá.
Ženy s autismem na pracovišti obvykle svůj autismus neodhalí buď proto, že diagnózu nemají, nebo proto, že ji nesdílejí ze zcela racionálních důvodů. Rozhodnutí sdělit diagnózu v zaměstnání je dilema s nejednoznačným výsledkem. Systematické přehledy i kvalitativní studie dokládají obojí: sdílení může přinést větší porozumění, přiměřené úpravy pracovních podmínek a úlevu z toho, že člověk nemusí předstírat; může však vést i ke stereotypizaci, snížení očekávání nebo k tomu, že je zaměstnankyně nadále vnímána především optikou diagnózy (Lindsay et al., 2021; Romualdez et al., 2021; Thorpe et al., 2024). Rozhodující bývá kultura dané organizace, informovanost vedení a kvalita konkrétních pracovních vztahů, nikoli diagnóza sama.
Obava z negativních postojů okolí zůstává nejčastěji uváděným důvodem, proč lidé diagnózu nesdílejí, a diskriminační zkušenost po sdělení diagnózy není v literatuře výjimkou (Thorpe et al., 2024). V českém prostředí, kde je povědomí o autismu u dospělých stále nízké a diagnóza v dospělosti bývá zpochybňována, je tato obava dobře odůvodněná. Mlčení má však svou cenu: bez sdělení diagnózy nelze legitimně žádat o úpravy pracovních podmínek.
Ženy, které maskování ovládají, se proto jeví jako schopné, za cenu obrovských výdajů energie. Každý pracovní den zahrnuje výkon na dvou úrovních: samotné pracovní úkoly a paralelní sledování sociálního prostředí, předstírání spontánnosti, potlačování senzorické tísně a simulaci emocí, které se od nich očekávají. Hull et al. (2017) popsali maskování jako aktivní adaptační strategii, která krátkodobě umožňuje fungování, dlouhodobě však vede k vyčerpání, úzkosti a ztrátě kontaktu s vlastní identitou. Cage a Troxell-Whitman (2019) zjistily, že ženy s autismem uvádějí konvenční důvody maskování, mimo jiné potřebu obstát ve formálních situacích včetně pracovních častěji než autističtí muži a že vysoká míra maskování souvisí s horšími ukazateli duševního zdraví.
V pracovním kontextu to má konkrétní důsledky. Žena, která roky maskuje, se dostane do autistického vyhoření ve chvíli, kdy přestane zvládat obě vrstvy současně. O zaměstnání tak nezřídka přichází právě v okamžiku, kdy se dostala na vrchol své pracovní výkonnosti.
Tereza (40 let) IT analytička. Zvládala složité analýzy dat jako nikdo v týmu, ale právě když dostala na starost vedení projektu, rozpadla se. Nebylo to proto, že by neuměla pracovat. Bylo to proto, že najednou musela každý den řešit, komu zavolat, jak formulovat e-mail tak, aby „nezněl špatně“, a k tomu sledovat politiku týmu. Do práce přestávala chodit. Nevnímala to jako výpověď. Jednoduše přestala fungovat.
Průměrné pracoviště je senzoricky náročné prostředí: otevřené kanceláře s neustálým ruchem, ostré osvětlení, stálé přerušování, nečekané nebo povinné schůze a časté změny harmonogramu. Pro ženu s autismem a atypickým senzorickým zpracováním znamenají tyto běžné prvky pracovního dne kumulativní přetížení. Nejde o rozmarný diskomfort, ale o fyziologickou zátěž, která snižuje kognitivní kapacitu dostupnou pro samotný výkon práce (Marco et al., 2011). Exekutivní obtíže, potíže s přepínáním úkolů, s odhadem času, s prioritizací nestrukturovaných požadavků pak ztěžují každodenní realitu způsobem, který se zvenčí jeví jako lhostejnost, nespolehlivost nebo lenost. Zaměstnavatelé ani kolegové zpravidla nemají konceptuální vybavení, aby tyto obtíže odlišili od charakterových vad.
