Vzdělávání

...V neposlední řadě studentům s PAS scházela náležitá komunikace mezi nimi a učiteli. Studenti s PAS totiž preferují, aby učitelé s každým žákem jednali individuálně, hned jak se objeví první potíže. A také potřebují, aby učitelé průběžně hodnotili jejich aktivitu, a nejen jednotlivé výkony u zkoušení.  

V rozhovoru se s námi Matyáš podělí o své zkušenosti se vzdělávacím systémem –⁠ od mateřské školy až po tu vysokou. Mladý student nám také prozradil, co by si přál, aby ve školách fungovalo jinak. Lépe. A také na téma šikany ze strany spolužáků. Rozhovor je doplněn o komentář paní doktorky Věry Čadilové, která s Matyášem několik let v rámci SPC spolupracovala a dodnes na něj ráda vzpomíná. 

Přestože žáci na spektru touží být plnohodnotnou součástí svého třídního kolektivu, přejí si být chápáni a respektováni, mají často špatné zkušenosti. Někteří z nich se setkávají s odmítáním a bohužel i šikanou. Někdy to přitom můžou být maličkosti, které vedou k lepšímu porozumění a zlepšení vztahů dětí s PAS a jejich spolužáků. Zeptali jsme se proto žáků a studentů na spektru: Co byste svým spolužákům vzkázali?

Lukáš je jedno z mnoha dětí s poruchou autistického spektra, které řeší přechod ze základní na střední školu. I přesto, že každý žák je jiný a má svůj vlastní příběh, jeho obavy, myšlenky i očekávání se mohou podobat těm, které vyslovil Lukáš v rozhovoru pro tento článek, který je doplněn i o postřehy jeho maminky. 

Pro děti s poruchami autistického spektra může být každodenní zvládání školních povinností velmi náročné a vyčerpávající. Pokud se navíc jedná o „skrytý autismus", který nebyl oficiálně diagnostikován, nemusí se jim dostat potřebného pochopení a pomoci. Autorka článku se svou diagnózu dozvěděla až v dospělosti a dodnes má na základní školu velmi nepříjemné vzpomínky. Našla ale odvahu je sdílet...

„O Aspergerově syndromu jsem tehdy nevěděla. Jiní studenti zvládali brigády, měli kamarády, se kterými se scházeli, přítele nebo přítelkyni a zvládali při tom ještě studovat. Já měla jenom školu a nezvládala jsem to. Stávalo se, že jsem šla na nějakou zkoušku, spolu s ostatními čekala před učebnou nebo kabinetem. Všichni říkali, jak to neumí, jak se neučili, ani to neviděli nebo si jednou přečetli skripta. Pak vyšli ze dveří a nejhůř za dvě. Já se učila týden a musela zkoušku opakovat. Připadala jsem si jako úplný idiot."

„Přestože jsem už plynule četl a psal, musel jsem trávit hodiny tím, že jsem se to ,učil‘ znovu. Možná si říkáte, že mě to nemuselo úplně bavit. Pravda, jedinou mou motivací ztrácet s tou tlustou knihou čas bylo vybarvování si černobílých obrázků u každého písmenka. Slabikování bohužel nebylo jediné období, které jsem si prošel dvakrát." - Jaké jsou další vzpomínky autisty na základní školu?

„Přála bych si, aby bylo víc učitelů, kteří jsou obeznámeni s různými poruchami (nejen PAS) a kteří budou tyto děti akceptovat, nebudou je peskovat za jejich problémy, nebudou je brát jako přecitlivělé, rozmazlené a líné, a naopak jim budou oporou ve třídě, takže se na ně děti budou moct obrátit, pokud mají s něčím problémy. "

„Přestože jsem už plynule četl a psal, musel jsem trávit hodiny tím, že jsem se to ,učil‘ znovu. Možná si říkáte, že mě to nemuselo úplně bavit. Pravda, jedinou mou motivací ztrácet s tou tlustou knihou čas bylo vybarvování si černobílých obrázků u každého písmenka. Slabikování bohužel nebylo jediné období, které jsem si prošel dvakrát." - Jaké jsou další vzpomínky autisty na základní školu?

„Okolo čtvrtého roku jsem již dokázal přečíst větu. Mou specialitkou bylo čtení vzhůru nohama. Nemyslím tím, že bych si četl během dělání stojky, nýbrž čtení textu, který byl obráceně. Mělo to jednu výhodu - mohl jsem číst s rodičem noviny, přestože jsme u stolu seděli naproti sobě.“