O kamarádstvích mého syna s PAS

Každý rodič si pro své dítě přeje, aby bylo v životě šťastné. Já samozřejmě zrovna tak. Čím je syn starší, tím víc a intenzivněji cítím, že víc než cokoliv jiného mu přeju, aby měl „svou smečku“. Kamarády nebo alespoň jednoho. Někoho, kdo s ním jeho životem půjde a nebude ho soudit, klást nároky, ale přijme ho takového, jaký je, a bude ho pravidelně vídat.

Jenže kamarádství není snadná disciplína. Myslím, že ani pro řadu neurotypických dětí to občas není jen tak. A sama ze svého dětství si dobře pamatuju, jak jsem s tím coby zamindrákovaný introvert zápasila. Byla jsem outsider a neuměla jsem s tím nic moc udělat.

Občas se mě lidé ptají, jestli má Kuba kamarády. Odpověď na tohle vlastně není úplně snadná. Má kamarády, jen asi ne ve smyslu, jak je vnímá většina společnosti. Přesto jsou pro něj důležití.

Má třeba kamarádku už od speciální školky. Tu zná vůbec nejdéle. Potkávají se ve škole, občas spolu sdílí vyučovací hodinu. Čas od času se vídají i mimo školu. Jejich společné pobývání u nás doma je ale víc než cokoliv spíše jen společné bytí. Každý si dělá něco svého, hra je až na výjimky paralelní. Pokud není syn vysloveně ve špatné kondici, je v její přítomnosti rád. Má ale své hranice. Po určitém čase začne vyžadovat své soukromí, stále víc se uchyluje do sebe a je zjevné, ze všeho nejradši by byl už prostě sám. A ten bod je moc důležité poznat a do ničeho ho netlačit. Ostatně, to je vždycky kontraproduktivní, ať už děláme cokoliv. Tlak vytváří protitlak.

Signály o tom, že návštěva pomalu končí, dává i směrem k těm, co přijdou za námi. Sedíme takhle s přáteli na terase, Kuba přichází a oznamuje že: „Návštěva odchází!“ Případně kontroluje, jestli už si dopili své sklenky vína nebo šálky kávy. Zpravidla je to s něčím spojené. Třeba s tím, že chce zavřít terasu, protože to tak běžně tou dobou děláme. Jsme rádi, že máme chápavé přátele. Ostatně, jiní už nám ani nezbyli... Neznamená to ale, že v tu chvíli opravdu musí jít. Jen si to s Kubou vykomunikujeme, dohodneme se, na čem je potřeba, a večer pokračuje dál.

Další kamarády má Kuba v kroužku, do kterého jednou za dva týdny chodí. Tady jde výhradně o děti na spektru, ve všech věkových skupinách. Jsou sehraná parta. Vídají se jen tam, ale je očividné, že jsou spolu rádi. Syn má mezi nimi své oblíbence a s některými navazujeme vztahy i mimo kroužek. Pak se návštěvy u nás odehrávají podobně, jako když je u nás jeho spolužačka. Přichází paralelní hra. Občas se snažíme děti trochu propojit, ale většinou jim necháváme volný prostor, aby se rozkoukávaly po svém. Vztahy a komunikace se u nich rozvíjejí o tolik déle – proč jim k tomu tedy nedat čas? Tady se nehraje na rychlost, na výkon, na známky… nic se NEMUSÍ. Je to volný čas a s tím k tomu přistupujeme. Nakonec, kdo si pamatuje, že ho někdy rodiče nutili si s někým hrát, i když se mu nechtělo (nebo mu ten jedinec nebyl moc sympatický), chápe tohle nejlépe.

A nakonec, ne však s nejmenší důležitostí, jsou tu spolužáci ze třídy. Neurotypická skupina dětí, které umí být neuvěřitelně vstřícné, otevřené a chápavé, stejně jako občas pubertálně provokovat a zkoušet. Holky jsou z mé zkušenosti více ochranitelské, kluci ho více nabádají k blbostem. Neděje se to však příliš často. Synovi spolužáci jsou velmi dobře poučeni o podstatě Kubovy odlišnosti a my jsme prozatím neměli potřebu toto více ošetřit. Navíc jsem si jistá, že kdyby to začalo přesahovat meze, zjistíme to velmi brzy od asistenta pedagoga. To jak to mezi nimi funguje mě moc baví a jsem za to vděčná stejně, jako jsem byla, když začal „normálně zdravě“ zlobit. To totiž pro mě znamenalo vývoj! Stejně to vnímám i tady. Kuba má štěstí na děti kolem sebe a myslím, že to je obří součást toho, proč do své školy chodí rád. Přestože je velká, hlučná a klade na něj nároky, které by nemusel zvládnout.

Jít po městě, potkat kterékoliv dítě z různých kamarádských skupin, které jsem popsala, a vidět, jak si spolu plácnou, nebo se rovnou obejmou, to mi velmi sytí mou potřebu, o které jsem psala na začátku. Tedy mé přání, aby měl smečku, někam patřil a měl svět společný s vrstevníky, do kterého mu rodiče nevidí a nevrtají.

Pak už mě nemrzí, že ta podoba přátelství je jiná. Že se vídají málo, nehrají si spolu, že si nepůjčují věci nebo nejdou jen tak spolu ven. To, co v těch dětech má, je už teď opravdový poklad. A věřím, že jako všechno, i kamarádské vztahy se budou stále rozvíjet a proměňovat.

👉 Přečtěte si také 1+10 doporučení pro spolužáky, kteří mají potíže ve škole zapadat do kolektivu.