Systematický přehled zaměřený na ženy na spektru identifikoval jako hlavní pracovní obtíže právě komunikaci, sociální interakci a stres, provázené zhoršeným duševním i tělesným zdravím; autoři zároveň upozornili, že dostupné studie jsou převážně kvalitativní, s malými vzorky, a data související se ženami odděleně analyzovala jen jediná z nich (Hayward et al., 2018). Tato mezera ve výzkumu není detail. Znamená, že o pracovním životě žen s autismem víme systematicky méně než o pracovním životě mužů s autismem, a přesto se podle stejných doporučení postupuje.
Australský průzkum mezi ženami s autismem bez intelektového postižení popsal soubor obtíží, které spolu úzce souvisejí: vysoký výskyt duševních onemocnění, nenaplněné potřeby podpory ve vzdělávání i na pracovišti a sociální vyloučení a izolaci (Baldwin & Costley, 2016). Rozsáhlejší studie stejného výzkumného týmu ukázala, že autističtí dospělí bez intelektového postižení čelí navzdory své schopnosti a ochotě pracovat výrazným znevýhodněním na trhu práce a nedostatku porozumění i podpory v zaměstnání (Baldwin et al., 2014).
Pro ženy, které se diagnózy dočkají až ve třiceti, čtyřiceti, nebo padesáti letech, má tento nález konkrétní podobu. Situace dlouhodobě interpretované jako lenost, přecitlivělost, nedostatek ambicí nebo sociální neobratnost dostávají jiné vysvětlení. Bargiela et al. (2016) popsali, že pozdě diagnostikované ženy si celoživotně vysvětlovaly své neúspěchy jako osobní selhání a bývaly okolím označovány za chladné, arogantní nebo podivné. Diagnóza obtíže neodstraňuje. Mění však to, komu je připisována vina, a to je v pracovním kontextu rozdíl mezi ženou, která hledá úpravu podmínek, a ženou, která se snaží víc.
Z vlastní zkušenosti: nejtěžší na pozdní diagnóze nebyla úleva ani smutek, ale revize archivu. Znovu jsem si procházela patnáct let hodnocení, ve kterých se opakovalo, že jsem „těžko čitelná“ a „působím odtažitě“, a poprvé mě napadlo, že popisují cizí dojem, ne mou povahu. Ženy, které za mnou přicházejí do praxe, dělají totéž a téměř všechny se ptají na jednu věc: jestli ta léta šla prožít jinak. Poctivá odpověď je, že s jiným prostředím ano – s jinou snahou nikoli.
Ženy s autismem mohou na trhu práce čelit souběhu genderově podmíněných nerovností a bariér spojených s autismem. Zahraniční výzkumy opakovaně upozorňují na vyšší míru podzaměstnanosti, častější pracovní přerušení a nižší stabilitu zaměstnání u dospělých s autismem (Baldwin et al., 2014; Black et al., 2020; Camm-Crosbie et al., 2019). V českém kontextu, kde je sociální mobilita výrazně spjata s kontinuitou zaměstnání a formálními vztahy na pracovišti, má tato nestabilita přímý ekonomický dopad. Průchody systémem sociálního zabezpečení jsou navíc časově a administrativně náročné a předpokládají schopnost argumentovat, vyplňovat formuláře a komunikovat s úředníky, tedy právě to, co je v krizi nejméně dostupné.
Neupravený rozdíl v odměňování žen a mužů se v Česku dlouhodobě pohybuje kolem osmnácti procent a patří k nejvyšším v Evropské unii (Eurostat, 2026). Tento údaj se vztahuje k průměrným hrubým hodinovým výdělkům napříč celým trhem práce, nikoli k odměně za srovnatelnou práci na stejné pozici. Pro ženy s autismem se k němu přidávají obtíže s udržením zaměstnání a s kariérním postupem, popsané v zahraniční literatuře. Opakovaná nebo dlouhodobá období bez zaměstnání pak ovlivňují získanou dobu důchodového pojištění a následně i výši starobního důchodu.
Zde je namístě přesnost. Český důchodový systém není postaven výhradně na kontinuitě odpracovaných let: některá období se započítávají jako náhradní doby pojištění, například evidovaná nezaměstnanost za stanovených podmínek, a vyloučené doby zároveň nemusí snižovat průměrný výdělek použitý při výpočtu důchodu. Přerušení kariéry tedy nepůsobí automaticky ani lineárně. Působí však kumulativně, a to zejména u opakovaných výpadků v produktivním věku, kdy by výdělky měly být nejvyšší.
Finance jsou také zdrojem každodenního stresu mimo pracoviště. Ženy s autismem velmi často uvádějí potíže s plánováním rozpočtu, s impulzivními výdaji v důsledku senzorického hledání útěchy, nebo naopak s paralyzujícím strachem z finanční nejistoty. Raymaker et al. (2020) řadí finanční nestabilitu mezi faktory přispívající k autistickému vyhoření.
Lucie (36 let) lektorka cizích jazyků, podala stížnost na nadřízenou, která ji opakovaně veřejně zesměšňovala. Stížnost napsala přesně, s daty a doslovnými citacemi. Řekli jí, že „zveličuje“. Přestala rozumět, jak má věci říkat. Přestala říkat cokoliv. Přestala chodit na schůzky. Nakonec dala výpověď a připsala si ji jako selhání.
Pracovní prostředí nefunguje jen na základě pracovních kompetencí. Funguje na základě neformálních spojenectví, sdílených norem, humoru a loajalit, které se nikde nepíší, ale od každého se očekávají. Pro ženy s autismem je tato implicitní vrstva obzvláště nepřístupná. Nerozumí, proč je kolegyně najednou chladná, proč nadřízený přestal zdravit, nebo proč je z porady vyloučena „neformálně“. Sociální signály, které ostatní zpracovávají automaticky, musí vědomě analyzovat – a přesto se jim to nemusí podařit vždy a včas.
Miltonův koncept dvojí empatie (Milton, 2012), popisující problém vzájemného nepochopení mezi osobami s autismem i bez něj, má na pracovišti konkrétní a škodlivé důsledky. Žena s autismem není méně empatická; je jinak empatická. Ale v prostředí, kde se normy empatického výkonu definují jednosměrně, je tato odlišnost hodnocena jako deficit. Výsledkem bývá izolace, vylučování z neformálních skupin a kariérní stagnace. Nikoli proto, že by žena s autismem nefungovala, ale proto, že nehraje hru, která se jinak nazývá profesionalita.
Tato hra je navíc genderovaná. Výzkum sociálních interakcí na pracovišti ukázal, že sociální a interakční očekávání kladená na lidi s autismem se liší podle pohlaví a přispívají k pracovnímu stresu odlišnými cestami (Hayward et al., 2022). Analýza výpovědí z online komunity zaměstnaných dospělých osob s autismem dochází k podobnému závěru: pracovní zkušenost je utvářena genderovými rolemi a ženy s autismem popisují dvojí znevýhodnění (Nagib & Wilton, 2021). Od žen se očekává vysoká míra sociální citlivosti, diplomacie a emoční práce. Pokud žena tato očekávání nenaplňuje, je její chování hodnoceno přísněji než srovnatelné chování muže. Ženy s autismem řeknou, co si myslí, a to se v korporátní kultuře označí jako „nekomunikativnost“ nebo „obtížná osobnost“. Zároveň často nevědí, kdy a jak přiměřeně bojovat: buď přijmou křivdu bez protestu, nebo reagují s intenzitou, která je pro ostatní překvapivá.
Ženy s autismem často popisují intenzivní pocit, že jsou na svém pracovním místě jen začátečnice, přestože praxi mají léta. Tento jev, označovaný jako syndrom podvodníka, je u nich podmíněn zvláštním mechanismem: nikdy nedostávaly jasnou zpětnou vazbu, jen hodnocení přes sociální filtr, který pro ně byl neprůhledný (Bargiela et al., 2016). Transparentní a přímé hodnocení výkonu by pro mnohé z nich představovalo zásadní rozdíl – a patří mezi nejčastěji požadované úpravy pracovních podmínek vůbec (Thorpe et al., 2024).
Nedocenění přichází i zvenčí. Schopnosti žen s autismem, jako je přesnost, hluboká předmětová odbornost, schopnost koncentrace nebo etická konzistence, bývají ceněny jen tehdy, jsou-li obaleny sociálně příjemnou obálkou. Pokud žena příjemnou obálku nemá, jsou její kvality přehlédnuty nebo přisouzeny náhodě, zatímco její odlišnosti jsou katalogizovány jako nedostatky charakteru. Z hlediska organizační psychologie jde o systematické zkreslení hodnocení výkonu s přímým dopadem na výši odměny, povyšování a pracovní spokojenost (Hendrickx, 2015).
Podle antidiskriminačního zákona (č. 198/2009 Sb.) a zákona o zaměstnanosti je zaměstnavatel povinen provést přiměřená opatření pro osobu se zdravotním postižením. V praxi se toto uplatní jen tehdy, když má žena diagnózu, je ochotna ji sdílet a je schopna konkrétně formulovat, co potřebuje. Všechny tři podmínky jsou u žen s autismem splněny současně jen zřídka. Diagnóza často chybí, nebo přichází pozdě; sdílení diagnózy je rizikem; artikulace potřeb naráží na celoživotní trénink v tom, že „my to zvládneme samy“.
Potřebná přizpůsobení přitom nejsou nákladná: chvíle ticha, flexibilní pracovní doba, písemné instrukce místo ústních, jasnost ve zpětné vazbě, možnost práce z domova nebo tiché pracoviště. Právě práce na dálku je oblast, kde se v posledních letech nashromáždil použitelný výzkum. Polská kvalitativní studie, jejíž vzorek zahrnoval zaměstnankyně s autismem i jejich kolegy a nadřízené, uvádí jako přínosy práce z domova omezení senzorického přetížení a intenzivních osobních kontaktů, možnost si individuálně nastavit prostředí podle vlastního senzorického profilu, flexibilní pracovní dobu a odpadnutí cesty do práce (Tomczak et al., 2022). Kvalitativní syntéza výpovědí osob s autismem pracujících dochází k témuž: mnozí popisují práci mimo kancelář jako pozitivní zkušenost, přičemž jako opora tohoto zjištění slouží mimo jiné studie věnovaná přímo ženám s autismem a jejich potřebám úprav (Thorpe et al., 2024; North, 2023).
Novější australská studie zaměřená na flexibilní uspořádání práce potvrzuje, že možnost pracovat z domova snižuje senzorické přetížení a sociální úzkost a podporuje soustředění, současně však popisuje rizika: sociální izolaci, horší dostupnost podpory ze strany vedení a sklon k hyperfokusu s dopadem na rovnováhu mezi prací a soukromím (Lee et al., 2025). Nejde tedy o jednosměrný nález. Izraelská longitudinální studie zaměstnanců s autismem během pandemie ukázala, že přechod na práci z domova byl spojen s významným poklesem uspokojení potřeby kompetence a autonomie a s hraničně významným zhoršením duševního zdraví, přestože kvalitativní výpovědi současně popisovaly prospěch z méně přeplněného prostředí (Goldfarb et al., 2021).
Souhrnně: dostupné poznatky nepodporují tvrzení, že práce z domova zvyšuje výkon žen s autismem plošně. Podporují tvrzení podstatně užitečnější – že senzorická a sociální zátěž kancelářského prostředí je měřitelnou pracovní překážkou a že možnost volby, kde a kdy se práce odvede, je legitimní úpravou pracovních podmínek. Plošné návraty do kanceláří bez diskuse tuto volbu ruší, a to i tam, kde prokazatelně fungovala.
Z vlastní zkušenosti i z klinické praxe: pandemická léta byla pro mnoho žen s autismem, které znám a se kterými pracuji, prvním obdobím, kdy práci nedoprovázela každodenní senzorická daň. Několik z nich mi nezávisle na sobě popsalo tutéž věc, že poprvé zjistily, kolik energie do té doby spotřebovalo samotné vydržení v místnosti. Když je zaměstnavatel povolal zpět, nevrátily se na výchozí úroveň tolerance, ale níž, protože už věděly, co ztrácejí. Tato zkušenost není důkazem. Je hypotézou, kterou zatím žádná studie na českém vzorku neověřila – a to je samo o sobě zjištění.
Diskurs o neurodiverzitě a inkluzivních pracovištích si v ČR teprve razí cestu. Dominují mu korporátní iniciativy DEI (diversity, equity, inclusion), které často zůstávají u symbolické roviny: školení citlivosti, vizuálních příznaků a formulací v HR dokumentech. Strukturálně se mění málo. Systémy hodnocení pracovního výkonu, kultura otevřených kanceláří i implicitní požadavky na sociální výkon zůstávají nedotčeny. Neurodiverzita je slavena jako zdroj inovace, ale konkrétní ženě s autismem, která sedí u stolu ve sluchátkách, protože hluk je nesnesitelný, slavnostní řeč personálního oddělení nepřinese nic.
Podpora v přechodu mezi zaměstnáními, v kariérním poradenství a v mediaci pracovních konfliktů je pro dospělé s autismem bez intelektového postižení v Česku dostupná jen omezeně. Podporované zaměstnávání je u nás poskytováno převážně nestátními organizacemi, zpravidla v režimu sociální služby sociální rehabilitace; tyto služby však bývají zařazeny do krajských sítí, kraji objednávány, kontrolovány a z větší části financovány. Nejde tedy o dva odtržené sektory, ale o běžný model, v němž je část odpovědnosti státu a krajů naplňována prostřednictvím jiných poskytovatelů. Terminologicky je dnes přesnější hovořit o poskytovatelích podporovaného zaměstnávání či o podporovaném zaměstnávání jako metodě sociální práce než o „agenturách“; regionálně nejrozšířenější a nejrychleji se rozvíjející je přitom metoda Individual Placement and Support (IPS), zejména v rámci center duševního zdraví.
Problém tedy nespočívá v neexistenci nástrojů, ale v jejich dostupnosti a zaměření. Kapacity služeb určených lidem s autismem jsou omezené a regionálně nerovnoměrné (Národní ústav pro autismus, 2026). U klasického podporovaného zaměstnávání zůstávají primární cílovou skupinou spíše osoby s mentálním postižením; u týmů IPS to už neplatí, ty jsou však navázány na péči o duševní zdraví, což předpokládá psychiatrickou komorbiditu nebo alespoň kontakt se systémem. Žena s poruchou autistického spektra, vysokoškolským titulem, praxí v oboru a bez psychiatrické diagnózy se do žádné z těchto kategorií nevejde – a přesto může být na trhu práce znevýhodňována po celou svou kariéru.
Řešení nevyžaduje revoluční opatření. Vyžaduje přiznat strukturální skutečnost: že trh práce vylučuje lidi nikoli pro jejich neschopnost, ale pro jejich odlišnost. A že tato odlišnost je často výhodou, pokud pracovní prostředí přestane klást na první místo sociální konformitu.
Baldwin, S., & Costley, D. (2016). The experiences and needs of female adults with high-functioning autism spectrum disorder. Autism, 20(4), 483–495. https://doi.org/10.1177/1362361315590805
Baldwin, S., Costley, D., & Warren, A. (2014). Employment activities and experiences of adults with high-functioning autism and Asperger's disorder. Journal of Autism and Developmental Disorders, 44(10), 2440–2449. https://doi.org/10.1007/s10803-014-2112-z
Bargiela, S., Steward, R., & Mandy, W. (2016). The experiences of late-diagnosed women with autism spectrum conditions: An investigation of the female autism phenotype. Journal of Autism and Developmental Disorders, 46(10), 3281–3294. https://doi.org/10.1007/s10803-016-2872-8
Black, M. H., Mahdi, S., Milbourn, B., Scott, M., Gerber, A., Esposito, C., Falkmer, M., Lerner, M. D., Halladay, A., Ström, E., D'Angelo, A., Falkmer, T., Bölte, S., & Girdler, S. (2020). Multi-informant international perspectives on the facilitators and barriers to employment for autistic adults. Autism Research, 13(7), 1195–1214. https://doi.org/10.1002/aur.2288
Cage, E., & Troxell-Whitman, Z. (2019). Understanding the reasons, contexts and costs of camouflaging for autistic adults. Journal of Autism and Developmental Disorders, 49(5), 1899–1911. https://doi.org/10.1007/s10803-018-03878-x
Camm-Crosbie, L., Bradley, L., Shaw, R., Baron-Cohen, S., & Cassidy, S. (2019). 'People like me don't get support': Autistic adults' experiences of support and treatment for mental health difficulties, self-injury and suicidality. Autism, 23(6), 1431–1441. https://doi.org/10.1177/1362361318816053
Eurostat. (2026). Gender pay gap statistics. Statistics Explained. https://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php?title=Gender_pay_gap_statistics
Goldfarb, Y., Gal, E., & Golan, O. (2021). Implications of employment changes caused by COVID-19 on mental health and work-related psychological need satisfaction of autistic employees: A mixed-methods longitudinal study. Journal of Autism and Developmental Disorders, 52(1), 89–102. https://doi.org/10.1007/s10803-021-04902-3
Hayward, S. M., McVilly, K. R., & Stokes, M. A. (2018). Challenges for females with high functioning autism in the workplace: A systematic review. Disability and Rehabilitation, 40(3), 249–258. https://doi.org/10.1080/09638288.2016.1254284
Hayward, S. M., Stokes, M. A., & McVilly, K. R. (2022). Short report: Gendered workplace social interaction processes in autism. Research in Developmental Disabilities, 129, 104310. https://doi.org/10.1016/j.ridd.2022.104310
Hendrickx, S. (2015). Women and girls with autism spectrum disorder: Understanding life experiences from early childhood to old age. Jessica Kingsley Publishers.
Hull, L., Petrides, K. V., Allison, C., Smith, P., Baron-Cohen, S., Lai, M.-C., & Mandy, W. (2017). “Putting on my best normal”: Social camouflaging in adults with autism spectrum conditions. Journal of Autism and Developmental Disorders, 47(8), 2519–2534. https://doi.org/10.1007/s10803-017-3166-5
Lee, E. A. L., Carpini, J. A., Tomczak, M. T., Picen, T., Tan, T., Vinci, B., Bölte, S., & Girdler, S. (2025). “At home with my sausage dog”: Extending the job demands-resources model to autistic employees working flexibly. Autism in Adulthood. Advance online publication. https://doi.org/10.1089/aut.2024.0130
Lindsay, S., Osten, V., Rezai, M., & Bui, S. (2021). Disclosure and workplace accommodations for people with autism: A systematic review. Disability and Rehabilitation, 43(5), 597–610. https://doi.org/10.1080/09638288.2019.1635658
Marco, E. J., Hinkley, L. B. N., Hill, S. S., & Nagarajan, S. S. (2011). Sensory processing in autism: A review of neurophysiologic findings. Pediatric Research, 69(5, Pt. 2), 48R–54R. https://doi.org/10.1203/PDR.0b013e3182130c54
Milton, D. E. M. (2012). On the ontological status of autism: The 'double empathy problem'. Disability & Society, 27(6), 883–887. https://doi.org/10.1080/09687599.2012.710008
Nagib, W., & Wilton, R. (2021). Examining the gender role in workplace experiences among employed adults with autism: Evidence from an online community. Journal of Vocational Rehabilitation, 55(1), 27–42. https://doi.org/10.3233/JVR-211144
Národní ústav pro autismus. (2026). Místa podpory. AutismPort. https://autismport.cz/mista-podpory
North, G. (2023). Reconceptualising 'reasonable adjustments' for the successful employment of autistic women. Disability & Society, 38(6), 944–962. https://doi.org/10.1080/09687599.2021.1971065
Raymaker, D. M., Teo, A. R., Steckler, N. A., Lentz, B., Scharer, M., Delos Santos, A., Kapp, S. K., Hunter, M., Joyce, A., & Nicolaidis, C. (2020). “Having all of your internal resources exhausted beyond measure and being left with no clean-up crew”: Defining autistic burnout. Autism in Adulthood, 2(2), 132–143. https://doi.org/10.1089/aut.2019.0079
Romualdez, A. M., Heasman, B., Walker, Z., Davies, J., & Remington, A. (2021). “People might understand me better”: Diagnostic disclosure experiences of autistic individuals in the workplace. Autism in Adulthood, 3(2), 157–167. https://doi.org/10.1089/aut.2020.0063
Thorpe, D., McKinlay, M., Richards, J., Sang, K., & Stewart, M. E. (2024). The lived experience of autistic adults in employment: A systematic search and synthesis. Autism in Adulthood, 6(4), 495–509. https://doi.org/10.1089/aut.2022.0114
Tomczak, M. T., Mpofu, E., & Hutson, N. (2022). Remote work support needs of employees with autism spectrum disorder in Poland: Perspectives of individuals with autism and their coworkers. International Journal of Environmental Research and Public Health, 19(17), 10982. https://doi.org/10.3390/ijerph191710982
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.
Názory